Stránky

pondělí 2. února 2015

Jiří Kolář - Koláže v Muzeu Kampa

V sobotu jsem původně chtěl vyrazit na nějakou fotovýpravu, ale po jasném ránu u nás oblohu zatáhla tmavá mračna a začalo jemně sněžit. Na focení tedy nic moc světlo, zima (aspoň pocitově) jako kdyby Berounka byla sibiřskou řekou, tak jsem nakonec jen vložil foťák (s jediným objektivem) do batohu, stativ jsem nechal stát v koutě a rozhodl jsem se podívat se na to, jak svou výtvarnou práci odvádějí profesionálové: Vyrazil jsem na výstavu - tam bývá teplo, k vidění jsou zajímavé věci a ještě potkáte dost lidí, kteří se tváří jako bezbranní intelektuáové, ale můžete od nich snadno chytnout virózu. Nebo - v rámci reciprocity - oni od vás.

Je mým zvykem chodit na výstavy na poslední chvíli - tentokrát jsem přišel dokonce pár minut "po dvanácté", naštěstí výstava, která na Kampě začala už v září a která měla důstojně připomenout sté výročí narození básníka a kolážisty Jiřího Koláře, byla prodloužena o tři týdny až do 8.února. K vidění jsou především díla z 60. a 70. let 20. století, kdy jméno Jiřího Koláře získalo postupně světové renomé, což vyvrcholilo výstavou v Guggenheimově muzeu v New Yorku. Díla z této výstavy také zakoupili Jan a Meda Mládkovi, kteří udržovali s Jiřím Kolářem dlouhodobé osobní přátelství a jejich sbírka nakonec dosáhla asi 250 artefaktů, z nichž podstatná část je k vidění na Kampě.
 
Je těžké o dílech Jiřího Koláře psát, úplně nejlepší je prohlédnout si je a nechat se uchvátit umělcovou neobyčejnou surrealistickou fantazií (fotit se na výstavě samozřejmě nesmí, jinak bych ukázal příklady). Nemůžu říct, že bych nějak výrazně horoval pro obor koláží, byť je to docela oblíbená disciplína i mezi umělci jiných profesí. V Kolářově podání jsou ale koláže - aspoň pro mne - něco úplně specifického. Není to nijak podivné, vždyť Jiří Kolář je naprostým klasikem této umělecké disciplíny, který dokonce řadu kolážových technik sám vymyslel a pojmenoval a jsou to někdy techniky velmi pozoruhodné. Zatímco standardní vystavené koláže mne příliš nenadchly, protože nejsou úplně mým šálkem čaje, byl jsem jako divák nadšený především z Kolářových chiasmáží, roláží, muchláží a antikoláží.

Chiasmáže jsou tvořeny z útržků či ústřižků různých textů či jiných znaků (např. notového zápisu), spojených do nové struktury, přičemž jako celek má dílo ještě další význam. Na výstavě je možné si prohlédnout např. chiasmáž z latinských textů, ze kterých vystupuje reliéfní portét (Portrét), z francouzských textů složených do soustředných kruhů kolem kolážového objektu slunečnice (Pocta van Goghovi - Slunečnice), z arabských textů, ze kterých vystupuje ornamentální čtverec (Čtverec) nebo z textů židovských doplněných reliéfy ženy v různých podobách a na různém pozadí (Vzorník).

Zajímavé jsou i ironické pseudoprvomájové nápisy na textiliích (Vždy jen ku předu a nikdy zpět) a rozpínací koláže, kdy je koláž schovaná za zipem (např. Laškující dívky - Dědův odkaz). Vlastní koláží je v tomto případě většinou tzv. roláž, ve které se tvary rozpadají na pásky, přičemž často jsou touto technikou do sebe vnořeny dva obrazy (např. Milostná hra), zaujala mě i Kubománie s obrazem fragmentovaným do kostiček. Značnou spolupráci diváka pak vyžadují Kolářovy antikoláže, ve kterých naopak ve známých obrazech něco podstatného chybí - klasickým příkladem je autoportét celníka Rousseaua - ovšem bez umělce (Čekání na Rousseaua), nebo zátiší s vázou bez vázy (Čekání na vázu). Uznejte - autoportét bez autoportrétovaného - to už je asociace vyššího stupně, ale aby se divák tímhle výborným nápadem pobavil, je dobré mít aspoň částečnou představu, jak vypadá původní obraz :-).

Nepříliš zajímavé pro mne byly umělcovy konfrontáže a reportáže z 50. let, ale tohle téma mi bohatě vynahradily mé oblíbené muchláže, kdy původní obraz je umělcem zmuchlán a zase částečně vyrovnán, čímž vzniknou podivuhodně zborcené tvary běžně známých předmětů či staveb (Katedrála nebo Lokomotiva), objekt tím zásahem jako by ztratil svou běžnout funkčnost a účel a - vykolejený z normálního běhu věcí - se stává objektem ryze výtvarným. Jednou z vystavených muchláží je i Kolářův autoportrét.

Z výstavy jsem si kromě dobré nálady a dojmů odnesl i poučení - netýká se však kupodivu možností využívat ve svých fotografiích kolážové techniky. Až totiž budu zase ráno vstávat a půjdu se spánkem zmuchlanou tváří kolem zrcadla, budu díky Jiřímu Kolářovi a jeho muchlážím vědět, že se na sebe nemám dívat jako na zoufalý pozůstatek neklidné noci, který je třeba za každou cenu nějak opravit, ale jako na nádherné a obdivuhodné umělecké dílo :-).

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.