Popeleční haiku

Letos jsem měl kupodivu během vlídné zimy i časného jara jen málo večerů, během kterých jsem si zatopil v krbu. Ještě v listopadu bylo docela příjemně, zima byla krátká a mírná a jakmile vysvitne jarní sluníčko, není v mém bytě třeba dále topit, a přesto teplota neklesá pod 20 stupňů. Naposledy jsem tak v krbu škrtnul před čtyřmi týdny a od té doby nejenže jsem v něm znovu nezatopil, ale dokonce jsem ho ani nevyčistil. Nevysypal jsem popel, nevycídil jsem očouzené sklo; jako kdybych si netroufal zasáhnout do svérázného rovnovážného stavu věcí, jako kdybych vymetením popela přišel o něco důležitého. Jako kdyby se ve zbytcích po posledním krbem prohřátém večeru skrýval tajemný poklad, jehož perleťovým leskem ke mně prosvítá pohoda kouzelně uvolněného dne. Výjimečného dne, kdy neexistuje nic nemožného, nic, na co bychom si netroufali, nic, k čemu bychom nebyli ochotni, nic, čeho bychom se obávali. Večer prohřátý sálavým teplem krbu i prodchnutý uklidňující důvěrou v to, co je právě teď, i v to, co přijde.

Večer, v němž se popeleční znamení kříže na čele samo od sebe změní na znamení hvězdy.

Popeleční haiku

Po slzách ohně

zůstaly na dně krbu

perly v popelu.

Cesta do pravěku: I když je letošní jaro z pohledu počasí vlídné, jeho rána nás dokážou přivítat - zvlášť po večerním či nočním dešti - do nového dne poctivou mlhou. Při dnešní tradiční cestě do pravěku se vypravíme do srpna roku 2009, kdy si několik tehdejších čtenářů mohlo přečíst i lehce zamlžený text O veliké mlze. Co je možná drobnou zajímavostí - že předlohou článku byla starší a ne úplně optimistická básnička, kterou jsem před 5 lety našel ve svém archivu. Jako básnička byla mizerná, ale jako téma pro tehdy pořád ještě - z dnešního odstupu - začínající blog se použít dala :-).