Jak se vyrovnat Sherlocku Holmesovi (vodopády Bílé Opavy)

Když jsem jako dítě poprvé objevil kouzlo detektivních knih, zatoužil jsem být Sherlockem Holmesem. Ta inteligence, schopnost dedukce, břitký anglický vtip!... A Watson vždy po ruce! Jenže - vyrovnat se Sherlocku Holmesovi je zatraceně těžké: V inteligenci o pár tříd zaostávám (Kdo ne? V tomhle mají literární postavy určitou výhodu), z druhu lupů na ramenech spolucestujícího ve vlaku nedokážu určit, kolikrát dotyčný navštívil Brighton, a ještě jsem neviděl ani jednoho Angličana, který by nad Nedělními miniglosami hýkal smíchy. Když jsem o víkendu odjížděl na dovolenou do Karlovy Studánky v Jeseníkách, nebyl jsem ani o chloupek blíž svému dětskému snu, tím spíš, že neumím hrát na housle.

Nevěda, že právě v Jeseníkách vyhmátnu slabé místo detektivního idola, vydal jsem se první den pobytu fotit do hlubokého a nádherného údolí Bílé Opavy. Pár fotek už odtud ve výstavní kolekci mám, tak jsem chtěl přidat nějaké nové. Tentokrát jsem ale měl dost času na to, abych se pustil kolem říčky náročnější turistickou trasou (leze se tam každou chvíli po různých žebřících a dřevěných schůdcích, člověk balancuje na úzkých březích a snaží se nesklouznout do vody), jak jsem si pamatoval z návštěvy před devíti lety, trasa je sice náročná, ale v dobrých botách jednoznačně schůdná. A tak jsem stoupal proti proudu hučících vod, abych našel pro oko hezká zákoutí.

 

Tahle peřej je těsně před největším vodopádem. Na to, jak krátkou cestu má Bílá Opava za sebou, je už pozoruhodně mohutná.

Během cesty jsem potkal všehovšudy pár turistů a to ještě někteří z nich ke kýženým vodopádům Bílé Opavy vůbec nedošli - dva se pustili na cestu v sandálech a byli natolik moudří, že se asi v půlce cesty otočili, a dobrým kumpánem na cestu se neukázal být ani panelákový ratlík další dvojice. Ostatně ani já s naditým fotobatohem na zádech a se stativem v ruce nevypadal na velkého turistu - zálesáka, který má v podrážkách svých kanad otvory přesného tvaru a velikosti, aby mohl z kolejí lépe stírat rosu. Voda vedle mne burácela stále hlasitěji, počet vodopádků a peřejí v korytě utěšené narůstal a já musel stále častěji zastavovat, abych udělal další fotky.

Voda se dere vpřed a podemílá břehy. Co spadne, spadne, v těchto místech je přísně chráněná rezervace. Kousek dál dole po proudu zničila vichřice v roce 2004 několik hektarů smrkového lesa, ale původní horské smíšené pralesy ve vyšších partiích vichru odolaly.

Podobně jako houbař, který hupká lesem od hřiba k hřibu a je mu v tu chvíli lhostejné, jestli tuší, v jakých místech právě je, i já jsem fotil stále nová a nová zákoutí, až... Až se přede mnou objevil vodopád. V porovnání třeba s japonskými velevodopády, o kterých jsem tu psal loni, jde samozřejmě jen o malou českou (lépe řečeno malou slezskou) variantu, přesto mě v tu chvíli ohromila. Dostal jsem se po mokré skále až k vodopádu; pravda, říkal jsem si, že terén je o dost těžší, než si ho pamatuji z první návštěvy před lety, ale když je co krásného fotit, jen nad tím mávnete rukou.

Oblast poblíž vodpodádů Bílé Opavy je docela divoká: bahno (i po dlouhém období sucha, jak tu asi musí být po dlouhodobých deštích?), kluzké kořeny, kameny i klády. Ale je tu krásně a mimo prázdninovou sezónu i klid.

Najednou se mi začalo zdát, že se cesta ztrácí. Bodejť by se taky neztrácela, když poblíž vodopádů byla velmi strmá skála. Tam, tam za tím skalním výčnělkem určitě pokračuje pěšina nahoru, řekl jsem si a přeručkoval skálu. Za skalou ovšem žádná pěšina nepokračovala a nedalo se jít dál. Jen otočit a vrátit se. Jenže, ukázalo se, že co bylo sice těžké, ale proveditelné v jednom směru, na zpáteční cestě je skoro nemožné (aspoň pro mne). Bylo třeba překonat těžké místo, takové místo, na něž se ve slušných horách, které své turisty na potkání nezabíjejí, dávají řetězy. Ze skály crčela voda, nebylo se za co chytit, ve skále byly jen miniaturní stupy, které ještě klouzaly jak plátované ledem. Cepín jsem nechal doma, ale mohu ho dovedně suplovat fotostativem. Tehdy jsem na to přišel: Vyrovnám se Sherlocku Holmesovi svým úchvatným pádem do vodopádu. A jsem tak šikovný, že pro to nebudu potřeboval ani žádného Moriartyho, který se se mnou bude prát, zahučím do vodopádu čistě vlastními silami s laskavou kolegiální dopomocí gravitace.

Jeden boční přítok Bílé Opavy není snad ani regulérním přítokem, ale ze skály zde stékají stovky "čůrků" vody, která se jako říční bezdomovec zatím nezmohla ani na vlastní koryto. Prosím, od nynějška se tahle voda stékající ze "špagetového oltáře" bude jmenovat taky Bílá Opava, aby neměla v občance prázdnou kolonku.

Asi deset minut jsem se odhodlával v místě odkud to zdánlivě nešlo ani na jednu stranu, očima jsem si vytipovával drobné záchytné body a v duchu psal scénář, co budu muset přesně udělat, kam musí přijít jaká noha a kolik těch kroků bude. Počítal jsem své šance a nevycházelo mi to líp než pade na pade a to ještě musí ta zelená lodyha nade mnou vydržet, když se za ni cestou chytnu; čert vem, že je určitě chráněná jako všechno tady - kromě mne. A Watson, právě když by ho člověk nejvíc potřeboval, samozřejmě nikde! Stativ jsem hodil, aby šel napřed. S batohem narvaným objektivy a filtry jsem to neriskl. Tak jo, jdeme na to, pan Sherlock (a možná i kolega Tyrš) čeká.

Hlavní a nejvyšší vodopád Bílé Opavy. Ty skalní kostky v proudu nevypadají špatně, co říkáte. A pak že bohové nehrají v kostky! Mé malé dobrodružství se odehrálo na skále vlevo, ovšem o dost výš.

Že to nakonec celé dopadlo dobře, potvrzuji už tím, že píšu tenhle článek. V duchu připravený scénář se nakonec k mému překvapení podařilo naplnit přesně, povedlo se mi překonat kritické místo a pak i vyškrábat se bez úhony (pokud úhonou nemyslím celkem roztomilé zablácení) asi 30 metrů výš, kde pokračovala původní cesta. Vypadá to, že se Sherlockovi asi už nevyrovnám ani v té nejnadějnější disciplíně.

Ostatně nejsem si vůbec jistý, jestli by se po mně mým čtenářům stýskalo tolik jako těm sira A.C.Doyla a nechali by mě po nějaké době taky oživit :-).