Stránky

čtvrtek 25. dubna 2013

O prokletí výběru

Nebylo mu vůbec jasné, proč si na ni vzpomněl právě teď. Hlavou mu prolétla nepříjemná vzpomínka na pocit bezmoci, když od něj odcházela a on tehdy nechápal proč. Co na tom, že to bylo před pětatřiceti lety? Nepříjemný pach toho pocitu čpěl dnes v ulici, ve které prožil celý svůj život, stejně intenzivně jako tehdy. Nebo tak jen páchly kanály před jarní bouřkou?

Když o tom teď přemýšlel, vlastně nedokázal říct, proč už si od toho dne nepustil do života žádnou další ženu. Ano, pohybovalo se jich kolem něho dost, snad až moc, a některé by se nejspíš rády nechaly dobývat, ale on už nikoho dobývat nechtěl. Snad až moc? Třeba je na vině právě prokletí výběru, že se mu už do ničeho dalšího nechtělo. Kdyby přicházela v úvahu jen jedna či dvě, třeba by se mu to podařilo. Ale je vůbec možné vybrat si z tolika možností?
 
"Stejně neuměla vařit," prolétlo mu hlavou, jako by právě to byl hlavní důvod, proč je nad jejím dávným odchodem snadné mávnout rukou. Vzpomněl si i na to, jak jeho stará babička, vynikající kuchařka a hospodyně, něčemu takovému vůbec nerozuměla. "Vybral sis dobře Jozífku?" ptávala se ho ustaraně. "Nechceš aspoň trochu nudlí s mákem?" A ulice, ve které bydlel celý svůj život, přestala rázem páchnout po ztrátě dávné lásky a rozvoněla se po sladce máslové chuti bledých nudlí posypaných modrošedým mákem s trochou cukru a tmavými mastnými loužemi po rozpuštěném másle. Nikdo na světě neuměl udělat tak dobré nudle s mákem jako jeho babička. Vzpomínka na dávnou, desítky let zasutou chuť, nabyla takové intenzity, že vzbudila značný ohlas i u současných chuťových buněk. Je to jen pietní vzpomínka na chuť již dávno neopakovatelnou, nebo je možné i dnes někde na tu chuť dětství a mládí narazit?

Ulice, ve které prožil celý svůj život, byla nedaleko turistického centra a byla doslova poseta restauracemi různého typu: Čínské bistro i suši bar, pizzerie i česká klasika, jídelna pro vegetariány, a navíc několik podniků dosud nevyhraněných, kde bylo možné nadát se čehokoli. Mnohokrát si již řekl, že zajde do některé z nich, aby ochutnal něco netradičního, ale možnost širokého výběru byla i zde prokletím, nechtěl žádný z podniků upřednostňovat a žádný diskriminovat, takže nakonec vždy skončil u stánku s umolousanou papírovou cedulí "Párek v rohlíku". Jeden kousek za normálních okolností, ale po výplatě nebo když měl opravdu velký hlad, tak někdy i dva.

Ale teď dostal náhle chuť na babiččiny nudle s mákem, vysloveně cítil v ústech ten roztodivný věnec chutí, který kdysi dokázala uvít šikovná stařenka. Bylo mu jasné, že dnešní den se bez porce nudlí s mákem prostě neobejde. Nevybíral si, do které z restaurací zajít, bylo jich tu příliš na to, aby se znovu neprojevilo prokletí výběru. Nerad se rozhodoval a ani vlastně nevěděl, podle čeho by měl. Až dnes ho napadlo, že kdysi dávno rozhodovala ona, naposled někdy před pětatřiceti lety. Od té doby se rozhodování vyhýbal, jak to jen šlo. Bez velkého přemýšlení vešel do nejbližších dveří označených nápisem "Restaurace". Stačilo sestoupit pár schodů do polosuterénu a chuť skvělých nudlí s mákem už se zdála být na dosah.

Žoviálně pomačkaný číšník, který se snažil působit aspoň trochu jako Ital, si vyslechl jeho netradiční přání překvapeně s jedním povytaženým obočím. Jako od babičky?... V rozvinutém odpoledni, přesně v poločase mezi polední a večerní špičkou tu byl jen jediný host.

"Tedy samozřejmě, jaksi... Nudle máme výtečné, jen... Chci říct - jaké byste si přesně přál?" soukal ze sebe číšník v italském převleku, jako by mu čeština dělala přirozeně problémy. "Dal byste si spíš penne, trenne, spirali, fussili či marziani? Farfalle, rotelle, conchigliette nebo snad tagliatelle?" Jediný host se zatím v měkké židli pod náporem italsky znějících slov stále zmenšoval a zmenšoval. "...ale třeba to budou spíš pappardelle, fettuccine, quadrucci, či rigatoni," snažil se falešný Ital kadencí své mluvy zaplašit nepříjemnou skutečnost, že v nabídce zdejší napodobeniny italské restaurace právě není ani jediné zrnko máku.

Pod náporem cizojazyčně znějících slov se oživená chuť z ryze českého nesvětáckého dětství začala rozplývat, jako by postupně sublimovala do míst, odkud před chvílí tak nečekaně přilétla. Maličký jako zmenšený pan Tau byl zdejší jediný host ponořen do poloplyše stále hlubšího křesla. Už si tu chuť nedokázal přesně vybavit, a i dosud jasný obraz usmívající se babičky začal ztrácet pevné kontury. Kdyby tu byla ta, co před pětatřiceti lety odešla ulicí, kde prožil celý svůj život, dovedla by mu určitě poradit, jak s tím prokletím výběru naložit. Ale i její podoba se začala ztrácet v mlze a zvuky jejích kroků po staré kamenné dlažbě překryly nasládlé italské mainstreamové kantilény z reproduktoru. Reálný svět okolo začal opět nabývat svého před chvílí poztráceného tvaru.

"Neměli byste párek v rohlíku?" pípnul plaše host z nejzazšího koutku svého křesla a obsluhující Franco Nero povytáhl i druhé obočí.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.