Svatý Jan ve Svatém Petru

Včera jsem si vyrazil na vycházku po druhém břehu zátoky Vassiliki. Vzal jsem si s sebou kompletní fotovýbavu včetně stativu, protože jsem podezíral oblohu ze zajímavých oblačných kreací - brzo ráno jsem měli ve Vassiliki bouřku a déšť, ale ráno už se zase vylouplo v místní typické letní IA kvalitě. Tentokrát jsem ale musel brzo své plány přehodnotit: Zajímavá vyhlídková kamenitá cesta, ze které jsem už párkrát v minulosti fotil, byla uzavřena. Jak jsem si mohl všimnout v předchozích dnech, asi uprostřed cesty kutá během dne jakýsi postarší stroj celkem mírumilovně skálu a jsem si jistý, že kolem něj pěší turista může bez problémů projít, ale řečtí pracovníci ve svém konání zjevně nechtějí být rušeni, takže na začátek cesty dali obrovskou výstrahu s červenými vykřičníky, výkřiky "DANGER!!" a "EXPLOSIF!!" a divže ne lebky se zkříženými hnáty. Rozhodl jsem se tedy protentokrát moudře ustoupit, protože jsem se s nikým nechtěl hádat, to bývám také brzy "explosif", a psané varování by se tak mohlo nečekaným způsobem naplnit.

Musel jsem zaimprovizovat a vymyslet plán B. Rozhodl jsem se využít oblačné oblohy a najít místo, odkud se budou dobře fotit hory zahalené mraky. Úplně nejlepší by bylo, říkal jsem si, kdyby tu byl poblíž nějaký kostelík, který by se mohl do záběru přidat. A tu jsem si vzpomněl na to, že pod vesnicí Agios Petros, asi 4 km a 250 výškových metrů odtud, je napohled sympatický kostelík Agios Ioannis, který jsem mnohokrát viděl z dálky, ale nikdy jsem nebyl až u něho. No a když bude klika, určitě se fotka bude dát udělat tak, aby v pozadí byly zamračené hory, protože masív pohoří Stavrota se začíná z úrodné roviny zvedat nedaleko. A tak jsem si nahodil soumarský náklad a vyrazil po nepříjemně stoupající hlavní silnici k Agios Petros. Tuhle cestu dobře znám z roku zdejšího velkého zemětřesení, kdy jsem se po ní snažil každé ráno trochu běhat. Je to sice už dvanáct let, ale snad se nic zásadního nezměnilo a silnice je pořád "schůdná" i pro chodce.

Ano, opravdu se tu skoro nic nezměnilo: Tenhle železobetonový skelet se právě před dvanácti lety stavěl a já jsem si říkal, že je to nádherné místo vysoko nad zahradami s výhledem na hory a zároveň ve druhém směru na moře. Jakpak asi bude vypadat hotové dílo? Inu, i po dvanácti letech vypadá skoro jako na začátku. Nikdo tu nebydlí, nikdo ve stavbě nepokračuje. Škoda!

Abych nemusel přemýšlet o prudkém stoupání, cestou jsem si ujasnil, co bych dnes rád vyfotil: Vysnil jsem si infračervenou fotku (kvůli oblačné obloze budou velké kontrasty ve světlech a vzniklé výrazné fleky buď nebudou na normální fotce při "vysokém slunci" vypadat moc pěkně, nebo bude mít fotka tendenci udělat světlo "průměrné", což bude ještě horší), na které v popředí bude krásný řecký kostelík a v pozadí bude pásmo hor, nejlépe s vrcholky v oblacích, přičemž oblačnost bude velmi výrazná a nejlépe vícebarevná :-). Však co, vždyť není nic snazšího, než snít.

Chcete-li se podívat na kostelík Svatého Jana zblízka, při cestě z Vassiliki těsně před začátkem vesnice Agios Petros zahněte doprava po asfaltové cestě. Cesta vede k modernímu fotbalovému hřišti (ve členitém terénu není snadné najít dostatečně velkou rovnou plochu, takže hřišť na Lefkadě opravdu moc není) a když na cestě kolem četných úlů (kvete tu ve velké míře divoký tymián, který dodává místnímu medu úžasnou vůni a příchuť) ještě pět minut vytrváte, dojdete ke kostelíku.

Od kostelíku Agios Ioannis je přes čerstvě očesanou vinici dobrý výhled na vesnici Agios Petros. Mimochodem, dozvěděl jsem se, že v zimě - když zmizí turisti a obchodníci a restauratéři odjedou pokračovat v podnikání na pevninu - je Agios Petros počtem obyvatel větší než přímořské Vassiliki.

Shora z vesnice ke mně doléhaly hlasy místních a i na políčkách pod kostelem se místy někdo vyskytoval, ale u kostelíčku mě nikdo nerušil; mohl jsem si tedy pokojně vybalit fotografické nádobíčko, postavit stativ a pěkně po řeckém způsobu bez velkého stresu připravit snímání. A protože se oblačnost kolem nejvyšších vrcholků pořád proměňuje, stálo mi za to pobýt tu skoro dvě hodiny a fotit v různých podmínkách. To vše ale s cílem připravit jen jednu fotku, která by se mi aspoň trošku líbila a splňovala moje původní představy. A aby byl článek něčím zajímavý, rozhodl jsem se, že udělám malou ukázku v průběhu času nafocených obrázků, abyste viděli, jak se pohled proměňoval a co se mi na vzniklých fotkách líbilo a nelíbilo. Taková malá sebekritická studie, kterou by si měl občas udělat každý, kdo to s focením myslí aspoň trošku vážně.

Fotka č.1 nafocená hned po vybalení. Hory jsou zachycené docela pěkně, oblačnost je slušná, ale ten kostelík tedy mohl být o dost lepší. Zvon je na pěkně kontrastním pozadí, ale skoro se hranou dotýká linie střechy, to není moc pěkné. Střecha zvoničky navíc "drcá" do křížku na hlavní kupoli, ty dvě části by měly být víc oddělené. No a hlavně - pilíř zvoničky překrývá půl okna kostelíka, to nevypadá vůbec hezky. A přitom stačí šoupnout stativ o metr doprava, ano do toho pichlavého keře, bude to sice trochu nepohodlné při delší expozici, ale co už na troše toho nepohodlí. Mimochodem, vždycky když si prohlížím spousty fotek na blozích, říkám si u mnohých z nich, že stačilo udělat právě jen půlkrůček do strany a fotka by byla úplně jiná a zajímavější.

Fotka č.2, asi po deseti minutách. Zvonička a hlavní kupole si už navzájem nepřekážejí. Moc povedené je světlo, protože přímo za zvonem je světlejší místo, takže zvon dobře vynikne. Trošku víc se "kácejí linie", je vidět, že jsem trochu zdvihl osu foťáku. Potíž je ale v tom, že na pásmo hor sedla rovná "oblačná deka", takže z majestátní hory je vidět jenom kousek a zrovna ne ten majestátní. Škoda toho světla za kostelíkem, to už se asi příště nepovede, protože obloha se mění doslova před očima.

Jen pro představu, jak vypadalo okolí kostelíku v přirozených barvách. Ale já holt jsem chtěl infrafotku, co nadělám. Tak zpátky do práce! Mimochodem, všímáte si, jak se obloha proti předešlému záběru proměnila a protrhala? Hlavní hoře je ale asi zima, protože deku si zatím ponechala.

Fotka č.3: Ano, obloha se trhá a dokonce i jednolitá oblačná přikrývka na nejvyšší hoře začíná pomalounku ztrácet na síle a neústupnosti. Modrá obloha se v infraoblasti jeví jako tmavá, což fotce dodává trošku psychedelický odstín. Pro tuhle fotku jsem si vzal ještě "širokoúhlejší" objektiv, takže prostor se začíná víc lámat. Linie kostelíka se víc kácejí, ale není to úplně špatně, protože celá fotka je prostě maličko "ujetá".

Fotka č.4: Po víc než hodině a půl od první fotky (aspoň podle toho, jak odbíjejí zvony v Agios Petros) už je oblačnost úplně jiná než na začátku. Začíná prosvítat linie horského hřebenu, trochu víc svítí sluníčko (ale ne pořád, všimněte si, že stín kostelíka je jen lehký, takže se zjevně během několikaminutové expozice vystřídal stín i sluníčko). Ještě by to chtělo, aby mraky aspoň naznačily, že má hora taky nějaký vrchol.

Fotka č.5: Poslední fotka je už ze slunečného konce focení. Pásmo hor je už dobře vidět, i když se vrchol ještě schovává v mráčku. Kostelík je v pořádku, ani kácení linií by mě tolik nerušilo, je fajn aspoň naznačit, co je napravo od kostelíka. Ale ten stín kostela je na mě moc ostrý a zvon se dostal přesně na rozhraní různobarevných ploch, takže není tak výrazný jako na předchozích fotkách.

Mraky postupně mizí a nastává další lefkadské teplé odpoledne. Nemá cenu čekat dál, myslím, že nafoceno máme dost a varianty ke zvažování máme. A já zjišťuju jako obyčejně, že po dvou hodinách usilovné práce mám několik záběrů (ve skutečnosti jich mám asi 30, ale vybral jsem vám na ukázku jen některé), z nichž žádný není bez vady, každý se blíží k mému ideálu z trochu jiné strany. Co s tím, kruciš? No, pokud jde o mne, já si nakonec vyberu, ale zajímal by mě i váš názor. Co pro vás jako čtenáře a pozorovatele má na fotce význam a co ne, co je pro vás přijatelné a co už je na vás moc? A jak byste těch pět infrafotek seřadili jako ve škole: Jednička nejlepší, pětka propadá! A žádné facebookové lajky, ty jen svou rychlou povrchností brání opravdovému uvažování a hodnocení, nebo dokonce alibistický přístup typu "všechny jsou stejně dobré/špatné", to by všechno bylo moc jednoduché a sebekritika a kritika by jednoduché být neměly, když mají za něco stát. Takže pěkně odpovědně: pro pět různých fotek pět různých známek :-)

Schválně, někdy až budete sami fotit, zkuste si udělat takovou kritickou "pidistudii", zkuste být kritikem sami sobě a pustit se sami do sebe pěkně zostra. Ono bez toho se ve fotkách moc zlepšovat nejde. Já jsem kupříkladu zjistil, že těch cca 10 svých fotek, se kterými jsem celkem za svůj fotografický život spokojený, včerejšek o žádnou jedenáctou neobohatil.

Přesto si ale myslím, že to nebyl úplně ztracený čas :-).

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.