O volitelných narozeninách

Nemám moc rád své narozeniny. Zdá se mi, že člověk slavící své narozeniny slaví to, co se událo prakticky bez jeho zásluhy a přičinění, a navíc si ani význam tohoto okamžiku nebyl schopen uvědomit. No řekněte sami, je na tom něco k oslavě? Ano, nechť naše narozeniny slaví naši rodiče, pro které bylo naše narození vyvrcholením dlouhého čekání a příprav. Ale proč bychom je měli slavit my sami, kteří o něm většinou máme jen pár informací z doslechu a kteří často proti svému narození v té chvíli hlasitě protestovali, protože nás ten okamžik náhle zbavil všech dosavadních životních jistot a vykopl do prostoru, který se nezdál být na pohled nijak přátelsky naladěný (posléze se navíc často ukáže, že to tenkrát nebylo jen zdání).

Někdy se doporučuje místo svých skutečných narozenin slavit náhradní narozeniny, nejlépe jako připomenutí chvíle, kdy jsme se tzv. "podruhé narodili" - třeba nás štípla včela do jazyka vyplazeného na spolužačku, přežili jsme bez úhony blízké setkání s medvědem, dostali jsme křeč do nohy při plavání na volném moři, spadlo letadlo, do kterého jsme nestihli včas přestoupit, budova, ve které jsme právě dleli, přečkala bez úhony silné zemětřesení, nebo jsme byli přistiženi v choulostivé situaci mužem, který se mohl právem cítit ukřivděn, a navíc se ukázalo, že je to boxer. 

 

To už je samozřejmě něco jiného: Na okamžik svého druhého narození si většinou vzpomínáme velmi dobře, často si i dokážeme navodit onen zvláštní pocit, který nás zaplavil, když k onomu okamžiku došlo. Mne třeba tento pocit zaplavuje do slova a do písmene, zřejmě kvůli tomu, že své druhé narozeniny odvozuji od okamžiku, kdy jsem se kdysi při velké povodni jako neplavec málem utopil na zápraží svého domu. Tak mě napadá, že jsem vlastně nedávno mohl oslavit své kulaté desáté druhé narozeniny. Ale přesto ani své druhé narozeniny neslavím; nějak mi kupodivu nepřirostly k srdci, možná proto, že po zahradě raději chodím, než se plavím na lodi, a když chci ze zahrady odejít, činím tak raději otevřenou zahradní brankou než křečovitě přichycený na hasičském laně.

Jsou tedy vůbec nějaké narozeniny, které jsem dokonce i já ochoten vzít na milost? Ano, jsou to narozeniny, kterým říkám volitelné. Myslím si totiž, že každý by měl mít možnost své skutečné narozeniny si zvolit. Narozeniny, během kterých bychom si mohli připomenout to nejdůležitější, co nás v životě potkalo, co nás zásadním způsobem změnilo, okamžik, kdy jsme se podruhé narodili doopravdy a ne jen v přeneseném slova smyslu; kdy se narodilo něco nového v nás. Ano, i já mám své narozeniny, které jsem si zvolil. Jsou těsně před Vánoci, a kdybych se řídil podle nich, nebyl bych dnes zralým a dospělým, byť - připouštím - poněkud neusedlým mužem, ale teprve malým batoletem, které žasne před každým zákoutím nově objevovaného světa jako před velkým zázrakem, který stojí za to nadšeně poznávat.

Umím si představit, že takové volitelné narozeniny bychom si mohli nechat oficiálně zapsat do občanky, čímž by nám automaticky vznikl nárok na jeden den volna, takový malý a čistě osobní státní svátek, místo některého ze "stádních" svátků, kdy většina lidí ani netuší, co se vlastně slaví a proč. Hmmm, teď si ale uvědomuji, že by takové oficiální volitelné narozeniny taky mohly vyvolat dost zlé krve a pěknou paseku: "Proč máš své volitelné narozeniny zrovna v tenhle den a ne tehdy, když jsme se brali, co? Že ty přede mnou něco tajíš?", říkaly by pak třeba afektovaně svým manželům žárlivé manželky. "Vy asi nebudete moc loajální zaměstnanec, když jste si za své narozeniny nezvolil výročí založení naší firmy, že?" říkali by možná ti, pro které je právě práce to hlavní a nejdůležitější v životě, ať je to myšlenka kdovíjak sporná. A těžko pak vysvětlovat, že si svými volitelnými narozeninami třeba jen připomínáte den, kdy se člověk prošel poprvé po měsíčním povrchu, tím spíš, že se tentýž člověk nedávno definitivně přestal procházet po povrchu zemském. Ale kampak na žárlení (a na firemní tradice) s kosmonautikou!!

A proto se na úplném konci této úvahy pokorně vracím k těm docela běžným obyčejným narozeninám, které tak nerad slavím. Třeba jejich skutečná role je čistě maskovací: Můžeme je nastavit ostatním jako oficiální nárazník, který si umí každý představit, a i ten sebepodezřívavější člověk je ochoten je tolerovat. Přece jsme se tehdy jen narodili, a jednou se narodil každý, proti tomu nikdo nemůže mít námitek. Tyhle reálné maskovací narozeniny podstrčíme i všem úřadům, které po informacích o nás tolik prahnou. Necháme si je zvěčnit v občance a jejich datum nás doprovází všude, kam se hneme. Všichni jsou si v tomto ohledu rovni a rovnostářství přece vždy vyvolává iluzi spravedlnosti.

Ale ty skutečné narozeniny, narozeniny podle naší volby, narozeniny k opravdovému slavení, ty máme možná úplně jindy; jsou naše a nikdo nám je nikdy nedokáže vzít.

Pozn.: A co vy? Kdy byste slavili své "volitelné narozeniny", kdybyste si mohli vybrat? A proč právě tehdy, jestli to tedy není "tajem" :-).