O ukradené tlačence a církevních restitucích

Mám rád Formanův film Hoří, má panenko. Jeho humor není laskavý, nehladí po srsti, je útočný, výsměšný a mrazivý. Jednou z klíčových scén je, určitě se pamatujete, vracení tlačenky do vykradené tomboly hasičem se zbytky zásadovosti a lidské cti. Dalo by se říct - z etického pohledu by měl být kladnou postavou. Ne ale v kontextu české společnosti. Naopak, milý hasič je kvůli své poctivosti (nebo spíš vyplašenosti?) společností, která zlodějinu povýšila na normu, považován za idiota, dokonce už není sousedům a vlastní manželce ani k smíchu, snad jen k politování a k opovržení. A navíc je tento hasič paradoxně i jediným "usvědčeným zlodějem" (byť je to ve skutečnosti jinak). Pokud něco vrací, přiznává přece tím nepochopitelným krokem, že kradl, a tím se nejenže vyčleňuje z "normální" společnosti, ale hází tím špínu i na společenství, jehož je součástí, tedy na celý hasičský sbor.

Tahle slavná scéna s tombolou se mi vybavuje, když sleduji politické tance kolem tzv. církevních restitucí. Stát, podobně jako onen hloupý hasič, se rozhodl vrátit část toho, co kdysi jeho předchůdce ukradl v domnění, že se na krádež jednak časem zapomene a jednak že krádež posvěcená většinou (ať už jen formálně nebo skutečně) přestává být krádeží. A - kupodivu - ze všech stran začínají povstávat hlasy, že lepší a společensky přijatelnější bude nechat jednou rozkradenou tombolu být, protože proč bychom si zrovna my měli pálit prsty něčím tak obtížně uchopitelným, jako je spravedlnost.

 

Jak už to ve vypjatých okamžicích bývá, málokdo přemýšlí o faktech. Jednak jsou fakta většinou komplikovaná na pochopení i posouzení, a nevyhovují tedy vyžadované mediální zkratce, jednak pouhá skutečnost, že jde o nesporný fakt, ještě neznamená, že tento fakt nemůže být interpretován mnohými a často si vzájemně protiřečícími způsoby. V takové situaci jsou fakta pravidelně odhazována jako cosi nepodstatného a situaci jen komplikujícího, jako zátěž balónu, který se odlepí od země jen tehdy, když se faktů jednou provždy zbavíme. Naneštěstí to lze, protože když odstraníme fakta, nezbyde kupodivu prázdný prostor, ale zůstanou v něm emoce.

A proto místo faktické debaty o tom, jak nejlépe tlačenku do tomboly vrátit a jak zajistit, aby se na odvozených převodech majetku opět nenakapsoval někdo z hlídačů tomboly, slyšíme z různých stran zastrašující výkřiky: Církevní restituce vysají státní rozpočet na dlouhá léta dopředu lépe než hrabě Dracula! Církve jsou nemravné, když chtějí zabavený majetek zpátky, ostatně samy ho získaly pochybným způsobem, většinou vraždami, mučením a upalováním. A taky nám (komu?) samozřejmě ti proklatí černoprdelníci upálili Husa a dodnes znásilňují malé děti a vůbec musí být perverzní, protože přece věda už dávno vysvětlila chod celého světa a dobře se při tom ukázalo, že Bůh je pouhým marketingovým výmyslem sloužícím k oblbování lidí s nedostatkem intelektu (což jsou mimochodem z nějakých pozoruhodných příčin vždycky výhradně ti ostatní). Jaké krásné emoce nám tu vznikly odhozením faktů, podobně jako spousta krásného nepořádku a chaosu často vzniká odhozením Boha.

Osobně nepotřebuji ke svému životu a k "managementu" mého vztahu s Bohem žádnou z církví. Znám ale řadu ctihodných lidí, kteří do církví patří, považují je za fajn věc a ke svému životu je potřebují, a já je kvůli tomu nemám důvod považovat za pomýlené (ostatně průměrná úroveň pitomosti uvnitř církevních uskupení se mi zdá být dokonce o dost nižší než mimo ně, ale to už může být, uznávám, jen moje subjektivní interpretace). Nejsem tak domýšlivý, abych považoval právě svůj obraz světa za správný a druhým ten jejich upíral. Přiznávám se ale, že zastávám názor, že co bylo prokazatelně ukradeno, mělo by být navráceno, zvlášť pokud to bylo ukradeno státem. Kdyby tomu tak nebylo, byla by to pro stát indicie, že je dovoleno ukrást beztrestně komukoli cokoli, bude-li tomu dostatečný počet lidí tleskat. Pak se člověku možná dvakrát, třikrát podaří stát na té správné straně barikády, ale počtvrté nebo popáté to konečně vyjde a dojde řada i na ty, kteří pomáhali tento dlouhodobě mimořádně nebezpečný mechanismus roztáčet.

Je lidsky pochopitelné, že se lidem nechce vracet něco, na co už si dávno zvykli jako na svoje a o čem byli jako o svém dlouhá léta ujišťováni. Tím spíše, že ten, komu se navrací, často nepůsobí zrovna sympaticky a většina obyvatel si bez něj svůj život (na rozdíl třeba od generace jejich prarodičů) dovede bez problémů představit. Ale pořád se snažím mít na paměti, že v tomto případě nejde ve skutečnosti ani o milodar ani o držhubné, jak je tomu často v případě jiných přerozdělovacích akcí státu. Tentokrát jde o vrácení toho, co bylo kdysi ukradeno. Podobně jako restituce proběhly u soukromých osob (mimochodem i to kdysi pěkně roztočilo kola nevymýtitelné mezilidské závisti), je podle mne správné, že musí proběhnout i u církví.

Na základě informací, které jsem si o církevních restitucích zjistil, je považuji za krok správným směrem. Je možné se bavit o tom, zda je v současné situaci na podobné restituce správný čas (v tom případě se ale spíš ptejme ne na to, jak dlouho je možné tento nutný krok odkládat, ale jak je možné, že byl tak dlouho odkládán). Je možné vést spory, zda model výpočtu je správný (ve skutečnosti žádný nemůže být zcela správný, a každý tedy bude vždy napadnutelný, takže by bylo možné se úspěšně hádat donekonečna, což je jistě dobrá zábava, zvlášť jste-li za hádání dobře placeni).

Co mi ale nesmírně vadí, je to, když politické síly, které s církevními restitucemi nesouhlasí a brání jim (a chápu, že vzhledem ke svému elektorátu souhlasit nemohou) staví svou kampaň především na negativních emocích - na závisti, na nesnášenlivosti, na strachu. Bohužel, v politice je to skvělá a málokdy selhávající zbraň. Co na tom, že je to chucpe?

A tak stát v roli zásadového hasiče (tedy, popravdě, ono to s těmi zásadami také nebude tak horké, ale o tom zase až někdy příště) se pokusil - vystaven všeobecnému posměchu a nadávek okolí přímo anebo nepřímo schvalujícímu dávnou zlodějinu - hodit kus tlačenky zpátky do tomboly, aby aspoň několik vylosovaných mohlo vyinkasovat svou oprávněnou výhru.

A já - i když je mi stydno za další zloděje, kteří sami nic vrátit nehodlají, byť mají doposud pod svými stoly plné tašky, ho v tomto kroku podporuji, mimo jiné i proto, že si vážím těch, co jsou ochotni prosazovat nepopulární věci, jsou-li přesvědčeni, že jde o věci principiálně správné, které přinesou z dlouhodobého pohledu svůj důležitý užitek, byť to není užitek prvoplánově kupecký, který jediný jsou ochotni obyčejní kupčíci občas vzít na milost.