O pucích, kotoučích a touších

Každý kluk dobře ví, že chce-li hrát hokej, musí si někde sehnat puk. Zatímco pěkně nažehlené puky na nohavicích kluky moc nebaví (o něco lepší vztahy k nim mají chlapci a úplně unešení z nich jsou nejspíš hoši), puky z černé tvrdé gumy jsou pro ně potěšením a inspirací a spouští v nich touhu být jako Jarda Jágr a umět puky napálit tak tvrdě a přesně, aby skončily v brance. Jenomže - čeština se nám snaží namluvit, že puk se užívá hlavně v mluvě lidové, zatímco neutrálním výrazem pro kulatý pryžový nesmysl je kotouč, no a kdo chce v ochozech zimních stadiónů být za intelektuála, ten může hovořit dokonce o touši. Všimněte si, jak to k sobě pěkně pasuje: V suterénu mluvy hovorové kluci kecají o puku, v přízemí neutrální řeči chlapci mluví o kotouči a kdesi ve vyšších knižních patrech hoši hovoří o touši. Pěkně svůj k svému.

Mám rád archaismy, a proto se mi slovo touš vždycky líbilo (bez toho ovšem, že bych ho kdy použil v hovorové praxi). Přemýšlel jsem, odkud se vzalo, jestli je původem z angličtiny, jak by se u hokeje nejspíš dalo předpokládat, ale k mému velkému překvapení jsem zjistil, že nikoli. Touše totiž v českých krajích kupodivu existovaly dávno před tím, než zálesáky v Kanadě napadlo zahrát si první "ajshokejový" zápas proti předlesákům. Jak jsem se dočetl v třicet let staré knížce Jazyčník od Dušana Šlosara, toto slovo zavedl do sportovního jazyka sám Miroslav Tyrš a šlo podle tehdejšího výkladového slovníku o "okrouhlou kouli z kamene neb mědi, kterouž házejí", tedy cosi jako české synonymum pro atletickou kouli nebo dokonce disk. Možná by nebylo tak snadné napálit z ledové hrací plochy touš vysoko do obecenstva, kdyby byl z kamene nebo poctivé mědi. A možná by byly mantinely při hokejových zápasech oblepeny nejen fanoušky toužícími chytit si v letu zajímavý průbojný suvenýr, ale i nabuzenými sběrači kovů. Na druhou stranu je nutno připustit, že by se asi výrazně zvýšila spotřeba brankářů.

 

Škoda, že už máme obrozeneckou dobu za sebou, protože kdyby se puky, kotouče a touše vzaly kreativně do ruky, mohlo by se snadno stát, že místo neohrabaného a militantního výrazu vstřelit branku by se možná říkalo zatoušit nebo zapučit, což by jistě Jarda Jágr při svých hokejových dovednostech a při svých příjmech obojí zvládl. Hokejisté by mohli být při hře nikoli nabuzení ale roztoušení a při pořádné bitce by se na ledové ploše mohl rovnou natáčet Masakr kotoučovou pilou. No a kdo z rodičů by plánoval vychovat z novorozeného synka profesionálního hokejistu, nejspíš by mu dal inspirativní jméno Matouš.

Stejně si ale myslím, že zakulacené slovo touš (a v budoucnu nejspíš ani kotouč) nemá proti tvrdě úsečnému puku v dnešním moderním silovém hokeji i silovém jazyce žádnou šanci, podobně jako již kdysi dávno ustoupily tradiční české toušavce domestikovaným pukavcům a téměř zcela vymizely kotoučové magnetofony.

Ale kdoví, třeba by to podivné starobylé slovo klukům hrajícím si dnes už výhradně s puky, připadlo prostě - k popukání :-).