Vltavské prolínání

Nemám rád srážky. Nemyslím tím déšť ani daně, ale skutečné fyzické srážky těch, co se z nějakých důvodů pustí proti sobě. Lidi, auta, vlaky, světové názory, lodě, lidské povahy... Kéž by fungovalo, že v okamžiku srážky by se kamsi vytratila hmotná povaha srážejících se těles, pominul by názorový antagonismus, prostě obě strany by místo srážky navzájem prolnuly, pronikly by jedna druhou a z překvapivé dočasné koexistence by vyšly nezměněny, aby se ještě jednou, v klidu, mohly rozhodnout, zda jim za to skutečná srážka opravdu tolik stojí, i když úvodní afekt pomine a nervy vychladnou.

 

Když jsem se byl o víkendu podívat v samotném historickém centru u Vltavy, zjistil jsem, že na řece je pořádný provoz, lodě plují na jednu i druhou stranu, různě se míjejí a poslušně si dávají přednost. A já jsem si řekl, že nějak zkusím zachytit tu alternativu srážky dvou lodí plujících u Karlova mostu v opačných směrech. Místo úderu a rachotících projevů neefektivní přeměny energie - vzájemné tiché prostoupení. Někdy možná dokonce pochopení, kdo ví?

Nemám rád srážky, i když je občas - jako každý - musím podstupovat, což mi většinou nedělá nijak dobře. Tak aspoň na fotce vyzkouším představit alternativu a přestavuji vám lodě, které dokážou projít jedna druhou. Bez rachotu bortící se hmoty, bez napětí vzájemně se deformujících duší.

Ostatně - kde jedna loď končí a druhá začíná?

A ještě je přes takovou "lodní oponu" vidět na okolní památky! :-)