Proč nebudu ani tentokrát volit Miloše Zemana

Tomu, kdo si sem chodí občas číst, asi nemusím vysvětlovat, že nejsem příznivcem stávajícího českého prezidenta. Ostatně, rok po jeho nástupu do funkce jsem na blogu napsal článek Co zazlívám Miloši Zemanovi, kde jsem se pokusil vysvětlit, proč jsem změnil svůj dávný obdivný postoj vůči tehdy ještě celkem mladému, inteligentnímu a razantnímu Miloši Zemanovi (nezapomínejme, že se teď v duchu vracím skoro o třicet let zpátky) a postupně jsem si ho přestal vážit. A protože se můj pohled za poslední čtyři roky příliš nezměnil, dalo by se říct, že letošní prezidentskou volbu mám jednoduchou. Přesto jsem si chtěl před druhým kolem voleb trochu utřídit myšlenky a podívat se na důvody, proč bych většinu letošních prezidentských kandidátů (minimálně pět z osmi) ve druhém kole před Milošem Zemanem upřednostnil. No a neznám lepší způsob utřídění vlastních myšlenek, než je jejich sepsání do podoby blogového článku :-).

Druhé kolo prezidentské volby přináší zajímavý souboj ostříleného politika, který svého času velmi toužil po uznání v akademické sféře, s ostříleným akademikem, který naopak touží po úspěchu v politice. Miloši Zemanovi se kýženého uznání ve vědecké obci dosáhnout nepodařilo, což přikládám především skutečnosti, že málokdy odolal pokušení s reálnými daty si trochu "kreativně zažonglovat", aby výsledek lépe vypadal a účinek interpretace závěrů na cílovou skupinu naslouchajících byl maximální. Tohle je (nebo by aspoň podle mne měl být) neakceptovatelný postup ve vědě, kde ho lze při správně nastavených pravidlech snadno odhalit skutečně kritickým oponentním řízením, ale je to doslova požehnání v politice, kde se na nějaké to občasné přibarvení, navonění a poohýbání faktů v zájmu dosažení kýženého výsledku a účinku nehledí, tím spíš, že politika je prostředím skutečně věcné kritice značně vzdáleným.

 

Když se ohlédnu za pětiletým prezidentským mandátem Miloše Zemana, rozhodně nepatřím k těm, kteří na něm vidí jen samá negativa, i když jich na můj vkus bylo habaděj. Některé nepříjemné situace podle mne zvládl úspěšně (např. situaci kolem "války policajtů" v souvislosti s policejními organizačními změnami, kdy se mu podařilo neutralizovat aktivistické kroky Andreje Babiše, čerstvě utrženého z mocenského řetězu, které slibovaly přejít v rozsáhlejší krizi) a za některé své postoje má mou úctu (např. za svou setrvalou podporu Izraele proti palestinskému politickému tlaku zesilovanému i levicovými podpůrci z EU, která je podle mého názoru hodna úcty). Některými médii stále omílaným aférám nepřikládám takovou důležitost, jaká se jim ve veřejném prostoru přisuzuje (sem patří např. proslulá "viróza" u korunovačních klenotů, byť šlo bezesporu o ostudu), pro jiné kroky - kdyby ovšem nebyly cílenou provokací - bych měl možná i pochopení (jde např. o veřejně pronášené vulgarity, které taky mnoha lidem vadí). Zkusím se tedy poohlédnout po tom, co mi vadí doopravdy a co považuji pro své voličské rozhodování za závažné.

Když se dívám zpětně na vývoj posledních let, musím trochu korigovat svůj původní pohled na Miloše Zemana jako na člověka, který ve spolčení s některými dalšími politiky nedávné minulosti způsobil rozštěpení české společnosti. Dnes si myslím, že fatální rozdělení společnosti na dva velké názorové bloky, jen velmi obtížně hledající průniky a společné body, je mnohem starší a hlubší, než dokáže vytvořit několik - jakkoli schopných či naopak neschopných - politiků, protože jde o rozdělení, které má své pevné základy v ekonomické a etické oblasti. Miloš Zeman je ale typem politika a typem osobnosti, která se bez neustálých rozporů, konfliktů a zjednodušujícího nálepkování svých skutečných či jen domnělých oponentů neobejde, proto již existující rozdělení společnosti využil pro své účely, do čela jedné skupiny se aspoň napohled postavil a druhou skupinu prohlásil de facto za nepřítele a dokázal ji chytlavě a trefně pojmenovat, čímž vznikla ona dnes již proslulá "pražská kavárna", kterou prezident postavil svým typicky černobílým způsobem do protikladu vůči "zdravému rozumu lidu" a jako obyčejně touto zkratkou intuitivně trefil hlavní hraniční čáry mezi oběma skupinami. Tento ve společnosti dlouho jenom latentní konflikt podporovaný a aktivně rozdmychávaný Zemanem prakticky po celou dobu jeho mandátu (ať už i s výhledem na úspěch v nové prezidentské volbě či nikoli, to je, myslím, podružné) - se může v budoucnu s příchodem menších i větších krizí snadno dál prohlubovat a nabývat extrémnějších forem, jejichž možné důsledky se zdráhám domýšlet. Lidé Zemanova typu ale potřebují proti někomu bojovat neustále, lhostejno zda jsou pro to objektivní důvody, protože konfliktní vymezování je jejich "raison d´être"; pak se může snadno stát, že zbytečně "tréninkově" rozdmychávané spory, které jsou za relativně klidných a stabilních podmínek dobře zvládnutelné, se příchodem krize mohou snadno vymknout kontrole. Zmíněné skutečnosti jsou snad přirozeným předpokladem pro ministry či premiéry, od prezidenta ale očekávám něco úplně jiného.

Miloše Zemana považuji dlouhodobě za pragmatického populistu, který umí skvělou politickou intuicí vycítit i skoro neznatelné proudy ve společnosti, zviditelnit je a zadrnkat u mnoha voličů na citlivou strunu, a umí také naprosto bezskrupulózně využít vše, co mu nabízejí proudy znatelné. Navíc dokázal dvě pro mne doslova neuvěřitelné a paradoxní věci:

1. Umí prodat svůj populismus a mnohasměrné surfování na proměňujících se vlnách voličské přízně jako zásadovou neústupnost svého samostatného myšlení a někdy se prezentuje dokonce jako rebelský bojovník proti mainstreamu, což je pro politika prakticky právě z reálného mainstreamu těžícího největší skupinu svých příznivců opravdu politický majstrštyk (asi jako když se Andrej Babiš i po létech ve vrcholné politice dokáže bez uzardění prezentovat jako někdo, kdo s ní nemá a nikdy neměl vůbec nic společného) .

2. Přestože se většina podporovatelů Miloše Zemana rekrutuje ze skupin nespokojených až velmi nespokojených s politickým a společenským vývojem od 90. let, Milošovi Zemanovi se kupodivu podařilo v jejich očích zbavit osobní viny za tento vývoj, přestože právě on byl jednou z politicky nejvlivnějších osob tohoto období, a nese tak za skutečnosti, kterým jeho příznivci spílají, jednoznačnou spoluzodpovědnost.

Samozřejmě, mohl bych najít spoustu důležitých věcí, které jsou pro mne v originálním podání Miloše Zemana jen obtížně přijatelné: Mohu mluvit o různých konkrétních kauzách, o důstojnosti prezidentova počínání v různých situacích, o schopnosti vybrat si do "hradního týmu" kvalitní nejbližší spolupracovníky (ostatně schopnost postavit si opravdu kvalitní pracovní tým s obecnější přirozenou autoritou byla pro bytostného individualistu Zemana vždy problematickým bodem, vždyť se jen na osudy jeho nejbližších spolupracovníků podívejme zpětně), o spoustě zbytečných veřejných sporů s kdekým, o sporných bodech zahraničně-politické orientace České republiky do míst, kde dokáží prezidentovi lépe než u našich západních spojenců projevit jím očekávanou úctu, o jeho (ne)schopnosti efektivně komunikovat s médii, o pro mne nepochopitelné (jinak než jako pouhou úlitbu všem, kteří snadno zaměňují gaunery za celebrity) milosti pro Jiřího Kajínka i o mnoha dalších jednotlivostech, které se ve většině negativních reakcí na prezidentovo počínání stále opakují. Většina zde uvedených bodů má ale, myslím, jednotnou ryze osobnostní podstatu, která se jen velmi málo slučuje s tím, co očekávám od osobnosti svého prezidenta.

Ano, důvody, proč nemohu Miloše Zemana v prezidentské volbě podpořit, vyplývají z toho, jak sám vnímám roli českého prezidenta a její hlavní úkoly. Podle mne má být prezident především moderátorem příp. mediátorem jednání různorodých formací na domácí politické scéně, který svou přirozenou i formální autoritou a vlivem dokáže přispět k dosažení koncensu rozhodujících politických sil v zásadních otázkách, propagátorem politické kultury, která v důsledku kultivuje veřejný prostor, a reprezentantem dosaženého koncensu i zmíněné kultury v zahraničí. Nechci proto na tomto postu člověka, pro kterého jsou konflikty, konfrontace a cílené provokování denním chlebem a který jako prezident rozhodně více konfliktů sám způsobil a nejspíš i "zasel" směrem do budoucnosti, než svým prezidentským angažmá reálně vyřešil.

Nepotřebuji prezidenta, který se opájí svou inteligencí a ostrovtipem (byť této tendenci lidsky rozumím), ale který zároveň obojího využívá tak často ke znevažování těch, nad kterými se domnívá mít z nějakého důvodu převahu (a to jsou, podíváme-li se na to prezidentovýma očima, prakticky všichni :-)). Nechci takového prezidenta, který cíleně vzbuzuje ve svých podporovatelích pocit, že člověk, který má na něco jiný pohled, musí být automaticky hlupák, magor, člověk podplacený nebo dokonce rovnou nepřítel a zrádce, takže jeho názor je třeba poplivat, rozstřílet, rozdrtit na prach a zadupat do země; obávám se, že tohle zkažené ovoce naší politické kultury budeme sklízet ještě velmi, velmi dlouho (samozřejmě, Zeman v tom z politiků rozhodně není sám, ale bohužel, on jediný je aktuálně v prezidentské roli, u které mi to principiálně tolik vadí). Za dobu Zemanova prezidentského působení jsem byl svědkem tolika konkrétních příkladů, že i když si odmyslím občas přehnanou a v některých ohledech až dětinsky umanutou nepřízeň médií (která je ovšem podle mého přesvědčení způsobena stejně často neprofesionální zaujatostí žurnalistů jako tragickou neschopností a okázalou neochotou prezidenta si média získat aspoň zčásti na svou stranu), je mi zřejmé, že nejde o žádné výstřelky a mimořádnosti, ale o naprosto standardní styl práce a komunikace, čemuž ostatně napovídá i tradiční - a z mého pohledu v podobné pozici často zcela nepřijatelný - způsob vystupování hradního mluvčího.

Samozřejmě, nepopírám, že je pro mě důležitou indicií i to, pro které lidi je Miloš Zeman jako prezident jasnou volbou, protože jsou z něho nadšeni. Přestože jsou ve skupině jeho voličů mnozí lidé, jichž si mám důvod osobně vážit, najdu tam přece jen na svůj vkus příliš velké procento osob, jejichž názorů i jednání si vážím nepoměrně méně. Nemám žádný důvod chlácholit se iluzí lepšího světa tím, že se spokojeně zavřu ve své "sociální bublině", naopak, "mezibublinové kontakty" považuji za potenciálně (tedy zdaleka ne vždy :-)) obohacující, ale protože si myslím, že takový prostor není ve skutečnosti ničím jiným než místem neformálně sdružujícím lidi podobných východisek, preferencí, cílů a podobného pohledu na smysl a fungování světa, nepřipadá mi divné, když většina mých "bublinových souputníků" vidí situaci podobně jako já, a nepociťuji žádnou touhu se společnému "bublinovému postupu" vzepřít, byť se i u mne dají najít některé individualistické sklony :-).

Dá se tedy říct, že v letošní prezidentské volbě jsem se vymezil spíš negativně, vím, koho volit nechci, a testuji, jestli protikandidát mým představám vyhovuje ve srovnání se zavrženým kandidátem lépe. Nedávno jsem se kvůli jednomu článku na jiném blogu zamýšlel nad tím, jestli taková "negativní volba", při které vím bezpečně, kterého kandidáta volit nemohu, není principiálně pomýlená, protože správnější by bezesporu bylo k tomuto tématu přistupovat z té pozitivní strany, aby mé důvody "pro" měly větší váhu než důvody "proti". Dospěl jsem k závěru, že onen pozitivní přístup se dá s úspěchem využít, je-li k dispozici větší počet kandidátů (např. v prvním kole voleb jsem tento přístup uplatnil, abych si vybral ze Zemanových soupeřů) nebo vybírám ze dvou alternativ bez nutnosti se pro jednu definitivně rozhodnout (např. si vybírám manželku ze dvou špatných alternativ, ale mohu naštěstí využít variantu si nakonec ani jednu nevybrat :-)). Pokud ale mám vybrat jednoho ze dvou kandidátů a i když se pro žádného nerozhodnu, jeden mi bude nakonec coby prezident "přidělen" rozhodnutím voličů, kteří se se svým rozhodováním nepářou zdaleka tolik jako já, je negativní přístup úplně stejně logický a přijatelný jako přístup pozitivní. Pokud jsem tedy došel k jasnému závěru nevolit Miloše Zemana, logicky mi tím vychází, že budu volit Jiřího Drahoše, stejně jako bych nejspíš volil i jiného protikandidáta z 1. kola, kdyby se do druhého kola dostal.

Mé rozhodnutí můžete svést na skutečnost, že i já jsem - stejně jako Jiří Drahoš - svým profesním původem chemik (no nejsou oni ti chemici vůbec nějací divní? :-)). Anebo i na základě dnešního článku připustíte, že jsem o svém rozhodnutí přece jen aspoň trochu přemýšlel. Ať už vy budete sami za sebe volit jednoho či druhého kandidáta, každopádně nám všem přeji do víkendových voleb u volební urny pevnou ruku i důležitý dobrý pocit poctivého vlastního rozhodnutí.