O slevách a o tom, jak se stát opět Čechem

Poslední dobou dospívám ke znepokojivému podezření, že zřejmě nejsem Čechem. Nejenže při sportovních akcích odmítám skákat podle povzbuzování davu, který jako samozvaný samosoudce rozhodl, že kdo neskáče, není Čech. Přiznávám se vám teď i k tomu, že naprosto nesnáším slevy. A slevy přece - podle výsledků všech průzkumů zaměřených na místní nákupní zvyklosti - Češi doslova milují. Přemýšlím, kdo tedy jsem, nejsem-li Čechem, když mi ze slevových akcí naskakuje vyrážka a mým snem je nakupovat v obchodě, jehož reklamní slogan bude znít: "Neurážíme naše zákazníky slevami!" Mám jen kvůli tomu pátrat, nejsem-li ve skutečnosti Němcem, Španělem, Řekem nebo Čukčou?

Nevím, čím jsem si svou slevovou averzi vypěstoval, ale postupně ve mně sílí: Vidím-li na výrobku, který jsem si sám chtěl koupit, slevovou barevnou cedulku, vracím ho do regálu, protože mi ho sleva zprotivila. Jen pouhé pomyšlení, že bych mohl být tvůrci slevové akce považován za někoho, kdo si koupil výrobek právě kvůli "jejich" slevě, mi vhání horkou červeň do tváře. Přitom se slevám prakticky nelze vyhnout, jsou na každém kroku, schopné skočit vám za krk zpoza každého rohu; dávají o sobě vědět křiklavými barvami a velkými nápisy, takže v každém supermarketu se divže nemusíte prosekávat skrze slevové lesy mačetou jak někde v Amazonii.

 

Několikrát jsem se pokusil se svou predispozicí bojovat. Neohroženě jsem kdysi např. vkročil do obchodu s oděvy, nad jejichž vstupními dveřmi zářil nápis (sleva až 80%). Kdy jindy zkusit zvrátit svou nechuť k tomu, po čem se skoro všichni ostatní oblizují? Kdy jindy se - i bez poskakování - stát opravdovým Čechem? Chvíli jsem v obchodě hledal a žádnou 80% slevu jsem nenašel. Zeptal jsem se tedy prodavačky, kde mohu tu nádhernou slevu získat. Slečna mi - mocně žvýkajíc- vysvětlila, že je to jednoduché, stačí si koupit boty se slevou 20%, dvě košile po 25% a navrch nasadit klobouk s 10% slevou a mám osmdesát procent, jak když vyšije. Usoudil jsem, že tomuto druhu matematiky jsem ještě intelektuálně nedorostl a svou šanci napravit se jsem tehdy prováhal.

Je mi opravdu upřímně líto všech, kteří mě zastavují s úžasnými slevovými nabídkami na ulici. Prchám před nimi a před jejich argumentací, protože mé negativní odpovědi berou často jako výzvu ke stupňování nabídky a zvyšování slevy, což ale u mne vede k přesnému opaku toho, co očekávají. Přál bych vám vidět tvář pouličního prodejce služeb mobilního operátora, který mne výpočtem jasně přesvědčil, že mou útratu za telefon je možné speciálním tarifem srazit o několik stovek, když mu vysvětluji, že si slevu nepřeju. Prodejce si nějakou dobu myslí, že se jen naoko upejpám, a ověřuje si, jestli jsem jeho nabídku pochopil. Když zjistí, že nabídku chápu beze zbytku, a v jeho výpočtu mu navíc najdu chybu, takže se ukáže, že bych místo dvou stovek mohl ušetřit tři, a přesto mě tahle sleva nezajímá, propadá většinou zoufalství, protože na podobné případy není vyškolen, ale brzy se uklidní, protože hned narazí na jiné lidi, kteří bezesporu pravověrnými Čechy jsou a už dvacetikorunová sleva je jimi s nadšením přijata. Přitom stovkou navíc bych pochopitelně nepohrdnul - třeba kdybych ji našel nebo vyhrál, bylo by to skvělé, ale když ji mám ušetřit díky zboží ve slevě, organismus se prostě takové necudnosti vzpírá.

Jsem tedy snad Švédem po některém z dobyvatelů Prahy? Jsem Francouzem po napoleónském vojákovi? Jsem Marťanem po Tunguzkém meteoritu? Nevím to jistě, ale Čechem rozhodně nejsem. Slevové tabule obcházím obloukem, televizní TV reklamní shopy s "dárky zdarma" mě vytáčejí do nepříčetnosti. Nelžu svému operátorovi, že chci přejít ke konkurenci, jen abych dostal lepší cenové podmínky. Dokonce ani nevybírám po půlnoci poštovní schránky sousedů, abych získal co největší počet slevových kupónů z reklamních letáků. Se směsí údivu a děsu zírám na známého, který s plamenem v očích vypráví, co všechno se mu podařilo v obchodě uhádat, kolik procent slevy to hodilo a jaké báječné nové věci získal o víkendu skoro zadarmo v akci. To je pravý český junák, ne já! Já jsem nanejvýš Bulhar nebo Lužický Srb nebo možná Apač, protože když mi jakási slečna cvrliká do telefonu svou bekonkurenčně skvělou slevovou nabídku, ve své zjitřené fantazii jasně vidím, jak proti jinak možná celkem sympatické slečně pozdvihuji v nutné sebeobraně svůj tomahawk.

Co ale s touhle fatální skutečností dělat? Jak se napravit? Dnes už přece existují školy a specializované tréninky a kurzy na vše, jistě by mohlo existovat i školení na kladné přijetí nabízené slevy, byť nebude mít asi mnoho frekventantů. Naučil bych se slevu nejen akceptovat, ale také si o ni aktivně říct, naučil bych se hádat u pokladny, že částka na cenovce neodpovídá částce v reklamní barevné tiskovině, a zdržovat tak frontu lidí za sebou. Naučil bych se, jak se ve společnosti blýsknout historkou, kterak jsem díky nejmenovanému slevovému portálu zcela sám absolvoval romantický víkend pro dva s perličkovou koupelí a štanglí lovečáku zadarma.

Včera jsem si v drogerii na náměstí chtěl koupit svůj oblíbený prací prostředek na černé oděvy za 120 Kč. Když jsem přišel k pokladně, prodavačka mi sdělila sladké tajemství, že v rámci nedělní akce můžu mít dva takové prací prostředky za celkovou cenu 99 Kč. Možná moje poslední šance... Paní prodavačka se na mne dívala tak povzbudivě, s takovou důvěrou, že to dokážu, že jsem tentokrát neměl sílu jí oponovat a argumentovat tím, že utrácet zbytečně a nesmyslně mě vlastně baví. Zakýval jsem hlavou ve vertikálním směru na znamení souhlasu, čímž jsem se ubezpečil, že patrně nejsem Bulhar. Konečně jsem poznal kouzlo slevy!! Ušetřil jsem tak dvacetikorunu, která mi hned před obchodem spadla do kanálu, a měl jsem místo jedné láhve užitečné chemikálie rovnou dvě.

Třeba se mnou jako s Čechem ještě není vše nenávratně ztraceno! :-)