Ivan Lutterer - Nenápadné souvislosti

Už několikrát jsem se i tady na blogu zmiňoval, jak nemám rád, když je něco zdarma nebo se slevou (a usuzoval jsem z toho, že rozhodně nejsem správný Čech). Dovedete si představit moje rozladění, když jsem se po měsíci rozmýšlení rozhodl jít konečně v neděli podívat se na moc zajímavou fotografickou výstavu do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a u pokladny mi sdělili, že mi žádnou vstupenku neprodají, protože je tuhle neděli pro všechny vstup zdarma. Ale co dělat, fotky jsem vidět chtěl, tak jsem se nechal přemluvit, abych tohle příkoří překousl :-).

Prohlížet si neobyčejnou výstavu černobílých fotek českého fotografa Ivana Lutterera je pozoruhodný zážitek: Před vašima očima defilují zvláštní zákoutí, která mají do malebnosti daleko - polorozpadlé tovární budovy, staré dvorky s horami harampádí, utopené staré lodičky na Vltavě, boudy v zahrádkářských koloniích, křoví plné rozličného bince. Dalo by se říct, že jde zdánlivě o nefotogenická zákoutí. Ale v tom jsou právě skryty ony nenápadné souvislosti z názvu výstavy. I v těchto obyčejných neuklizených a nenačančaných místech bují život, suší se prádlo, hrají si děti; žijí tu lidé. I tato místa mají svou poetiku, svou atmosféru, dokáže-li umělec zachytit zajímavý světelný nebo tématický kontrast. A to Ivan Lutterer rozhodně dokázal a nedělal to nijak mimoděk, ale cíleně - s velkou trpělivostí a profesionální poctivostí, jak o tom svědčí i jeho zápis v deníku z července roku 1987:

 

"Chtěl bych vyfotit tu nejobyčejnější českou všednost, průměrnost a šeď, která je na každém kroku a která pro mě znamená život tady. Historii prorůstající současností i naopak, město, krajinu, lidi..."

Na krásných fotkách Ivana Lutterera ožívají četné pražské ostrovy focené často starou (z přelomu 19. a 20. století) panoramatickou kamerou Kodak na formát 6x18 cm (můžete srovnat s pozdějším kinofilmem rozměru 2,4 x 3,6 cm). Stejně tak panoramatický formát boduje i při focení v omšelých ulicích, kde jakoby mimochodem v části obrazů uchovává staré nápisy, reklamy, tabule s otevíracími hodinami pošmourně vyhlížejících obchodů či provozoven.

Přestože po Ivanu Luttererovi, který zemřel v roce 2001 ve svých 47 letech (tragicky při pracovním pobytu v USA) zůstalo několik tisíc negativů, část z vystavených obrazů jsou nově udělané zvětšeniny, protože fotografův karlínský ateliér byl výrazně poškozen povodní v roce 2002. Celá pozůstalost se nakonec dostala právě do Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kterému ji darovala fotografova rodina. Otevírá se tak možnost zpracovat, uspořádat a zpřístupnit postupně veřejnosti místy pochmurný, ale přitom v konečném důsledku velmi zajímavý fotografický materiál umělce, který i v moderní době počínajícího digitálního věku využíval řadu starodávných metod a navázal některými aspekty svého díla na klasiky fotografie včetně Josefa Sudka. Je to možná i splátka jistého dluhu vůči umělci, který měl za svého života jedinou samostatnou výstavu (v roce 1981 v Činoherním klubu)

Postupné zpracovávání Luttererovy pozůstalosti je dalším paradoxním spojením s minulostí: Jako výborný fotograf profesionálně zvládající mnohé staré i nové řemeslné fotografické postupy pracoval Ivan Lutterer od roku 1998 i na zpracování obrovského nálezu archivu Langhans; součástí výstavy je i krátký dokumentární film, kde fotograf sám ukazuje kousky své náročné a přepečlivé práce na tomto archívu, který se stal obrovským zdrojem informací jak o metodách práce ve starém ateliéru, tak i o dobových reáliích zachycených na většinou unikátních fotkách. Po dalších letech se podobným způsobem zpracovává jeho vlastní archív. Vše teče v nekonečném koloběhu, v nenápadných souvislostech a analogiích.

Mne každopádně výstava potěšila a plně uspokojila mé očekávání. Obsahuje velmi neokázalé a neefektní fotky, které mají duši a příběh, mají svou dokumentární hodnotu i svéráznou šedavou atmosféru - tak dobře vystihující různé dobové, místní i individuální šedi.

Pokud by se někdo z vás chtěl na výstavu podívat, je přístupná až do 15. června v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, v ulici 17. listopadu (vedle Rudolfina). Otevřeno je každý den kromě pondělka od 10 do 18 hodin a každé úterý dokonce do 19 hodin.

Odkaz na stránku výstavy: Výstava Ivana Lutterera