Čím vším jsem chtěl (a chci) jednou být

Jak jsem se dozvěděl od svých rodičů, poprvé jsem jasně zformuloval svůj životní cíl jako malé dítě, kdy jsem se svěřil s přáním státi se jednou ve svém životě vitamínem. Prý nejlépe vitamínem H, protože bych působil Hodně. Už z toho je patrné, že mi už odmala dost záleželo na tom, abych byl nějak užitečný. Představte si, že byste šli do lékárny a tam - bez velkého přemýšlení - byste si koupili "háčko", protože to je vitamín univerzální, který působí Hodně na Všecko. No a v krabičce bych byl já!

Časem jsem uznal, že být vitamínem mi asi nevystačí jako program na celý dlouhý život, a taky jsem se bál, že proměna mého těla na tabletky nemusí být zcela bezbolestná. To už mě okouzlovali klasičtí popeláři, udělaní chlapíci, kteří jezdili pravidelně kolem naší zahrady, uměli eskamotérsky koulet s naší kulatou popelnicí sem a tam a báječně ležérně se přidržovali na stupátku rozjetého kukavozu, což z nich v mých očích dělalo staňkovské Indiany Jonese. Je až zvláštní, že takový bordelář jako já (v dětském věku, samozřejmě, teď už je to něco úplně jiného :-)) měl v tak posvátné úctě právě ty muže, kteří se starali o pořádek. Ale asi je to normální a nejspíš to souvisí s kombinací dětské romantiky a pohledu čistých dětských očí.

 

Po popelářích přišel na řadu průvodčí ve vlaku. Ano, tím jsem chtěl být velmi dlouho, skoro až do první třídy, protože jezdit vlakem se mi mimořádně líbilo a když jsem směl podal průvodčímu jízdenku z tvrdého kartónu, byl jsem blažeností bez sebe a za jeho kleštičky a za možnost vlakem jezdit sem a tam bych byl ochotný prodat svou dětskou duši.

Dobře si pamatuji, že kromě profesních představ jsem si přál být už v první třídě veselým člověkem, tak veselým, že dokáže rozesmát ostatní. Obdivoval jsem všechny, kteří dokázali dávat k lepšímu veselé historky, jimž se ostatní smáli, a byl jsem naprosto zoufalý, že se mi celé dny a týdny vůbec nic veselého nedělo, takže nemám co úsměvného vyprávět. A moc dobře si dodneška pamatuji, jak jsem na nějaké rodinné sešlosti v Plzni vyprávěl svou první dlouho v hlavě cizelovanou a promýšlenou "veselou historku", které se kupodivu nikdo nesmál, i když jsem pro jistotu několikrát dodal, že to byla neobyčejně vtipná historka, taková, které se každý normální člověk zasměje, a kdo ne, je prostě morous. Mimochodem, zatímco popelařina i vlakové průvodcovství mě docela rychle přešlo, touha umět rozesmát oči, kterým úsměv sluší jako nic jiného, mě dodnes neopustila a občas po tom toužím tolik, že svou snahu v dobrém úmyslu přeženu, stejně jako tehdy v první třídě.

Ve škole jsem brzy poznal, že je z mnoha důvodů praktické tvářit se, že bych se jednou rád stal učitelem. Nebyla to úplně lež, protože práce učitele se mi jako žákovi a studentovi doopravdy líbila a uměl jsem si sám sebe v té roli představit, ale nebyla to zase tak docela pravda, protože to nebyl žádný můj sen, spíš se v tom dal tehdy najít osten vypočítavosti. Neřekli byste totiž, jak vlídně tuto skutečnost přijímají opravdoví učitelé, snad proto, že takovým cílevědomým žáčkům fandí, či je už předem litují, kdo ví. Každopádně s kladným cejchem někoho, kdo by se rád stal jednou učitelem, jsem prošel vlastně celou základkou a myslím, že mi díky tomu prošla i řada věcí, se kterými bych měl jako perspektivní popelář značné problémy.

Časem mě začalo bavit přicházet věcem na kloub. Tedy, ne, že bych se chtěl stát rovnou revmatologem, ale pochopil jsem, že mou silnou stránku nejspíš nebude manuální zručnost, ale spíš "práce hlavou". Ve svém - naštěstí ne moc dlouhém - superlhavém pubertálním období, jsem zjistil, že bych měl asi výborné předpoklady živit se jako podvodník, ale později mě lhaní nějak přestalo bavit, stejně jako tehdy všudypřítomné přetvařování. Než se mi to ale stihlo nějak výrazněji vymstít, změnil se naštěstí režim. Přestože bezprostředně poté nastalo období prvotřídním podvodníkům doslova zaslíbené, já jsem své dobré předpoklady nevyužil a tou dobou jsem se už snažil přicházet na kloub docela jiným a výrazně méně výnosným věcem.

Po skončení vysoké školy jsem si totiž nějakou dobu - spíš z nouze - přál být vědcem a mít "přicházení věcem na kloub" jako oficiální profesi. Nějakou dobu jsem si to zkoušel zažít v praxi a byl jsem skutečným akademickým bádavcem, ale zjistil jsem poměrně rychle, že mi bádavá práce nepřináší takové uspokojení, jaké jsem od tak bohulibé činnosti očekával. No a v tu chvíli jsem si vzpomněl na svou dávnou - a trochu přikrášlovanou - touhu po učitelování. Jo, to bylo přesně ono! Kantorem jsem se kupodivu doopravdy stal a hned mi bylo jasné, že právě tohle jsem si doopravdy přál, že to je přesně ta profese, která přináší tu správně vyváženou směs neuvěřitelné euforie, bezbřehého zoufalství, stále nových a nových přívalů energie i okamžiků naprosté beznaděje, pozoruhodnou směs, která mi svou rozličností chutí vyhovuje. Ono je pochopitelně skvělé, když najdete svou parketu, ale jedna věc mi na učitelství vadila - připadlo mi totiž, že učitelé jsou ve svých školách dlouhodobě trochu odtrženi od normálního světa "venku" a zjistil jsem, že si chci vyzkoušet, jestli bych obstál i v docela jiném, dravějším a - jak se ukázalo - emocionálně o mnoho plošším světě. Vždyť co jiného má umět "prodat" dobrý učitel svým žákům, než to, co si sám vyzkoušel, osahal a u čeho zná neobyčejné souvislosti i odjinud než z knih.

Od té doby, co jsem přestal být - aspoň podle papírů - učitelem, a začal jsem být učitelem na (trvalé) zkušené, jsem si vyzkoušel spoustu věcí - třeba jaké je to spolupracovat na velkých projektech, jaké je takový vlastní projekt vést, jaké je pracovat v mezinárodním týmu, jaké je vypořádat se s úkolem, o kterém nemáte ani tušení. Vyzkoušel jsem si kdeco, ale v záchvatech upřímnosti si musím občas přiznat, že dávná touha po popelaření byla o dost konkrétnější, než mé dnešní uvažování, čím bych ještě chtěl jednou v životě být :-). Ne, dodneška mě nepřešla touha poznávat nové věci a vstřebávat nové zážitky. V kombinaci s tím, že mi vždycky byly zcela lhostejné věci tzv. kariérní, znamená to, že mohu být vlastně čímkoli, čímkoli, co mě nějak obohatí a kde budu smět mít aspoň základní pocit užitečnosti.

Rád bych byl třeba "soukromým básníkem", který by bez vedlejších nekalých úmyslů uměl - někdy ve verších, jindy v třeba v obrazech - srozumitelně poděkovat za to, co mě umí udělat opravdu šťastným. No a když se mi občas navíc povede rozesmát ty oči, které považuji za bezkonkurenčně nejkrásnější, budu v sedmém nebi, i když nebudu vůbec ničím. Proti tomu jsou veškeré "úspěchy", "prestižní ocenění", "zásluhy" a "posty" jen pomíjivou vlnkou, kterou v širém oceánu vyvolala kapka ranního deště.

Nevím nevím. Poslední dobou nějak víc pozoruji průvodčí v našem příměstském vlaku. Jejich kleštičky už sice nejsou, co bývaly, ale pořád ještě ujdou. A naši dobřichovičtí popeláři zase každou středu bojují svou hrdinnou bitvu s tříděným odpadem a soukromé popelnice koulí nejméně tak mistrně jako kdysi Václav Havel sudy v pivovaru. A kdoví, až jednou už nebudu mít dost sil na to být užitečným přikulujícím, třeba stále ještě budu moct být úspěšným vitamínem.

Samozřejmě ale jedině takovým, který působí opravdu Hodně a píše a vypráví neobyčejně veselé Historky! :-)