Víra v jaro

Ano, věřím v Cosi

srdcem svým i hlavou;

tahle víra

povznáší

a občas bere dech:

Věřím v tebe

znovu usměvavou

s brilianty rosy

ve vlasech.

Čekáme na znamení.

Po bezhvězdné a dlouhé noci

snad konečně svítá.

Zvuk zvonů od svatého Víta

nastydle čeká

na jarní fén.

Z ledovce bude zase řeka

a z horečného bdění

zas vlídný sen.

Pozn.: Když na začátku května 2009 vyšel na tomto blogu po dlouhém stydlivém váhání první (tehdy dost neuměle rozverný) pokus o "text v řeči mírně vázané", nikdy, ale opravdu nikdy bych si nepomyslel, že po necelých čtyřech letech přibyde do "mírně vázané" sbírky jubilejní stý kousek (společně s pokusy o haiku, které se později osamostatnily jako nezávislá rubrika). S potěšením ale konstatuji, že váhání, nervozita a chvění před publikací zůstaly přinejmenším stejně intenzivní jako kdysi. A to ani nemluvím o osobnějších textech, kdy se často musím několikrát zhluboka nadechnout, než zmáčknu tlačítko "Zveřejnit". V tomto směru se to tedy třeba s Nedělními miniglosami opravdu nedá srovnat :-) Děkuji každopádně zdejším čtenářům za jejich vytrvalost ve čtení a za neutuchající přízeň. Tak jo, tedy pořádně nadechnout a zmáčknout to tlačítko... uffff, tři, dva, jedna,... :-)