Chvála věcí, které nedávají smysl

Pozn.: Téma týdne "Co (ne)dává smysl" tentokrát pozoruhodně zarezonovalo s tím, o čem v posledních dnech přemýšlím - dokonce o dost víc než o připravované březnové výstavě svých fotek, protože to považuji za podstatnější. Po nějaké době jsem se proto rozhodl zase jednou do Tématu týdne přispět krátkým textem.

Poslední dobou se mi někdy stává, že to, co dělám, o čem sním, co je pro mne důležité a cenné a čeho chci ještě v životě dosáhnout, pohledům zvenčí jaksi nedává smysl. Někteří lidé pak nad mým konáním jen v údivu kroutí hlavou a rádi by mne obrátili na správnou cestu k tomu, co se nejspíš běžně považuje za štěstí.

Člověku - je-li konfrontován s výrazně jinými názory na to, co je správné a smysluplné, to samozřejmě nedá, a tak i já jsem se snažil přijít na to, v čem je chyba - jestli v těch, co se zvenku nesprávně nebo nepozorně dívají, nebo ve mně, který nekráčí správným směrem a odmítá si to připustit. Po delším bádání jsem zjistil, že chyba není ani tak v názorech a činech obou stran, jako v jednom jediném chybějícím slůvku, které - je-li správně doplněno - otevře původně uzamčenou skříň vzájemného porozumění jako zázračný klíč. Stačí změnit původní "To nedává žádný smysl" na "MNĚ to nedává žádný smysl".

 

Použije-li někdo takové tvrzení, činí tím situaci mnohem vyváženější: Takový kritik totiž uznává, že chyba nemusí být jen na straně kritizovaného, ale i v tom, že on sám třeba nemá tolik představivosti, aby uměl připustit, že takové nesmysly, které v životě dělám, mi mohou přinášet uspokojení, a že kromě oněch nesmyslů existují taky úplně normální a mezi lidmi běžné hodnoty, které sdílím a umím si dobře představit, že se k nim snažím přiblížit, jen to nechci udělat za každou cenu. Že svůj život sice nebudu ohýbat podle diktátu většinové představy o štěstí, ale úplně stejnou představu rád přijmu za svou, bude-li představou a přáním člověka, který je mi drahý.

Mnohem obtížnější samozřejmě je, když se situace otočí a my se musíme sami ve vztahu k ostatním vyrovnávat s tím, že tak úplně nechápeme jejich kroky. Najednou my sami víme "přesně", jak by se měl ten druhý zachovat, co z nabízených variant by si měl vybrat a kterým směrem by měl na nejbližší křižovatce odbočit. Je zatraceně těžké dát těm, které máme rádi, dostatek volnosti, aby po odpovědné úvaze učinili to, co z důvodů, které jsou jen jejich, považují za správné. Je to o to těžší, když nás samotných se to týká, když nejsme nebo aspoň nechceme být jen nezávislými pozorovateli. Můžeme skřípat svými zuby, můžeme zatínat ruku v pěst v domnění, že my víme lépe, jak by se měly věci dále vyvíjet, protože tak, jak se vyvíjejí, nedávají smysl. Ale to, že zrovna NÁM nedávají smysl, neznamená že jim smysl chybí. Kolik lásky je v tom našem nepochopení, kolik starostlivosti, kolik netolerance a kolik sobectví, to může být různé, ale většinou tam bývá od každého trochu, i když to s lidmi okolo sebe myslíme sebelíp.

Je dobře, že se dějí věci, které nám na pohled nedávají smysl. Dělají svět pestřejším, jen omezeně předvídatelným, zaručují, že se budoucnost dá možná odhadovat, ale rozhodně se nedá vypočítat. A budoucnost, která není předurčena přesným vzorcem, vždy skýtá dostatek prostoru pro naše přání, touhy a sny, třebaže se ostatním mohou jevit jako beze smyslu. A kde jinde než v takových tajuplných zákoutích může najít úkryt naše naděje, aby přežila případná nepříznivá období, ať už trvají jakkoli dlouho.

A to (alespoň mně) rozhodně smysl dává! :-).