Příběh staré fotky paní Shirley Temple - Blackové

V minulém týdnu jsem se po mnoha letech dostal ke svému starému fotoarchivu ze "starší doby analogové", který jsem už považoval za dávno ztracený a propadlý peklu. Archiv obsahuje stovky fotek z doby, kdy jsem všechno fotil jen stařičkým mechanickým LOMO foťákem (který mimochodem po dlouhé době přišel opět do trochu ujeté "retro módy" nejspíš jako kompenzace za to, že dnes je digitální focení příliš jednoduché a bez větších překážek). V té době jsem si fotky vyvolával a zvětšoval sám, jak bylo tehdy zvykem, takže jsem fotil prakticky jen černobíle. Práce fotografa tou dobou ještě byla hlavně kombinací chemie a optiky bez podpory speciálních softwarů, bez kterých si dnes už málokterý fotograf umí svou činnost představit. Jsem dalek toho, abych si tohle fotografické období v nějakém "retro rauši" nadměrně idealizoval, aparát byl mizerný, filmy většinou nic moc, snad jen papíry bylo možno sehnat velmi slušné. Ale je fakt, že tou dobou měla výroba fotek jiný "šmak" než dnes, kdy se většina z nich vůbec nedostane do hmotné podoby, ale zůstane jen na discích počítačů a na serverech anonymních datacenter kdesi ve světě, v podobě časem stále obtížněji dešifrovatelných sad jedniček a nul.

 

Kdoví, jestli fotografové za takových 25-30 let budou ještě vůbec moct zažít podobný pocit, jaký jsem měl teď já, když jsem se v bedně se svými starými fotkami a spoustou negativů začal přehrabovat. Připouštím, většina z fotek nestojí za nic, jsou ubohé kvality a nemají ani dokumentační hodnotu; přece jen - staré rozmazané černobílé fotky anonymního potůčku nebo neznámého zasněženého kousku lesa nejsou dokonce ani pro zavilé nostalgiky materiálem, nad kterým by se bůhvíjak tajil dech. Zatím jsem si prohlédl první část obsahu "archivní fototruhly" a našel jsem jen pár fotek, které se možná dají použít i zde na blogu, protože mohou být zajímavé i pro někoho jiného, než jsem já sám.

Jednou z takových fotek je snad i dosud nikde nepublikovaný obrázek kdysi slavné - především dětské - herečky Shirley Temple - Blackové. Fotka je z léta roku 1990, kdy na Pražském hradě probíhala volba československého prezidenta, ve které byl podruhé zvolen hlavou státu Václav Havel. V té době nebyl ještě Hrad pevností, do které je třeba vstupovat přes bezpečnostní rámy a po osobní prohlídce, byl volně průchozím místem, ve kterém jen na pár hodin bezprostřední prezidentské volby došlo k některým omezením pohybu kolemjdoucích. Pamatuji si, že před hlavní vstupní branou bylo docela husto a se svým foťáčkem jsem byl mezi protřelými fotoreportéry s nabušenými teleobjektivy prakticky bez šancí. Napadlo mě proto projít k bočnímu vchodu za Prašným mostem (to šlo přes zahradu Na Baště bez problémů i přes tehdejší mimořádná bezpečnostní opatření!), třeba půjde někdo z pozvaných hostů právě tudy. Ale asi ne, protože na rozdíl od objektivy obšancovaného hlavního vstupu do Hradu jsem na tomhle místě čekal s foťákem docela sám :-).

Dlouho se žádný z hostů či aktérů slavnostního zasedání českého parlamentu neobjevil. Až najednou kousek ode mne přibrzdila černá limuzína a z ní vystoupila známá dávná hollywoodská hvězda, která tou dobou působila v Praze jako americká velvyslankyně. Když uviděla fotoaparát v mých rukou - jakkoli dětský - usmála se tak, jak byla zvyklá z miliónů svých jiných pohledů do objektivů foťáků a kamer, které ji obklopovaly od nejútlejšího dětství. Já cvakl, uklonil se a poděkoval, ona se taky uklonila a poděkovala a ještě ten den večer jsem v koupelně plzeňského panelákového bytu paní Shirley vyvolal, nazvětšoval, znovu vyvolal, ustálil, vysušil a vyleštil :-). Pak se fotka postupem času někam zaběhla a v nouzi se schovala do "fototruhly" na půdě, kde přečkala odhadem tak posledních 15 let. No a teď - po víc než 28 letech od pořízení, jsem původní starou fotku formátu 13x18 cm přefotil novým aparátem, abych ji mohl ukázat i vám. Technicky tak není fotografie opravdu nic moc, ale postava paní velvyslankyně i příběh s fotkou spojený za to, myslím, stojí.

Paní Shirley je už od února roku 2014 v některém z nebeských filmových ateliérů a jezdí úplně jinými limuzínami (a nejspíš ji už u toho taky nehlídá auto Veřejné bezpečnosti v pozadí :-)), tak využívám její znovuobjevenou vlastnoručně pořízenou fotku jako malé připomenutí této úctyhodné paní, která měla k naší zemi dlouhodobý vztah a prožila s ní v letech 1989 - 1993 v diplomatické roli jedno z nejkomplikovanějších, ale i nejeuforičtějších a nejoptimističtějších období v celé historii našeho moderního státu, který za pár dní oslaví úctyhodnou stovku let.