O nesnesitelných stupnicích

Kdyby se tuto zprávu dozvěděla moje dávná učitelka hry na klavír, šla by se do kalendáře ubezpečit, že omylem neprospala poslední březnovou dekádu a není už apríl: V několika posledních dnech a týdnech jsem totiž poprvé v životě zcela dobrovolně cvičil na klavíru stupnice. Pro ty z vás, kteří nedokážou dohlédnout epochálního významu téhle na pohled nenápadné skutečnosti se pokusím nabídnout aspoň malý exkurs do dávné minulosti:

Když jsem začal chodit do školy, moji rodiče nabyli přesvědčení, že bych mohl být dítko hudebně nadané, neb jsem dokázal vyťukat jediným prstem ovčáky i čtveráky zároveň. Zapsali mne proto do "lidušky" a já se začal učit hrát pod odborným dohledem. Celkem brzy jsem ale zjistil, že odborný dohled mi moc nesvědčí. Navíc si učitelé naivně představovali, že budu v týdnu na klavír poctivě cvičit, což jsem rozhodně neměl v úmyslu. Zahájili jsme s hudební školou dlouhou a vysilující soukromou válku plnou zbytečných vášní a oboustranných obětí, válku, která byla z mé strany doprovázena takovými excesy jako chozením "za piáno", vymýšlením nejrůznějších báchorek, co se zase odehrálo, že jsem během týdne nemohl na cvičení ani pomyslet, prostě chození "do hudebky" se pro mne stalo traumatem linoucím se celým mým dětstvím. Navdory své odhodlané pasivní rezistenci, která občas přecházela v rezistenci aktivní, jsem nakonec prošel všemi ročníky oficiální výuky a ve svých čtrnácti létech se stal slavnostně vyřazeným absolventem.

 

Snad to nejstrašnější, co jsem si tehdy uměl představit, bylo hraní stupnic, kterému se v žádné hodině nedalo vyhnout. Některé skladby, které se mi líbily, jsem vzal přece jen trochu na milost a byl jsem ochoten si je tak dvakrát za týden v rychlosti zabrnkat. Na stupnicích ale nic líbivého nebylo, pro dítě bez absolutního sluchu zněly všechny přibližně stejně a já si u nich musel lámat své prstíky, které daleko víc toužily hrát vybíjenou nebo cestovat po mapách atlasu světa. Leč - s výstupním vysvědčením jsem stanul na prahu vytouženého života bez klavíru a byl jsem rozhodnutý démony dětství již nikdy nevypustit ze zašpuntované láhve. Jediné, co jsem byl připraven podstoupit, bylo s úctou poslouchat, jak na klavír hrají druzí, čehož se mi posléze dostalo v míře vrchovaté.

Jsem ovšem místy nádoba nevyzpytatelná a po neuvěřitelných 30 letech jsem před pár lety zasedl k elektrickému klavíru, který mi zbyl v mém dobřichovickém obývacím pokoji, ač jsme původně nebyli jeden pro druhého určeni. Kupodivu jsem zjistil, že když mě nikdo nenutí, hraní mě docela baví; zejména mě baví, jak zpočátku něco zcela nepředstavitelného a nezvládnutelného se postupně dostává "do ruky", až to nakonec jde kupodivu skoro samo. Ten proces učení je fascinující a na klavíru je to obzvlášť dobře vidět; výsledek se u mne nedostavuje postupně, ale v pozoruhodných skocích, které jsou následovány dlouhými obdobími bez markantního zlepšení. No a loni na podzim se u mne odehrálo něco podobného, jako když jsem kdysi zcela znenadání začal trénovat na maratón: Po některých nacvičených drobných skladbičkách jsem si totiž vyhlédl skladbu většího rozsahu, kterou rád poslouchám a je z mého amatérského pohledu tak obtížná, že se zdá být úplně nehratelná, sehnal jsem si noty a začal jsem pomalu a postupně po malých kousíčkách cvičit.

Před pár týdny se ukázalo, že bez průběžného zlepšování techniky to asi nepůjde a já - s určitým rozechvěním - začal nutit prsty poprvé od dětství, stále více se ztrácejícího v mlze, do organizovaného pohybu po klávesnici a vzpomínal, jak jsem kdysi nenáviděl cvičení stupnic v rytmech. Ke svému překvapení zjišťuji, že jsem vynalézavý a vymyslel jsem sám na sebe ještě ukrutnější rytmy, než se po mně kdy odvážila chtít moje paní učitelka. Když budu poctivý a vytrvalý, nezlomím si ruku a chuť do stupnic (především do stupnice d-moll) mě neopustí, cca za půl roku bych podle svých velmi optimistických plánů mohl být schopen "skladbičku" zahrát od začátku do konce. Pak budu spokojený a zřejmě se pustím do další dosud ještě neznámé blázniviny.

Vůbec zjisťuji, že se postupem času vracím ke "stupnicím" i v jiných významech než pouze hudebních. Když člověk dospívá a stárne, vypadá, jako že nabírá zkušenosti, praxi a moudrost. Přesto v posledních létech poznávám tolik nových a úžasných věcí, lidí, emocí i zákoutí světa, tak odlišných od všeho, co už jsem zažil, že nezbývá nic jiného, než pokusit se začít zvládat ty novoty pěkně od začátku, od píky. Od stupnic. Co na tom, že to může vypadat jako otrava? Když člověk nechce zůstávat jen takový, jaký už v minulosti byl, obávám se, že bez návratu k základům a ke "stupnicím" to někdy nejde.

Zvlášť když se zpovídá tak přísnému "odbornému dohledu", jakým je on sám :-).

Pozn.: Nakonec se po dalších 15 měsících od tohoto článku trpělivost zúročila a vznikla technicky sice velmi neumělá, leč přece jen dokumentující nahrávka rozsáhlé klavírní skladby J. S. Bacha a F. Busoniho - Chaconne.