Z kapsy legionáře?

Jsou to asi dva roky, kdy jsem se setkal s člověkem, který nutně potřeboval sehnat trochu peněz, nejspíš aby si jako silný kuřák nemusel z úsporných důvodů snižovat své denní nikotinové dávky, a tak se snažil zjistit, jestli pár starých mincí, které našel kdesi doma v šuplíku, nemá nějakou hodnotu směnitelnou za soudobé oběživo. Občas se s tím setkávám: Lidi doma najdou v hrnečku pár kousků po dědečkovi, propadnou pocitu, že se musí jednat o poklad nevyčíslitelné ceny, a když jim řeknu popravdě, že všechno jsou to maximálně korunové položky, ale spíš ani to ne, divže mi uraženým zklamáním nevypoví válku.

Ani tentokrát jsem v hrsti starých ošoupaných mincí z různých kovů a z různých časů nenašel žádnou raritu, před kterou by si světové aukční domy sedly na zadek. Většina těch kousků bylo to nejobyčejnější, co bylo kdysi možné vstrčit bez velkého utrhování do kapsy: pár rakouských šilinků, nějaký německý pfennig samozřejmě z oběhu notně ošoupané československé haléře a korunky, pár polských zlotých nebo maďarských forintů. Díval jsem se proto na "sbírku" trochu s despektem a v duchu jsem si sumíroval nějaká utěšující slova, že nejenže z takového pokladu nebude na Rolls-Royce nebo soukromý ostrůvek v Egejském moři, ale nejspíš ani na ty obyčejné cigarety ne. Ale pak mě přece jen dvě mince zaujaly.

 

Nezaujaly mě proto, že by měly nějak závratnou tržní cenu, vlastně se o takové ceně vůbec nedalo mluvit, protože jejich nevalná kvalita odpovídá dlouhému životu nejdřív v oběhu a pak ve stěsnaných prostorách obývaných nejspíš i jinými mincemi, ale protože šlo o japonské mince nomimálu 5 rin, což jsou kousky, které se v kapsách našich dávných předků při jejich celkem omezeném akčním rádiu asi neocitaly tak často. Hned mne totiž napadl jeden dobrý důvod, jak by se tyhle dvě mince mohly dostat do Prahy, a proto jsem při hrabání začal cíleně hledat ruské kopějky z končícího carského období. Ano, byly tam; hezky od každého měděného nominálu jedna, jako by si je tak někdo chtěl schovat na památku, ale utratit přitom co nejméně jejich směnitelné hodnoty: kopějka, dvoukopějka, tříkopějka, ročníky 1912 až 1914. Japonské mince zase nesou označení odpovídající rokům 1917 a 1918. Samozřejmě, možností je určitě víc, ale mně z toho vychází jednoznačný závěr: Ty mince si dal podle mne stranou nejspíš některý z českých legionářů, který se vracel ze sibiřské válečné anabáze, v jejímž závěru se ve Vladivostoku nalodil na přepravní loď a se zastávkou v některém z japonských přístavů se vydal na dlouhou cestu zpátky do svého českého domova.

Řekl jsem svou teorii pánovi v domnění, že vyskočí radostí dva metry vysoko a začne - podobně jako bych to v takovém případě udělal já - pátrat ještě týž večer ve svém rodokmenu a zpovídat starší příbuzné. Pán však jakoukoli spojitost svých předků s legiemi rezolutně popřel a vypadal velice zklamaně, asi proto, že na historii si jen těžko vypěstujete poctivou fyzickou závislost, zatímco na nikotinu je to raz dva. Tak moc se těšil, že si bude za těch pár starých drobáků moct koupit cigarety a já do toho pořád tahám nějaké podivné vojenské příběhy staré kolem stovky let, ze kterých nic hmatatelného a šlukovatelného nekouká.

Ještě jsem našel jednu ražbu ze stejné doby, britskou měděnou minci nominálu 1 penny krále Jiřího V. z roku 1916, takže jsem si vyfabuloval, že by cesta domů mohla pro dávného majitele mincí končit v některém z britských přístavů, ale to už je nejspíš jen mé toužebné přání; pravděpodobnost, že by tomu tak bylo, je, myslím, jen malá a už by to byla zatracená klika. Ale proč si aspoň podobný příběh nepředstavovat?

Kopějek s let 1912 až 1916 je u nás mezi lidmi hodně, často právě proto, že si je na památku přivezli ti, kteří se do Ruska dostali během let dávné Velké války, kterou jsme si později - když se bohužel ukázalo, že je nutné světové války číslovat, překřtili na 1. světovou. Pokud se tyhle kopějky vyskytnou v souboru mincí spolu s mincemi japonskými, je podle mne důvodné podezření, že mince pocházejí od těch, kteří se domů vraceli přes Japonsko; v Japonsku je dokonce i památník českým legionářům a několik legionářských hrobů vojáků, kteří zemřeli během první fáze cesty z Vladivostoku. Když jsem si hledal k tomu článku nějaká fakta, zjistil jsem dokonce ke svému nemalému překvapení, že včera tak mohutně oslavovaný 28. říjen jako den vyhlášení Československé republiky zastihl jednoho z uznávaných "otců Československa", Milana Rastislava Štefánika, právě na cestách v Tokiu.

Vidíte, stačí pár prakticky bezcenných starých drobáčků, které někomu zůstaly v kapse, a je možné si představovat celý napínavý příběh: Příběh mladého muže, který narukoval do rakousko-uherské armády, padl do ruského zajetí, přešel do vznikajících československých legií, spolu s nimi prakticky opanoval sibiřskou železnici, ve zmatcích občanské války po bolševické revoluci se napříč Sibiří postupně dostal po dlouhých létech bojů a utrpení až do Vladivostoku, odkud se posléze vydal přes "ostrov vycházejícího slunce" na dlouhou cestu zpátky do Čech. Kdo to asi byl a co opravdu v průběhu válečných a poválečných let všechno zažil? Na koho během těch neveselých let myslel? Jak se po návratu zapojil do života v novém státě? A jak vzpomínal na svou anabázi, proti které je proslavená Švejkova cesta z Putimi do Putimi jen zdravotní procházkou? Usadil se a - nabažen - propříště už nevytáhl paty z Prahy nebo se při svých válečných poutích světem nevratně nakazil cestovatelským neklidem? A jak to, že se k němu dnes nikdo nezná?

No a protože mě tento příběh - sice založený na pár faktech, ale přesto z velké části přece jen vyfabulovaný - zaujal, těch šest mincí, které stály u jeho zrodu jsem si nakonec od pána koupil - bez ohledu na skoro zanedbatelnou skutečnou tržní cenu - za dvě stovky; protože jsem nechtěl, aby se tyhle mince, které spolu, kdoví, možná zažily mnoho zajímavého, rozdělily, a definitivně se tak poztrácelo zatím ještě patrné jemné předivo vztahů mezi nimi jen proto, že jejich majitel je jednotlivě rozprodá po desetikoruně za kus, aby měl na retka. Pán si radostně odnesl své peníze, já svůj starý pozoruhodný příběh, který přepočítávat na nějaké "tržní ceny" nedává ani trochu smyslu. Myslím proto, že oba jsme spokojeni.

V souvislosti se včerejším 100. výročím založení Československa se - po zásluze - opět jednou hodně mluvilo i o československých legiích. Berte tedy tento příběh vycucaný nikoli z prstu ale z několika měděných kotoučků z připomínané doby jako můj malý příspěvek k těmto oslavám, napsaný ve velké úctě k těm, kteří pro svůj nový stát s neobyčejnou odvahou v těžkých podmínkách bojovali na několika frontách a často v takových dálavách, že ani po celém století historie stále se zrychlujícího a zmenšujícího světa se tam se všemi svými technickými vymoženostmi nedostáváme ani často ani snadno.