O odcházení Václava Klause

Původně jsem chtěl nějakou glosu k odchodu prezidenta Václava Klause napsat v ten správný den, tedy již 7. března, v poslední den jeho druhého pětiletého prezidentského mandátu. Po pár větách jsem se ovšem přistihl, že nemám ještě ten správný odstup od aktuálního dění, takže nedokážu odstínit své okamžité negativní emoce. Pár dní nebo aspoň pár hodin odstupu pro tyto účely neškodí, protože se znám: Nechám-li se unášet emocemi, politická glosa nemůže dopadnout jinak než jako hloupý aktivistický výkřik. Ne, že by podobné výkřiky nemohly mít svůj specifický smysl, ale je jich všude kolem dost a nemá smysl přinášet do těchto přecpaných Athén ještě další nemohoucí sovu.

Předně musím říct, že jsem rád, že druhý český prezident ve své funkci skončil a že se mi ulevilo. Nikoli proto, že bych si myslel, že jeho nástupce bude lepším prezidentem, to si opravdu nemyslím ani za mák. Jsem za to rád proto, že s blížícím se koncem mandátu stále více ustupoval do pozadí Václav Klaus jako politický stratég a státník a před publikum předstupoval více Václav Klaus jako člověk s vlastnostmi, které mě na něm často štvou, byť jsou zřejmě v podivně pokřiveném politickém světě nezanedbatelnou výhodou (stále jsem ještě optimista a doufám, že nejsou úplnou nezbytností). Posledních pár měsíců jsem už jako občan, kterému politické a společenské prostředí v této zemi není úplně lhostejné, jen lomil rukama a odpočítával jsem dny, které prezidentovi ještě scházejí do konce mandátu. Na jeho cestu mu s chutí mávám.

 

Je až groteskní, jak se všichni kandidáti na prezidenta v našem prostředí zapřísahávají tím, jak se přičiní rozhádané občany a politické síly spojovat. Slyšeli jsme to ze všech úst v nedávné přímé prezidentské volbě, slyšeli jsme to z úst minulého i nastávajícího prezidenta. Potíž je ovšem v tom, že i jeden i druhý jsou prototypem člověka, kteří neustálé rozdělování výrazně podporují. Ne snad ani tolik tím, jak se snaží vystupovat, ale ono logicky vyplývá z jejich povahy, z jejich sebestřednosti, z jejich intelektuální (byť třeba částečně oprávněné) povýšenosti, z neochoty připustit chybu. Takoví lidé mohou celkem úspěšně vládnout, ale nechtějme po nich proboha, aby vystupovali v roli toho, kdo chápavě naslouchá různorodým názorům a spojuje jejich ještě různorodější nositele. Na to jsou jejich názory příliš vybroušené a neotřesitelné a jejich zdánlivá pravda příliš jednoznačná. A nepodléhejme iluzi, že poražený finalista z nedávných voleb měl "spojovací potenciál" větší. Ten dnes může mít jedině nějaká neotřesitelná autorita zcela mimo politickou scénu (kde vzít a nekrást?) anebo nám tu časem v radikalizujícím se protestním podhoubí vyroste zdatný populista polodiktátorského typu, který si schopnost účinně spojovat různé síly vydobude ještě větší silou.

Václav Klaus je bezesporu velmi silnou osobností a zanechal v české politice stopu, kterou není možné snadno vymazat nebo aspoň přehlédnout. S jeho názory nemusíme souhlasit, ale těžko mu můžeme vytknout, že by byly nekonzistentní. Nikdy se nebál jít proti proudu, i když mu to přinášelo v danou chvíli jen opovržení a posměch. Jeho ekonomické názory i jeho zarputilé odmítání rozličných moderních ideologií postupem času zastánce spíš získávají, než ztrácejí, a nezřídka se ukazuje, že jsou opodstatněnější, než se při zběžném seznámení tváří. Tato schopnost - vynikající a záslužná v akademických kruzích, ale nejednoznačná v kruzích politických - přinesla České republice dva zcela odlišné a přitom vzájemně se doplňující výsledky: Za prvé jsme získali pověst státu podivínského, hubatého a nepříliš spolehlivého, na druhou stranu tím Václav Klaus pokračoval v trendu z Havlovy éry - totiž dokázal na Českou republiku strhnout větší pozornost světa, než si svým reálným významem zasluhujeme. A zvláštním znamením doby je skutečnost, že nezáleží zdaleka tolik na tom, JAK se o nějakém státě mluví, ale ŽE se o něm mluví.

Byť si Václav Klaus zakládá na tom, jak často dokáže jít razantně proti proudu (a já tuto jeho vlastnost často oceňuji, protože je v politice nezbytná a přitom se jí tu strašlivě nedostává, protože vyžaduje vizi, odvahu a přesvědčení), dokáže velmi účinně zahrát i na populistickou strunku. Jeho úsilí o hájení blíže nespecifikovaných a dost nekonkrétních "národních zájmů" je toho dobrým dokladem. Mě osobně tohle pole jeho působnosti hodně štvalo, protože v důsledcích mohlo snadno vést ke vzedmutí nacionalistických vášní, a v poslední prezidentské volbě už byla tato tendence s Klausovým velkým přispěním opravdu "na hraně" a chybělo jen málo, aby to mělo zásadnější negativní dopady.

Dlouholetým prokletím Václava Klause je jeho snaha vyhraňovat se proti každému a proti všemu, co v pozitivním smyslu slova jakkoli souvisí s Václavem Havlem. Ano, je těžké si představit v politickém smyslu odlišnější a přitom zároveň silné osobnosti. Přesto mě zarazilo - zejména ke konci mandátu - když dlouho aspoň naoko tlumený Klausův odpor k odkazu Václava Havla přešel až skoro do hysterické podoby, zavánějící těžko potlačovanou závistí. Klausova sarkastická, výsměšná a v podstatě nenávistná slova po prezidentské volbě o tom, že "konečně zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí" mu osobně nikdy neodpustím, na rozdíl třeba od přehnaně nafouknuté bublinky "ukradeného chilského pera", která je ve skutečnosti jen - ano, mediálně vděčnou - ale přece jen drobností bez hlubšího významu. Ale je-li někdo škodolibý, nemůže se divit, že se sám stává terčem škodolibosti, a k tomu bylo chilské pero výbornou záminkou, podobně jako překvapivě častá "freudovská přeřeknutí" různých českých i zahraničních tlumočníků, moderátorů a ceremoniářů, kteří mnohokrát "překřtili" Václava Klause jako na potvoru právě na Václava Havla :-).

Není možné se nezmínit o tolik diskutované novoroční amnestii, byť by to bylo jistě téma na samostatný rozsáhlý článek. Osobně si myslím, že kdyby amnestie neobsahovala i rušení příliš dlouhých stíhání v řadách mediálně "profláknutých" ekonomických kauz, po pár týdnech by se k amnestii nikdo nevracel. U jakéhokoli jiného politika bych si řekl, že "aboliční přílepek" v amnestii byla prostě politická hloupost a nedomyšlenost, možná daná uspěchanou přípravou akce a špatnými poradci. Ale Václava Klause považuji za mimořádně chytrého politika, který jen tak nedělá nepromyšlené politické kroky, natož politické hlouposti. Proto se bohužel musím domnívat, že nejspornější body amnestie nebyly opominutím ani (pouze) políčkem českým soudům, ale záměrem. Nedovozuji z toho žádné přehnaně konspirační teorie, jen mi jiná vysvětlení připadají jako méně pravděpodobná. A vyslechnout si od takového eurobijce, jakým vždy byl Václav Klaus, oficiální zdůvodnění postojem Evropského soudu pro lidská práva k dlouho se táhnoucím případům, to mi přišlo za dané situace skoro úsměvné.

Na druhou stranu, za naprostou pitomost a hloupý populistický tyjátr považuji snahu některých politiků obvinit kvůli amnestii Václava Klause za velezradu. Velezrada je totiž ošemetná věc: u ničeho jiného nehrozí větší pokušení označit tímto veleslovem i obyčejný odlišný názor, než mám právě já. Kam může vést inflace užívání pojmu velezrada, který by měl být vyhrazen jen zásadním krokům proti celistvosti země a jejím ústavním demokratickým principům, se můžeme dobře učit na situaci země v padesátých letech 20. století. Osobně považuji snahu o "velezrádný proces" jen za projev politické zbabělosti (pozor, nezaměňujme ji se zbabělostí lidskou!), který může mít velmi nebezpečné nepřímé dopady, tím nebezpečnější, čím víc souzní s obecnou naštvaností lidí, kteří by byli tak rádi, aby byl někdo konkrétní za jejich skutečná i domnělá příkoří (která samozřejmě v jejich očích vždycky trochu zavánějí "velezradou") náležitě potrestán.

Inu, jak shrnout tento dlouhý text? Možná v jednoduchý, i když velmi rozporuplný závěr: Za mnohé jeho kroky a některé vlastnosti si Václava Klause velmi vážím. Za některé jeho kroky a mnohé vlastnosti ho nemůžu vystát. Z mnoha důvodů jsem přesvědčen, že pro mne osobně to byl lepší prezident, než bude Miloš Zeman, přesto přijímám s úlevou, že odchází. Za svou práci podle mého názoru kromě ironických štulců a naštvaných pokřiků zaslouží úctu i poděkování. Nevím jak vy, ale já bych prezidenta téhle zemi dělat nechtěl :-).

Pozn.: Odchod Václava Klause z prezidentského úřadu samozřejmě neznamená, že přestane být zajímavou osobou pro Nedělní miniglosy. Troufám si ale říct, že se o něm budeme moct často dozvědět i z oficiálnějších médií, než je tento blogový týdeník. Pokud samozřejmě nepošle nový pan prezident všechny nepřátelské novináře rovnou do vyhnanství, že? :-)