Terezka

Když dnes doma otočíme kohoutkem a teče voda, ani nám to nepřipadne podivné a dozajista to nebereme jako luxus. Je ale pravda, že ještě skoro po celé 19.století se muselo z pražských domů chodit pro vodu ke kašnám. Kašny tak v té době sloužily nejen jako zdroj vody, ale i jako zdroj novinek a drbů, které se při čekání ve frontě na vodu vyměňovaly. No a - co si budeme povídat - okolí kašen sloužilo i jako úžasná přehlídka krásy pražských děvčat a žen, takže nebylo divu, že ke kašnám chodili okounět i mládenci ze širokého okolí, i když starost o vodu byla v té době považovaná za čistě ženskou práci.

Jednou z kašen, která kromě praktického významu měla a doposud má nezanedbatelnou estetickou hodnotu, je kašna na rohu Mariánského náměstí ve výklenku zdi Clamm-Gallasova paláce. Socha dívky je sice alegorií Vltavy, ale to nejspíš ve své době málokdo věděl. Zato každý věděl, že kašna se jmenuje Terezka, a tak se lidé scházeli u Terezky, chodili k Terezce, mluvili o tom, že "Terezka netekla" a Terezka byla normální součástí jejich každodenního života.

 

 

Socha má zpodobňovat Vltavu. Dívka má dvě nádoby, ze kterých vytéká voda - z jedné doopravdy, z té druhé jen v podobě kamenného proudu s pěti hvězdami symbolizujícími ve Vltavě utopeného světce Jana Nepomuckého. Socha není originálem ale kopií nainstalovanou v roce 1953. Několikrát poškozený originál je uchováván ve sbírkách Národní galerie. Při pohledu na Terezku mě ale už mockrát napadlo, kdo asi byla dívka, která seděla sochaři modelem, a jaký měla osud.

Autorem Terezky je Václav Práchner a letopočet pod vysekaným podpisem ukazuje, že Terezce je letos už dvě stě let. No řekněte, na ten věk vypadá dost dobře, ne? A to přitom sedí venku stejně "ustrojená" bez ohledu na počasí, na žhavém slunci i v sibiřském mrazu, všechny rozmary přírody i kolemjdoucích lidí snáší doslova s kamennou tváří.

Krása mladé pískovcové dívky zřejmě v kombinaci se smutkem z jejího osudu, sehrála roli ve velmi zajímavém příběhu, který s Terezkou souvisí. V místech, kde dnes stojí budova pražského magistrátu, bydlel totiž řadu let podivínský a bohatý starý mládenec, penzionovaný dragounský rytmistr. Zažil Terezku ještě v době její dřívější slávy, ale i poté, co přestala jako kašna fungovat po zavedení městského vodovodu a stala se jen opuštěnou, bezúčelnou a pomalu se rozpadající sochou. Když dragoun zemřel, našlo se v jeho závěti ustanovení, že Terezce odkázal na tehdejší dobu velmi slušnou sumu deseti tisíc zlatých. Když se tak na Terezku dívám, ani se staromládeneckému dragounovi nedivím.

S takovou šokující závětí se samozřejmě dragounovi příbuzní nesmířili a nakonec po určitých soudních peripetiích dosáhli zneplatnění závěti. Přece je úplně jasné, že člověk, který své peníze odkáže soše a ne svým nenažraným příbuzným, musí být logicky blázen, že? Škoda. Možná kdyby měla Terezka lepšího advokáta...

Kašnu za léta, kdy se pohybuji v Praze, pamatuji v různém technickém stavu, většinou mizerném. Je ale dobře, že teď už je pár let Terezka celkem v pohodě, opět funguje jako zdroj osvěžující vody, která už sice není načerpaná přímo z Vltavy jako kdysi, ale paradoxně právě z vodovodu, který kašnu přivedl téměř k zániku.

Čas od času kolem projde skupinka turistů, kteří sem zabloudili ze Staroměstského náměstí při hledání Karlova mostu a většina z nich se na chvilku zastaví. Kolemjdoucí mladí muži dokonce občas uznale hvízdnou. A to ještě asi netuší, že Terezka je nejen krásná, ale mohla být taky docela bohatá. Ale ono je všechno relativní: Třeba kdyby byla bohatá, nikdo by se v padesátých letech nenamáhal s opravou a vytvořením kopie, ale Terezce by přinejlepším těch zděděných deset tisíc zlatých znárodnili.

Musím se přiznat, že k Terezce mám zcela zvláštní osobní vztah. Kdykoli jdu v poslední době kolem, musím se u ní zastavit a vždycky mi při tom proběhne hlavou myšlenka na někoho, koho mám rád; jako by Terezčina mlčenlivá společnost takové myšlenky vyvolávala. Vždycky když je v Praze maratón, jsou kousek od Terezky v Linhartské ulici umístěny šatny a já - hned, jakmile se mi podaří ze šatny vypotácet - nasměruji své první vratké kroky k Terezce, která shlíží na ten mumraj s pochopením a s nadhledem dvousetletých zkušeností s historickými mumraji všeho druhu, opláchnu si u ní pot a prach z čela a pošlu odtud jedinou v té chvíli důležitou zprávu - že jsem opět přežil a dostal se do cíle. A dívám se od kašny do míst, kde asi kdysi vyhlížel starý dragoun z okna a v jeho hlavě uzrávala na svou dobu převratná myšlenka.

Musím se jít do těch míst na magistrát zeptat, jestli je už dnes konečně možné odkázat nějaké peníze soše.

Pozn.: Při psaní článku jsem použil informace z knihy Jiřího Horáka Knížka o staré Praze, díky které jsem kdysi dávno Terezku objevil.