O netečné slečně z noční tramvaje

Stává se - zřídka, ale přece - že v Praze z nějakého obzvlášť potěšitelného důvodu zůstanu příliš dlouho na to, abych stihl poslední vlak domů do Dobřichovic, ale ne zas tak dlouho, abych se mi vyplatilo čekat na první ranní vlakový spoj jedoucí někdy kolem půl páté. Zjistil jsem ovšem, že v tomto "hluchém období" příměstské dopravy jedou dva lehce obskurní spoje - napřed se musím noční tramvají dostat přes celé město na Barrandov, odkud jede kolem půl druhé a půl čtvrté noční autobus přes pražské čtvrti, které znám jen z doslechu a nemohu na základě vlastní zkušenosti potvrdit, že existují (například Slivenec). Popravdě, jízda takovými spoji je zážitek, zvlášť pokud se dostanete do nějaké rozjuchané skupinky jedoucí zjevně z nějakého dobře zásobeného baru či vinárny.

Když jsem se dostal do noční tramaje naposledy, spolu se mnou nastupovala parta rozjařených mladíků s gelovými účesy a celkem nenápadná dívka, která cosi poslouchala ve sluchátkách. Když jsme nastoupili, mladíci obsadili první sedadlo v řadě, o které se během cesty střídali, slečna si s očima zabořenýma hluboko do obrazovky mobilního telefonu a s ušima izolovanýma hudbou od rušné tramvajové společnosti sedla hned za ně a za slečnou jsem seděl já. Hned bylo jasné, že slečna jednoho z mladíků zaujala, tak jsem si řekl, že jako muž, který je vůči ženám nesmělý asi jako František Koudelka z klasické filmové komedie, aspoň tiše odpozoruji něco z moderních trendů, kterak současný muž projevuje ženě na veřejnosti náklonnost. Jako majitel openkarty mám jednu noční lekci zdarma! Pohodlně jsem se tedy uvelebil v plastové sesli a byl jsem připraven nejen pozorovat a naslouchat, ale činit si i poznámky, bude-li lektor s gelovou čupřinou opravdu kvalitní.

 

Ten se nijak nezdržoval okouněním a šel hned na věc; škoda každé prozevlované stanice, že? Jako první použil nepřímé oslovení:

"Tady krásná slečna si nás vůbec nevšímá, a přitom jsme takoví fešáci," řekl významně, přesvědčeně a nahlas směrem ke svým kamarádům, ale tak, aby to slečna nemohla přeslechnout. Ta ani nehnula decentně namalovanou brvou a dál se na mobilu snažila překonat svůj osobní rekord v jakési hře.

"Já s vámi můžu samozřejmě souhlasit, ale důležité je i to, jak to vidí tady naše slečna!" zareagoval po chvilce na nějakou narážku od přátel mladík a poočku se podíval směrem k ní. Ticho a pohled upřený směrem k blikající bludičce smartfounu mu byly jedinou odpovědí. Musím si zapsat, že se člověk nemá nechat odradit prvním neúspěchem.

"Stejně je zvláštní, že tak krásný slečny jezdí noční tramvají samy, to vypadá jako by snad právě neměly nikoho, kdo by je doprovázel," pokusil se mladík takticky zjistit aktuální rozložení figur na šachovnici. Na konci věty nebyla ani tak tečka, jako spíš řečnický otazník spolu s malou nadějí, že přijde nějaká reakce. Naděje trvala jen pár vteřin a mladík jen nespokojeně našpulil rty. Kamarádi ho postupně přestali zajímat a plně se soustředil na dívku, plně soustředěnou na hru.

"No tak chlapci, mírněte ty vulgarismy, co si o nás tady slečna pomyslí!" vmísil se po další chvilce šikování slov do opileckého žvatlání svých přátel. "Kupříkladu já před takovou dámou mluvím zásadně slušně, ostatně sprostě to vlastně ani neumím, hihihi," rozhýkal se prozatím nepříliš úspěšný balič. Špetka opravdu dobrého humoru nikdy nezaškodí, píšu si. Další zastávka je za námi a mladíkovi se neúprosně krátí jízdním řádem vyměřený čas.

"Za normálních okolností by mladší měli uvolnit místo starším, ale pro tak krásné slečny pochopitelně podobné pravidlo neplatí. Kolik byste řekli, že slečně je? Ne ne, já myslím, že bude mladší. Nebo aspoň mladší vypadá, viďte že jo?" No nevím, nevím, jestli to byla poklona, protože mladík vypadá, že teenagerovským škorním dosud neodrostl. Dívka to asi jako poklonu nevyhodnotila, stejně jako nic jiného, a tvářila se dál nezúčastněně. Frajerský mladík snad rostoucí nervozitou postupně zvyšoval hlas a zdálo se mi, že neopětované pokusy o navázání slibné konverzace díky tomu sleduje stále větší počet cestujících.

"Copak to asi slečně hraje do sluchátek? Třeba máme podobnej hudební vkus!" už skoro křičel, aby přehlušil hudební sluchátkovou clonu. Na to, jak byl mladík viditelně unavený, vyhlížel i nadále značně sebevědomě a navíc hovořil i v ovíněném stavu jako kniha, takže jsem ho podezíral z toho, že by se mohl zajímat o studium práv. Slečně ve sluchátkách slyšitelně něco hrálo, ale nepovažovala za nutné se o to podělit s ostatními.

Když už noční tramvaj brzdila ve stanici, ve které se jeho kumpáni chystali vystoupit, mladík to nevydržel a konečně se na poslední možnou chvíli odhodlal oslovit dívku přímo, sundal si ze zápěstí tenký pásek nějakého koženého náramku, poklepal slečně na rameno a řekl: "Tady máte ode mne na důkaz přátelství, stačí mi za něj jedno telefonní číslo." Celkem logický pokus vlísat se aspoň do mobilu, když se dívka celou cestu nedokázala od svítící krabičky odpoutat. Až teď! Fyzický kontakt už nešlo pominout.

Poprvé během cesty slečna zdvihla zrak od displeje mobilu, sundala si sluchátka, překvapeně vzhlédla k mladíkovi a perfektní "rodilou" angličtinou se ho zeptala, co se stalo, co si přeje a jestli pro něj může něco udělat. Chlapec zalapal po svém opileckém dechu a chvíli se marně snažil zpětně rozkódovat, co slečna právě vyslovila, protože se asi intuitivně cítil být vyzván otazníkem na konci věty. Na telefonní číslo to každopádně nevypadalo.

Poprvé za celou cestu mladíka opustila sebevědomá výřečnost. Chvíli se zdálo, že v duchu osnuje další protiútok, ale náležitá slovní zásoba, která by správně vystihla všechny jeho aktuální myšlenky, se nejspíš nedostavila, protože řekl jen dvakrát zoufale a s dlouhými zámlkami "kenáj… kenáj…", pak rezignovaně mávl rukou a bez dalších řečí vyskočil ze dveří za svými kamarády.

Když se dveře zavřely, slečna se s omluvným a skoro červenajícím se úsměvem podívala na další dosud jen mlčky přihlížející spolucestující a než si znovu nasadila sluchátka a stihla se opět pohroužit do své mobilní hry, pro změnu skvělou češtinou naprosto beze známky cizího přízvuku nahlas připodotkla: "Blbeček!!" Těžké slovo pro rodilé Brity, které bylo proneseno smířlivě a vlastně docela potěšeně. Skoro jsem měl pocit, že kdyby mladík jel až na konečnou, nebyl úplně bez šancí.

V tu chvíli jako by se celou dobu trochu napjatá atmosféra v noční tramvaji uvolnila, lidem povolily tváře do úsměvu a někteří z nich dokonce odcházející skupině mladých flamendrů s neúspěšným baličem v čele z okna tramvaje docela srdečně zamávali.

Pokračoval jsem tramvají už jen chvilku, tak akorát na to, abych si stihl zapsat podstatnou skutečnost, že často jediné výstižné slovo ve správný okamžik vydá za nešikovně načasovanou litanii a někdy asi stojí za to pár stanic si přejet :-).