Neboj, synáčku, já tě nedám!

Nedávno jsem se byl v rámci pravidelných vycházek po pražských domech podívat na malém výletě v Podskalí, kde jsme si docela poctivě prohlédli zajímavý kostel Nejsvětější Trojice (v Trojické ulici). Mimochodem, jde o kostel, který byl před tím, než byl během husitských bouří zbořen a zničen, zasvěcen svatému Ondřeji nebo svatému Antonínovi (v pramenech se uvádějí obě verze) a poté byl ve 2. pol. 15. století obnoven s novým patrociniem a posléze i pozdně barokně přestavěn. Měl jsem s sebou samozřejmě i fotoaparát a zkoušel jsem zachytit zajímavý interiér nepříliš rozlehlého kostela, udělal jsem desítky fotek kostela zevnitř i zvenku, ale pořád to prostě nebylo ono, fotky byly jako pohlednice, jen ilustrace bez stopy duše a příběhu. Až jsme vyšli do přilehlé zahrady, která byla kdysi hřbitovem přiléhajícím ke kostelu a dnes tvoří příjemnou oázu zeleně uvnitř bloku budov. Tam, u rohu bývalé márnice jsem našel skromný ale mně velmi sympatický námět na dnešní malý fotočlánek.

 

Panna Marie a malý Ježíš jako by se choulili jeden k druhému, obklopeni ne zcela přátelsky vyhlížejícím prostředím zaplněným běžným pracovním nepořádkem. Okapová roura svádějící do tohoto rohu dešťovou vodu, stará odložená vana, podlážka ze starého lešení, popukaná zeď, ve které jsou matka se synem uvězněni. A přitom ve tváři matky je neuvěřitelně uklidňující výraz, jako by říkala: "Kolem se může dít cokoli, ale ty se, synáčku, nemusíš ničeho bát, protože já tě ochráním. Vím fotí si nás, vedou zbytečné řeči, ale však oni zase odejdou a rozhostí se tu zase kolem božský klid." Matka a její syn, láska a bezpečí, souznění a řád, i když všude kolem vykukují zárodky nepořádku a rozvratu. V takové náruči, to je víc než jasné, rozhodně nehrozí nic zlého.

Kéž by vždycky pro každého z lidí, kteří to právě nejvíc potřebují, byla taková ochranná a uklidňující náruč na dosah, ať už skutečná nebo aspoň v přeneseném smyslu slova.