O zapomenuté vůni

Hned vůně z první sklenky vína ho intenzitou vzpomínky zasáhla jako blesk. Co je to sakra za vůni? Nepotřeboval teď ani jedno z voňavých adjektiv, kterých jsou encyklopedie vína pro snoby plné. Hned mu bylo jasné, že tahle vůně se žádným slovem popsat nedá. "Zajímavé, velmi zajímavé víno," řekl pro formu, aby neztratil kredit u rytířů malého hranatého stolu. Odkud jen tu vůni zná? I když víno nechutnalo zdaleka tak dobře, jako vonělo, celý večer byl ovlivněný tou první vůní, asi jako když oštěpař hned prvním hodem závodu rozhodne o svém vítězství. Vlastně ta vůně nebyla ani tak báječná, ale rezonovala s nějakou hodně vzdálenou zasutou vzpomínkou. Z tohoto života nebo ještě vzdálenější? Vůně podobná útržku neuvědomělého snu.

"Kde já jsem to jenom…" přemýšlel polohlasem a rytíři malého hranatého stolu z jeho pohledu chápali, že i když s nimi jeho ústa právě nezávazně rozmlouvají, ve skutečnosti je daleko od nich. "Tytyty, stále duchem nepřítomen!", pohrozil naoko rytíř po pravé ruce již trochu rozverným tónem. Ano, ochutnávali další a další vzorky vína, ale po prvotním hříchu s první vůní se už na žádnou další nedokázal soustředit. Tolikrát, tolikrát v životě tuhle vůni musel cítit, že se mu tak zadřela pod nosní dírky. Ovoce z rajského stromu poznání nebo spíš zapomnění? Proč nad tou vůní nemůže jen mávnout rukou a vrátit se do náruče debat okolního vinného rytířstva? Marný boj o poznání, který ale nejde vzdát.

 

Dvanáct vzorků vína dokáže udělat s poctivým ochutnavačem divy. Barevná klubíčka vzpomínek se do sebe proplétala stále beznadějněji, na jeden uzlík rozvázaný připadlo pět nově spletených. Nejde vzdát… To se snadno řekne. Z jaké dálky ta vůně přiletěla? Cítil ji naposled před mnoha lety nebo včera? Voní snad takhle nějaký květ? Ovoce? Čerstvě povlečená postel? Nebo dotyky laskaná ženská šíje pod vlasy jemnými jako hedvábí?

Chtěl si koupit pár láhví toho prvního voňavého vzorku; čistě z výzkumných důvodů, pochopitelně. To by v tom byl čert, aby… "Bohužel, tohle víno neprodáváme!" Vzpomínky zjevně nejsou na prodej, to mohl tušit, ale i tak se mu obličej protáhl nevolí. Naštvaně vypil během chvilky celou láhev od vzorku číslo šest, která na prodej byla, láhev vína, které by možná v jiném srovnání vonělo příjemně a vyváženě, ale dnes nemělo šanci. Co to mohlo být za vůni, vrtalo mu stále těžší a těžší hlavou, a proč se asi z jeho života vytratila?

Společná část pomalu se rozmlžujícího večera byla u konce. Rytíři se pozvolna a vratce rozcházeli ke svým koním na tramvajových a autobusových zastávkách a i on vyrazil ve společnosti nepojmenovatelné důvěrně známé a přitom tajemně zapomenuté vůně na nádraží ne úplně rovným krokem. Uhýbal před pohledy kolemjdoucích, potřeboval se soustředit na vzpomínání a vytáhnout tu správnou odloženou vzpomínku z archívu podvědomí. V teple vlakového kupé se z té urputné snahy upamatovat se propadl do povrchního snu, který vyvolává víc otázek než odpovědí, snu zcela bez vůní i bez barev a hlavně bez nejmenší chuti jakkoli napovědět, a než se nadál, byl vlakem vyvržen na půlnočním venkovském nádražíčku vprostřed čerstvě zelených luk. Dnes se mu nechce jít zacházkou po silnici a vezme to přímo, nejkratší cestou. Přemíra vzorku číslo šest v krvi dodává odvahu sejít z pohodlné cesty i vprostřed noci. Aspoň noční poutníci neuvidí vrásku táhnoucí se přes jeho zadumané čelo. Tak blízká vůně, na dosah ruky, a přece tak daleko! Rudá muleta v rukou hbitého toreadora.

Možná to byla jen krtina, možná poryv větru, možná atak neviditelného pikadora, možná mu nastavila bělavou nožku luční bludička. Anebo - musel neochotně připustit - dnes večer bylo přespříliš vína i přemýšlení. Hvězdné nebe náhle nebylo nad hlavou, ale pod nohama, a nebýt pečlivě udržovaného břišního airbagu, kdoví, kterak by byl jeho odvážný parakotoul dopadl. Teď ležel na louce a nedokázal zadržet smích. Vůně vzorku číslo jedna byla všude kolem. Vůně nového života, čerstvé jarní trávy, ke které měl kdysi jako dítě nevelkého vzrůstu tak blízko, než ho dospělost - a nos pyšně nahoru - od ní odvedly k domnělým výšinám.

Ležel a vychutnával si to opojné prozření. "Ožralové! Hanba!" volalo ze silnice jakési páže, které samo vidělo dvojmo a močilo do křoví. Pod bundy a svetry se kromě kapsářů dotěrně dobývají ledoví muži, ale nový život a téměř zapomenutá vůně vlhké trávy se nenechají odbýt trochou chladu. ležel ponořený ve své soukromé zapomenuté vůni a přemýšlel, jestli se spánku nepodvolit už tady. Ne, nařídil si: Ani tohle nejde jen tak vzdát, pomyslel si a po krátkém souboji se záludnou gravitací a až na kůži promočený vůní vzorku číslo jedna se opět rozešel vstříc starým i novým snům.

Vysvobozen ze zakletí náročného rozpomínání nasál jediným douškem tisíc různých vůní jara, které se dnešní chladné májové noci zdálo mít pozoruhodně vyváženou chuť.