Neplánovaně košatý silvestrovský výlet

I když jsem si původně chtěl vzít na dnešek dovolenou, jak to dělám vždycky, když 2. leden připadne na pracovní den, nakonec jsem se rozhodl kvůli jedné dopolední pracovní schůzce porušit letitá pravidla a do práce (a do Prahy) vyrazit. Leč, organismu se asi moje rozhodnutí moc nelíbilo, protože si na mně nakonec dovolenou stejně vynutil, protože začaly stávkovat jeho obranné mechanismy a nadvládu nade mnou o silvestrovském večeru (neříká se náhodou "jak na Nový rok, tak po celý rok?") převzala jakási viróza. Popíjím tedy právě japonský zelený čaj s lefkadským medem a šťávou ze španělských citrónů, zakusuji k tomu český paralen a přemýšlím, jak bych při této "snídani králů" mohl aspoň na dálku někomu udělat maličkou radost. No a napadlo mne, že bych vám mohl ukázat na malé fotoreportáži, jak to vypadá, když si člověk jako já udělá přesný plán pro silvestrovský den a paní Náhoda mu ho dovedně ohne tam, kde ho z nějakých prapodivných důvodů chce mít ona.

Silvestra v posledních letech trávím vždy v Dobřichovicích. Nejsem pro poslední den v roce nijak zvlášť veselivý typ a i dobře míněné nabídky na silvestrovskou společnost s díky odmítám. Letos jsem si ale chtěl zařídit dvě věci: Chtěl jsem si zajít v Praze na oběd na suši, což se mi v posledních letech nenápadně proměňuje v "typicky českou" silvestrovskou tradici, a chtěl jsem si koupit chleba a máslo, což ve světě pod dohledem odborů, které nejlépe vědí, kdy si ještě smíte nakoupit a kdy už se to nesluší, nemusí být - obzvlášť na přelomu roku - tak jednoduché. No a protože po mrazivém svítání byl silvestrovský svět ojíněný, vyšel jsem na vlak o deset minut dřív, abych stihl cestou cvaknout několik záběrů, pokud se mi něco pěkného připlete do cesty.

 

K prvnímu takovému záběru jsem se přimotal hned na dobřichovické lávce. Přes mlhu si právě čerstvě proklestilo cestu silvestrovské sluníčko, takže jsem chvilku po lávce pobíhal, abych našel co nejzajímavější kompozici, než slunce zase zaleze nebo se naopak rozsvítí příliš. Světlo bylo kouzelné, tak jsem si přál moc to nezkazit a dá se říct, že s výsledkem jsem celkem spokojený.

Na lávce mě ještě zaujal kousek ledu ve tvaru malé artistické chobotničky, která visela ze zábradlí hlavou dolů. To už jsem ale výrazně překročil pro focení určených deset minut a když jsem chtěl stihnout vlak (a to jsem samozřejmě chtěl, protože suši a chleba s máslem na mne nebudou čekat donekonečna), musel jsem přesun na nádraží poněkud urychlit, což v kombinaci s tím, co následovalo, nejspíš napomohlo mému současnému nachlazení. Tak dlouho jsem si totiž při cestě na vlak přál, aby měl spoj aspoň pár minut zpoždění, a já ho tedy stihnul, až jsem byl silvestrovskými vládci vyslyšen až příliš: "Upozorňujeme cestující, že vlak z Berouna z provozních důvodů nejede!" oznámil mi na přivítanou skoro vítězoslavně nádražní rozhlas, což jsem odměnil jakousi hlasitou vulgární průpovídkou směrem k Českým drahám, kterou by ode mne nejspíš distinguovaní potenciální spolucestující nečekali. Mám tedy ještě spoustu času na další postávání v mrazu.

Následující dvě fotky by už bez laskavého přispění "provozních důvodů" v podání českého národního železničního dopravce nevznikly. Neměl jsem totiž co dělat, na obyčejné postávání na nástupišti byla docela "kosa", tak jsem se vydal ke křoviskům okolo nádražních kolejí. No a tam jsem objevil docela mile ojíněné rostlinky, na jejichž portrét jsem měl dost času, a mohl jsem si pohrát se zaostřením i s výběrem objektivu. Nicméně připouštím, že první fotka je aranžovaná; spojení rezavého nádražního drátěného plotu se suchými rostlinkami v ledovém kožíšku jsem maličko napomohl.

Když vám "z provozních důvodů" nejede vlak a mezi prsty vám protéká čas, který jste chtěli věnovat něčemu jinému, navštívíte i místa, kterých byste si jinak nevšimli. Tak jsem se poprvé zblízka podíval i na naši dobřichovickou "nádražní knihovnu" (protože chodím na vlak na poslední chvíli a mám open kartu, do nádražní haly s pokladnou a knihovničkou nikdy nedojdu), do které lidé mohou přinést knihu a zase si nějakou jinou vzít. Takto jsem úplnou náhodou našel knížku, kterou už jsem nějakou dobu marně hledal po obchodech. Pro někoho byla doma nadbytečná, mne potěšila. Aspoň mám teď co nového číst, když se snažím vypotit a vykašlat ze sebe nezdárné viry.

Sice notně později, ale nakonec jsem japonský oběd s výborným syrovým rybím masem přece jen absolvoval a moc jsem si pochutnal. Pak jsem ale nastoupil omylem do jiné tramvaje a číslo patnáct mne zavezlo úplně jinam, než kam jsem původně směřoval. Najednou jsem byl na Malé Straně pod petřínskou lanovkou, moje interní "GPS" právě přepočítávala optimální trasu a já si vzpomněl, že v Muzeu Kampa vlastně vystavují obrazy Josefa Istlera. Někdy jsem se na ně chtěl stejně podívat, proč tedy ne právě teď?

O výstavě teď nebudu podrobněji psát, myslím, že si zaslouží zvláštní článek, ale líbila se mi moc. Samozřejmě se na výstavě nesmí fotit, ale následující mobilem dělaný záběr vznikl nakonec se souhlasem paní, která měla místnost "na povel". Velmi pěkně jsme si popovídali a věřím, že se na můj blog přijde podívat, protože ji zajímalo, co o výstavě napíšu :-).

Z Muzea Kampa jsem nakonec v příjemném slunečném počasí prochodil i nábřeží Vltavy s legendárním domečkem, kde bydlela rodina vodníků Wassermannů (ve filmu Jak utopit doktora Mráčka) a přešel jsem most směrem k Národnímu divadlu, kde jsem chtěl skočit do tramvaje a tou dojet k Hlavnímu nádraží. Musím říct, že počasí bylo na silvestr neobyčejně krásné, pro focení až moc. Ale aspoň jednu fotku z "pražského povltaví" vám tu ukážu, zvlášť když se staroměstské budovy tak pěkně zrcadlily v řece :-).

A to už jsme u zmíněného Národního divadla. Dvaadvacítka ovšem nejela mým směrem, tak jsem si ji aspoň se všemi odrazy a odlesky v jejích futuristicky zakřivených sklech vyfotil.

Tohle je budova Nové scény Národního divadla, i když se zdá, že mnohem víc je na obrázku protější budova Akademie věd a navazující secesní budova Pojišťovny Praha.

Nakonec jsem po celkem bohatém pražském programu, se kterým jsem na silvestra rozhodně nepočítal, stihl poslední bochník chleba v potravinách na Hlavním nádraží. Už koukali významně na hodinky, když jsem do obchodu vstupoval, asi aby nepropásli příchod nového roku :-).

Nakonec byl z malého odskoku do hlavního města půldenní zajímavý výlet, po kterém jsem se - už za tmy - pokorně navrátil do údolí Berounky. Několik sousedů už se zjevně připravovalo na nevyhlášenou soutěž o nejblýskavější, nejvíce rachotící a nejdražší ohňostroj. Popravdě, to už mě zas až tolik nebere. Mně bohatě stačí naše malá nerachotící dobřichovická lávka v pěkném ranním novoročním světle :-).

Právě si připadám jako notorický kuřák v podání Jiřího Wimmera, snažící se marně recitovat Bezručovu Ostravu. Ještěže na blogu se píše a moc se tu nemluví, to byste ze mne dnes neměli velký požitek :-). Tak já jdu do sebe kopnout další "citronový kotel" a vy se mějte moc a moc dobře a díky za milý doprovod při silvestrovském putování...