O dědičné facce

V posledních letech se dost diskutuje o roli tělesných trestů ve výchově dětí. Tábor vyznavačů zarputilého nenásilí hrozí doživotními nevymýtitelnými traumaty dětí, na které pádná rodičovská ruka byť jen na dálku zahrozí. Tábor "řezačů" zase argumentuje zákonitostmi přírodního výběru, dobrou českou tradicí a četnými příklady těch, co (prý) vyrostli ve slušné lidi i v koexistenci s nepokojným otcovským opaskem či matčinou vařečkou (případně obráceně, abych nevhodně nepodporoval genderové stereotypy).

Můj táta mi kdysi dávno vyprávěl o tom, jak dostal za celý svůj život jednu jedinou facku od svého otce, mého dědečka, pána slušného, vzdělaného a bytostně nenásilného: Bylo to v době, kdy se v pokročilých padesátých letech mezi tehdejšími puberťáky rozšířilo později zcela běžné a v hovorovém jazyce často plevelné oslovení "vole". Můj táta jako výrostek prý tehdy seděl na jakémsi zábradlí a na nějaké jistě velmi naléhavé (i když očima teenagerů samozřejmě zcela nesmyslné) otázky svého otce odpovídal, co mu síly stačily. V jednu chvíli však už nedokázal ukrotit své emoce, na povrch vyvřely komunikační stereotypy z kolektivu vrstevníků a on odsekl s nevěřícně protočenýma očima tomu slušnému postaršímu pánovi na půl huby cosi jako "…no to je snad jasný, vole!!" V ten okamžik přiletěl z forhendové strany nečekaný topspinový úder otevřenou dlaní, který přesně trefil udivenou tvář a tělu mého tatínka udělil tak prudký silový impuls s horní rotací, že se v mžiku přesunulo z metastabilní rovnováhy na vachrlaté štangli do lokálního energetického minima, takže si provizorně ustlalo na překvapené trávě pod zábradlím. Byla to zároveň první i poslední pořádná facka, kterou musel můj dědeček při výchově svého nejstaršího syna použít, protože od té doby byl tento syn opět uctivý, nepříjemné dobytčí oslovení ani jiná podobně citově zabarvená slova do hovoru s rodiči již nikdy nezařadil a vyrostl z něho slušný člověk, na poměry okolní společnosti často snad až příliš slušný, člověk po vzoru svého otce rovněž bytostně nenásilný.

 

Když jsem chodil do páté třídy, dostavilo se u mne trochu divoké období. Těžko říct, jestli to byla urychlená puberta nebo naopak opožděné období vzdoru. Najednou se z dříve celkem pohodového bezproblémového kluka, který na co sáhnul, to se mu dařilo, vyklubal fakan k pohledání, který byl ovšem natolik inteligentní, že dokázal navenek dále hrát bezproblémového kluka. Ve skutečnosti mne tehdy omrzelo prakticky všechno: Ve škole mě to nebavilo, tak jsem čas od času do školy prostě nešel. V hudební škole mne to bavilo ještě méně a taky to byla delší cesta, takže jsem pod různými záminkami chodil víc "za piáno" než do hodin. Nebavilo mě chodit na obědy a nebavilo mě jíst snídaně ani svačiny, kvůli jejichž přípravě můj táta vstával ještě dřív, než už tak dost strašně ráno, jak vstával na ranní směny do Škodovky. Nebavilo mě jezdit na výlety. Nebavilo mě být ani sám ani s kamarády. A už vůbec mě nebavilo hledat, co by mě mohlo bavit; koneckonců jsem na to ani neměl čas, protože všechen můj čas a energii v té době pohltilo zahlazování mých četných prohřešků, aby se na ně pokud možno nepřišlo. Pro ani ne jedenáctiletého kluka nebylo nic jednoduchého držet všechno v hlavě, občas se člověk musel pekelně soustředit, aby na nic podstatného nezapomněl.

Nejjednodušší bylo zlikvidovat snídaně a svačiny. Ve třídě jsem totiž měl věčně hladového kamaráda, který byl schopen sníst prakticky cokoli a v jakémkoli množství (mám ostatně pocit, že jsem nebyl zdaleka jediný, kdo v tomto ohledu využíval jeho spolehlivých služeb), a jeho rodiče jen nevěřícně kroutili hlavou nad neuvěřitelným typem metabolismu jejich synka, protože mu dávali z domova jen minimum jídla, a on byl přesto stále kulatější ve tváři i v pase (dnes je úspěšným kuchařem). Kdyby někdo zkonstruoval motor s takovou účinností, nejspíš by to byl objev na Nobelovu cenu.

Trochu záludné byly prošlé lístky na oběd: Jejich likvidace byla úplně jednoduchá, prostě se zmačkaly do malého žmolečku a hodily se do některého z mnoha sídlištních kontejnerů na odpadky, které stály na cestě ze školy domů. Jenže když máte spoustu důležitějších starostí, na takovou drobnost, jakou je likvidace malého útržku barevného papíru, je snadné zapomenout. Pravidelně jsem proto lístky donášel až domů a pak jsem jejich zmačkané žmolky ukrýval na různá více či méně bezpečná místa (pod koberec, do výtahové šachty, ke stoupačkám na záchodě, pod vanu, atd.), někdy tak bezpečná, že jsme tajemné barevné zmuchlané papírky nacházeli při pozdějších přestavbách bytu ještě několik desítek let a divil bych se, kdyby ty nejlépe schované kousky stále ještě nečekaly na své objevení novými generacemi archeologů.

Ale co si budeme povídat, nejnáročnější a nejnapínavější pro mě vždycky bylo nechodit do školy, a přitom nemít žádné neomluvené absence. Dobré možnosti se přede mnou otevřely, když jsem se naučil ovládat teplotu, kterou ukazoval můj rtuťový teploměr (dnes bych ovšem měl kvůli evropským předpisům utrum). Poměrně rychle jsem pochopil, že podobně jako lze rtuťový sloupec "sklepnout dolů", jde ho i "vyklepnout nahoru", ale museli jste mít v ruce ten správný cit, abyste to nepřehnali a nečekanou horečkou přes 43 stupňů neuvedli do chodu specializovanější zdravotnická pracoviště, než je nezbytně nutné, protože tam je pak větší nebezpečí, že se na podvod přijde.

Později ale začalo být předstírání obyčejných nemocí pro "borce mého formátu" příliš nudné, takže jsem párkrát vyzkoušel zůstat doma "jen tak" bez onemocnění, přičemž jsem si pak ovšem musel do žákovské knížky sám napsat a svou neumělou dětskou "rukou rodičů" podepsat vymyšlený důvod a modlit se, aby na to nepřišli ani ve škole ani doma. Dodnes nechápu, jak mi to tenkrát mohlo všechno poměrně dlouho procházet, protože falšování cizího rukopisu a podpisů nepatřilo zrovna k disciplínám, ve kterých bych zvlášť vynikal. Něco podobného jsem ostatně dělal i na různých kroužcích a v "hudebce", kde si od dítěte s mou nevyčerpatelnou fantazií občas vyslechli neuvěřitelné a někdy i doslova hororové historky, jak se všechno sešlo tak nešťastně, že jsem prostě opravdu nemohl přijít, anebo - když už jsem shodou okolností dorazil - proč jsem nemohl celý týden ani trochu cvičit u klavíru. Lež se v té době stala mou nejbližší kamarádkou, často jsem nestydatě lhal i situacích, kdy to vůbec nebylo zapotřebí, tak nějak "ze sportu". V hustém předivu svých lží jsem se pak sám orientoval jen s vypětím všech svých dětských sil a vlastně jsem žil v neustálém a všudypřítomném stresu z toho, co na mě kde praskne. A že něco velkého jednou praskne, bylo čím dál zřetelnější.

Číše trpělivosti osudu přetekla, když jsem opět jednou nešel do školy, při nějaké hře jsem se praštil do hlavy a udělal jsem si malou bouli, takže jsem se rozhodl tentokrát předstírat rovnou otřes mozku. Máma, která právě odjela na tři týdny do lázní, měla jako zdravotnice doma spoustu zajímavých knížek, kde bylo možné načerpat dobré rady, jak se různé choroby projevují, a já nacvičil na téma otřesu mozku takovou etudu, se kterou bych se mohl jistě ucházet i o přijetí na DAMU. Chudák chlapec, nešťastně upadl a teď se s ním všechno motá, takže kvůli slabosti a nevolnostem rozhodně v žádném případě nemohl dojít až do školy. Scénku jsem před tátou sehrál, jak jsem nejlépe uměl, ale tentokrát jsem měl hned od počátku pocit, že diváci (tedy vlastně jediný divák) mému skvostnému a autentickému hereckému výkonu úplně nedůvěřují. Přestože jsem propadal "stále silnějším záchvatům slabosti", byl jsem podroben křížovému výslechu, za který by se nemusel stydět ani komisař Moulin. Ve svých výpovědích jsem se pořád víc zamotával, podezření rostlo, dříve tolik důvěřivý táta začal s kalendářem v ruce pozorně a podrobně studovat zápisy na různých místech žákovské knížky, a když spatřil některé své méně povedené "vlastnoruční" podpisy u řádků s opakujícím se textem "Rodinné důvody", skoro nebylo jisté, čí otřes mozku byl v tu chvíli opravdovější.

Téměř usvědčen a zahnaný do kouta nezpochybnitelnými argumenty jsem odmítl i poslední nabídnutou možnost čestně po chlapsku se přiznat a znovu jsem zkusil z prekérní situace vymanévrovat předstíráním mrákotného stavu. V tu chvíli se genetické predispozice tátovi definitivně vytrhly z opratí a on mne udeřil s podobnou vehemencí a momentem překvapení jako ho kdysi jeho otec zastihl nepřipraveného na zábradlí. Tehdy jsem od svého táty dostal svou jedinou opravdovou a pořádnou facku v životě, facku tak pořádnou, až jsem tzv. "chytil druhou o zeď", čímž jsem získal kvůli symetrii bouli i na druhé straně hlavy, až jsem vypadal jako mládě čerta s ještě ne zcela vyvinutými rohy.

Tehdy mi to samozřejmě tak nepřipadalo, ale zpětně můžu říct, že se mi nejspíš tím překvapivým úderem od tak hodného a neútočného člověka nějak přeskládala mozková ozubená kolečka, a mé postupně již černající buňky mozkové kůry zasvítily opět svou původní oslňující šedí. Samozřejmě, ještě pár dní a týdnů to nebylo nic příjemného, postupně se na mne provalilo mnoho dovedně utajovaných skopičin, i když opatrně připouštím (přece jen, dnes už jde o skutky promlčené), že ještě zdaleka ne všechny. Táta mě ještě před příjezdem odpočaté maminky z lázní donutil dát některé do očí zvlášť bijící věci do relativního pořádku, s jinými mi pomohl, a i když jsem měl tou dobou doma vojnu jako řemen, spolu s tím, jak postupně mizely dvě boule na hlavě i červený otisk tátovy dlaně na mé tváři, mizely v propadlišti rodinných dějin i některé mé dětské průšvihy a hříchy. Pak ještě přispěchaly na pomoc prázdniny, asi jako když mátožného boxera po sérii těžkých úderů na bradu vysvobodí gong oznamující spásonosnou přestávku. A po prázdninách jsem se vrátil do šesté třídy kupodivu bez nejmenší chuti navázat na své nedávné "lhavé období", což, věřím, mi vydrželo dodnes, protože - byť připouštím, že vždy neříkám úplně celou pravdu a vše, co si v danou chvíli myslím - s opravdovou lží, svou dávnou kamarádkou z dětství, se snažím nemít už nic společného, protože umí s naší pomocí nadělat ošklivou paseku ve světě dětí i ve světě dospělých. Užil jsem si lhaní dosyta a stačilo mi to. Ta jediná opravdová otcovská facka to sice sama nezajistila, ale hodně mi tenkrát napověděla a čistě manuálně mi srovnala hlavu do zdravějšího směru.

Proto vždycky když slyším nebo čtu afektované disputace na téma tělesných trestů a studie typu "facka jako historicky překonaný výchovný prostředek ve vývoji druhu Homo sapiens mobiliensis", vzpomenu si na tu jednu jedinou dědičnou facku uštědřenou otcem synovi v ten pravý kritický čas, která se posouvá po generacích Vápeníků a dělá jako všemocná kouzelná hůlka z nevycválaných pacholků mladé gentlemany. A protože - jak to vypadá - u mne v linii našeho rodu tato dědičná facka skončí a já už ji žádnému svému synovi nepředám, stojí za to za ni milým předkům poděkovat a sklonit se před moudrostí a uvážlivostí, s jakou toto velmi vzácné koření dokázali i bez studia pedagogiky, bez osobnostních tréninků a internetových videotutorialů efektivně použít, aby jeho účinek na chuť našeho života byl maximální.

Abych nebyl podezříván z hamižnosti a sobectví, třeba naši vápeníkovskou dědičnou facku jednou pošlu nezištně a bez nároků na poděkování dál zcela jinou cestou navzdory pravidlům ctihodného bratra Gregora Mendela, uvidím-li, že si ji někdo z mého okolí zaslouží a mohla by mu být v budoucnu k užitku. Mám proto ve svém rodokmenu, myslím, ty nejlepší předpoklady.

Tak bacha!! :-)