O robotech mezi lidmi

Vždycky mě ta opakující se naléhavá výzva zvědavého internetového skřítka, který stále častěji kádruje aktivnější uživatele internetu, zaskočí a vždycky mi na chvíli nasadí do hlavy brouka. Je krátká, úderná, nezatěžuje se dlouhými okolky, komunikačními zjemňovači a kouzelnými slovíčky a směřuje jasně k podstatě problému: DOKAŽTE, ŽE NEJSTE ROBOT!

Jak tak slýchám zážitky od různých soudů, usuzuji, že něco opravdu neprůstřelně dokázat není úplně jednoduché. I když svědek odpřisáhne, že obviněného na vlastní oči viděl, jak drží oběti nůž pod krkem a po pár vteřinách na vlastní uši slyšel smrtelný ryk, slušný obhájce může kdykoli napadnout příčinnou souvislost mezi oběma smyslovými vjemy, takže k opravdovému důkazu viny může být ještě zatraceně dlouhá cesta. No a minimálně stejně dlouhá a komplikovaná cesta vede jistě k důkazu, že nejsem robot.

 

Zvlášť, když ani já sám sobě nemohu dát jednoznačné dobrozdání, protože sám sebe např. přistihuji, že každé ráno po odchodu z domova zapínám autopilota a zařazuji se do proudu lidí, kteří podobně automaticky jako já směřují na nádraží, pak cestují vlakem, metrem a poté se rozcházejí do ubikací svých zaměstnání. Když náhodou cestou na chvíli procitnu z ranních mrákot nebo autopilot v něčem selže, připadám si, že vykonávám úkony, které by robotovi doslova slušely. Dokážu např. cestou překonat rozličné překážky, jejichž existenci si vůbec neuvědomuji. Automat ve mně se jim dokáže vyhnout, což vyvolává další pochyby. To by mohlo být paradoxně dobré, protože podle některých názorů roboti sebepochybami rozhodně netrpí. Ale pokud vím, netrpí jimi ani řada lidí, o jejichž dostatečném lidství nikdo nepochybuje. Ty ovšem, Vápeníku, pěkně dokaž, že nejsi robot!

Jak to mám udělat? Postačí otisk mého prstu? Analýza slin pro porovnání DNA? Mám sehnat dvanáct hodnověrných dospělých a svéprávných svědků, kteří již někomu nějak v minulosti dokázali, že roboty nejsou? Stačí, když jsem schopen dojetí? Když bude moje srdce přetékat láskou? Když se mi bude po někom pekelně stýskat jen proto, že je právě na druhém konci světa? Nebo bude pro úřední úkony postačovat moje čestné prohlášení a má ničím nedoložená dobrá víra, že robotem nejsem? Co když ale jen v tomto ohledu žiji v sebeklamu - pro roboty prý tak typickém?

Obávám se, že ve 21. století už jsou roboti na poněkud vyšší technologické úrovni, než bývali ve fantazii Karla Čapka. Zcela jistě jsou již vyvinuty speciální algoritmy, které jsou schopny naučit roboty uronit slzu, zamávat druhému robotu na cestu hedvábným kapesníkem nebo pocítit stesk po bráškovi ze stejné výrobní série, který se odstěhoval za prací někam daleko za oceán. Třeba žijí roboti vmíchaní mezi lidmi a jsou od nich k nerozeznání. Třeba jsou z robotického chování lidí zklamáni, protože zjišťují, že jejich vlastní vestavěné programy je dokáží učinit více lidmi, než lidé sami sebe navzájem. Jak mám sakra dokázat internetovému zvědavci, že k robotům nepatřím?

Důkazy, které bych dokázal na svou obranu shromáždit a přednést, by takový Perry Mason dokázal u soudu jistě rozmetat na padrť. Soud proto nejspíš rozhodne, že se mi ani v nejmenším nepodařilo ho o své člověčině přesvědčit.

Ale řekněte sami: Byl by robot schopen takové neschopnosti? :-)