O workoholickém ledví

Stává se mi, že když nastane zajímavá souhra okolností, občas si beru v práci jeden den volna, abych si rozšířil některý z víkendů. Protože meteorologové již minulý týden vyhrožovali na víkend a na pondělí slunečním svitem, potřeboval jsem maličko pohnout s přípravou fotovýstavy a chtěl jsem taky vyřídit pád věcí po úřadech, rohodl jsem se vzít si dovolenou právě dnes. Půjdu na delší výlet, říkal jsem si, pořádně si po dlouhé době zaběhám, uklidím byt, dotáhnu spoustu restů a hlavně budu přemýšlet výhradně o báječných lidech, když už s nimi právě (maje dovolenou) nemůžu mluvit. Leč Čerf soudí a nezávislé božské či přírodní instituce ve své nenapodobitelné škodolibosti mění.

Ráno jsem si připadl po dlouhé době ve velmi slušném fyzickém rozpoložení. Chtěl jsem vyběhnout hned po probuzení, ale byla ještě docela zima, tak jsem napřed vyrazil koupit pár drobností k nelukulské snídani. Ještě jsem si říkal, že jsem udělal klasickou taktickou chybu, když jsem šel jídlo nakupovat hladový, což jednoznačně zvyšuje útratu, protože máte na všechno chuť. A nastala zajímavá situace: Zatímco na začátku návštěvy obchodu jsem měl chuť opravdu skoro na všechno, na konci jsem už neměl chuť na nic. V pravém boku se totiž při krátké cestě mezi uzeninami a kávovými výrobky ozvala tupá bolest, která nechtěla ani trochu ustoupit, nešla ani rozchodit ani rozdýchat, ani potlačit vůlí. Když jsem dorazil domů, plácnul jsem sebou o postel vyčerpaný, jako kdybych právě vylezl na K2 a nešel jen pouhých deset minut volným krokem po rovině. Kupodivu, jinak univerzální lék - totiž natáhnout se rozkošnicky na můj japonský futon - rovněž selhal. Bolest se vzpírala jakékoli poloze a postupně ve vlnách mohutněla. No a začalo to být zajímavé.

 

Za chvíli jsem už lezl bolestí občas po čtyřech, občas po zdi a v nejméně kontrolovaných hlasitých chvilkách nejspíš taky chvílemi po stropě. Pendloval jsem po celém bytě, uléhal střídavě na dva gauče, postel i na kobereček na dlažbě. Žádná poloha neuměla pomoci na déle než 2 vteřiny. Podobně jak jsem to slyšel nedávno od jednoho báječného člověka, kterému bych - kdyby to jen trochu šlo a kdyby mu to mohlo jen trošilinku pomoci - s velkou chutí ukousl kus jeho bolesti a převedl ji na sebe. Jen si nejsem úplně jistý, jestli to byla právě tahle bolest, to jediné by mi ji v mých očích aspoň trošku ospravedlňovalo. Jak jsem předpokládal, ukázalo se, že v mém případě jde o poctivou ledvinovou koliku. Moje workoholické ledví nevydrželo strašlivou představu volného pracovního dne a vstoupilo do nepříjemně bolestivé stávky proti odpočinku. Asi po hodině už bylo jasné, že ani výlet do přírody, ani běžecký trénink, ani jednání na úřadech a ani příprava fotovýstavy se tentokrát konat nebudou. Jak se normálně snažím bílým plášťům vyhýbat velkým obloukem, došlo mi, že bez lékařského zákroku se tentokrát neobejdu a je tedy vhodné jít mu naproti.

Hodný pan domácí mě vzal autem do jedné z pražských nemocnic i přesto, že jsem si s ním cestou zrovna intelektuálně nerozprávěl, nedíval jsem se na sluncem prosluněnou ubíhající cestu, pouze jsem nahlas syčel bolestí, kroutil se pod bezpečnostním pásem v sedadle spolujezdce jako úskokem lapená užovka a používal jsem sice neadresné, leč o to vulgárnější nadávky směrované k odpovědným orgánům Vesmíru. V nemocnici jsem zjistil zajímavou věc: Pokud se chcete dostat na urgentní příjem, což, myslím,je ledvinové koliky docela hodno, nestačí, když se svíjíte bolestí a tančíte u toho odzemek tak dobře, že byste to do sebe nikdy nebývali řekli, musíte navíc splnit některé další předpoklady - například správně zvládnout rozhovor s několika vlivnými osobami ve skleněné kukani, vyjmenovat ve správném pořadí prvočísla do 5000 a nakonec vyseknout bezchybného trojitého rittbergra, to vše samozřejmě bez jakékoli cizí pomoci, protože to by bylo nefér. Když navíc znáte tajemné zednářské heslo, jste vpuštěni, vyslechnuti a ošetřeni. Nicméně, když už do vás crčí záchranný roztok, který činí celkem rychle dosud nesnesitelnou bolest snesitelnější, a chcete začít s ošetřovateli konečně trochu spolupracovat, začnou vás naopak všude vozit na posteli jako lazara, zřejmě aby statisticky vyšla průměrná péče tak akorát.

No co vám budu povídat. I když jsem si to ještě kolem poledního neuměl vůbec představit, už večer jsem byl zpátky v Dobřichovicích, ne sice úplně zrekreovaný po bezstarostně prodovolenkovaném dni, ale zato s tělem, které s určitým drobným omezením může sedět (třeba za počítačem jako právě teď) i ležet (třeba na japonském lůžku jako to bude činit za pár milisekund). Jsem vybaven pohotovostními léky, které by měly dokázat odrazit případnou recidivu, a vyhlásil jsem hon na ledvinový kamínek, který má velmi pravděpodobně dnešní povyražení na svědomí a který hodlám za projevená příkoří odsoudit nejmíň na dvacet let nucených prací v ledvinovém kamenolomu.

Jo a z čistě praktických důvodů si pro velký úspěch dnešní dovolenou zítra zopakuji. Otevírám proto knihu domácí zdravovědy a snažím se vybrat, čím si zpestřit pro změnu zítřek, když dnešek nasadil laťku proklatě vysoko :-).