Pět filmů, které mě nejvíc ovlivnily

Pozn.: Ani já jsem neodolal, abych se na popud Edith nezamyslel nad filmy, které jsou pro mě NEJ, protože na mne měly a mají zásadní vliv. Kdybych si dal jako cíl zmínit se o nejlepších filmech, které jsem kdy viděl, je možné, že by jeden nebo dva filmy ze zde uvedené pětky vypadly, ale chtěl jsem mít jako rozhodující kritérium to, do jaké míry mne film ovlivnil. Proto se tedy musím omluvit především Woodymu Allenovi, protože jeho Annie Hallová by se jinak do výčtu mých TOP5 zcela jistě dostala, jenže jsem film poprvé viděl až před několika lety, tedy ve věku, kdy už ten vliv nebyl tak zásadní (lépe řečeno - už jsem vůči němu byl o něco otupělejší než v mládí :-)) Zato filmy, které v tomto výčtu uvádím, jsem viděl mnohem dříve, takže měly lepší příležitost mě inspirovat, formovat a částečně dotvářet moje vidění světa. Na to, že jsou to jenom filmy, tedy vlastně pouhá iluze skutečnosti, je to dost velký vliv, ne? :-)

Nebudu psát o obsahu filmů, nebudu rozebírat jejich děj, nebudu psát "recenze". Filmy, o kterých tu píšu, jsou toho druhu, že by se o nich dala popsat spousta místa (je ostatně možné, že se k těmto filmům budu postupně v této rubrice vracet s podrobnějšími informacemi), ale pro účel tohoto článku to, myslím, není zapotřebí.

Amadeus (1984), režie Miloš Forman

Na prvním místě seznamu prostě nemůžu uvést jiný film. Úchvatné mnohovrstevné filmové dílo, fascinující příběh střetu geniality a průměrnosti, které postupně přechází v klasicky vyhraněný souboj dobra a zla. Ale všechny postavy filmu (a pro hlavní dvojici Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho to platí dvojnásob) jsou v tom nejlepším smyslu slova skutečné, jejich Dobro a Zlo není ze šablony, ale z reálného světa, kde Dobro má občas takové vlastnosti, že ho máte plné zuby, a pohnutky Zla se zdají být celkem pochopitelné. Příběh prostě diváka vcucne, přiková ho k židli a propustí ho až po posledním řádku předlouhých titulků. A jako to nejlepší víno, i film Amadeus ještě dlouho po zhlédnutí doznívá v melodickém akordu chutí, a otázky, které nastoluje, v přemýšlivém člověku rezonují ještě drahnou dobu.

Film díky skvělému spojení hudby, obrazu a příběhu rozpoutal v polovině osmdesátých let doslova celosvětovou mozartovskou vlnu a získal osm Oscarů. Viděl jsem ho celkem čtyřikrát v kině, jednou z toho v mírně doplněné (a myslím, že ne vždy šťastně) režisérské verzi z roku 2004, několikrát v televizi. Znám ho skoro doslova, scénu po scéně, a přesto pokaždé najdu nové dříve nepovšimnuté významy, přesto kdykoli si film pustím, zůstanu u obrazovky až do konce a znovu se kochám vynikající filmařinou a krásnou hudbou a znovu mi po zádech běhá ten příjemný mráz, který je pro mne vždy známkou, že právě zažívám něco výjimečného.

Přelet nad kukaččím hnízdem (1975), rež. Miloš Forman

Ještě jeden Formanův film z amerického období, který je pro mne naprosto zásadní především svou hlavní myšlenkou touhy po svobodě a nezávislosti, odboje proti zvůli a manipulaci, která se napohled tváří jako ochranná a pečující ruka. Ukázka, že i v tom nejméně příhodném prostředí, jako je psychiatrická léčebna, si člověk může uchovat vnitřní svobodu a hrdost. Skvělé herecké výkony hlavních představitelů Jacka Nicholsona v roli nepříliš přizpůsobivého vězně, který je na psychiatrickém oddělení na pozorování, a Louise Fletcherové v roli "Velké sestry", která vládne oddělení pevnou rukou. Takovou oslavu svobody jako nezbytné podmínky k životu podle mne nemohl natočit nikdo lépe, než filmař s osobní neblahou zkušeností s totalitním režimem (v případě Miloše Formana dokonce hned se dvěma z nich). I když byl u nás tento nezapomenutelný film (jako jeden z pouhých několika filmů historie byl oceněn Oscary ve všech pěti hlavních kategoriích) oficiálně uveden až začátkem roku 1990, měl jsem možnost ho vidět na neoficiální projekci již o několik let dříve. Dodneška si pamatuji, jaké po poslední dramatické a přitom symbolické scéně filmu zavládlo v sále dusné ticho a jak nám všem divákům letělo hlavou, že ten film ve skutečnosti není vůbec o nějaké vzdálené americké psychiatrické klinice, ale je právě o nás a o našem životě. A domnívám se, že to do značné míry platí i dnes.

Pozn.: Článek popisující mou dávnou osobní zkušenost s filmy Miloše Formana si můžete přečíst ZDE

Tančírna (1983), rež. Ettore Scola

Francouzský film, který se celý odehraje beze slov a přesto je výmluvný, až z toho někdy chytá za srdce a jindy mrazí. A přitom se vše odehrává v jediném prostoru, kam si obyčejní lidé chodí zatančit. V příběhu jedné tradiční tančírny je zachyceno půlstoletí francouzské historie od předválečných let až po dobu vzniku filmu. Mění se tance, mění se způsob komunikace, pravidelní návštěvníci tančírny mění své oblečení, názory i charaktery a kolem přitom běží celé epochy, které tvoří (vzletně řečeno) historii a (řečeno docela obyčejně) i naše životy. A zatímco se na první pohled všechno od základů mění, při hlubším pohledu se dá narazit na základy, které jako by zůstávaly v proudu času neměnné, jako by šlo o podstatu člověka, na kterou poryvy doby nemají valný vliv. Divák hledí na všechny ty přicházející a odplouvající módy, prožívá spoustu minipříběhů, většinou jen lehce načrtnutých a nedořečených - smutných i groteskních, vášnivých i nenápadně křehkých - a jen žasne, co vše se dá vyjádřit pohybem, gestem, grimasou. Slova jsou v některých případech opravdu nadbytečná.

Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983), rež. Věra Chytilová

Trocha groteskně svěžího vzduchu do jinak celkem vážněji laděného výčtu filmů. Ale i když se diváci většinou dobře baví, i tento film má závažný podtext, což u paní režisérky nepřekvapuje. Snad ani ne příběh, ale spíš kaleidoskop situací, kterými prochází stárnoucí donchuán v podání vynikajícího Leoše Suchařípy (opravdu jeho životní role) lovící dennodenně další a další mladé dívky, jako by chtěl zahnat přízrak stárnutí a smrti, jako by je neustálý přísun mládí a energie dokázal zastavit a obrátit tok času. Hlavní "hrdina" umí být milý a okouzlující, starosvětsky a nemoderně elegantní, ale jeho svět je přes všechny peripetie vlastně unyle prázdný, bezvýchodný, nenaplněný. Střety pohledů mládí a stáří odrážející lidskou touhu po zastavení času, aby i ti napohled nejzbytečnější ze zbytečných získali navíc pár chvil k tomu, aby zanechali něco světu. Třeba jen křídou v opilosti načmáraný nečitelný podpis na chodníku, který smyje první dešťová přeháňka.

Pro mě osobně bylo u tohoto filmu zjevením, jak se tu pracuje s kamerou, která dokáže zobrazovat rozpoložení hrdinů a ještě zprostředkovávat kontext. Navíc má film skvělý proměnný rytmus, bohaté vedlejší mikropříběhy a v neposlední řadě si na své přijdou i milovníci Prahy, která hraje ve filmu důležitou roli.

Markéta Lazarová (1967), rež. František Vláčil

Markétu Lazarovou považuji za několik filmů v jednom: Za historickou fresku zobrazující se syrovou věrností situaci v českých zemích v polovině 13. století. Za příběh dívky, která se místo služby Bohu, které měla být původně zasvěcena, stane ne zcela dobrovolně ženou jednoho ze členů rodu, který žije na nejasném pomezí mezi nižší šlechtou a loupežnickou bandou. Ale také za neuvěřitelně působivou obrazovou baladu, kde je ještě naplněn původní smysl filmu jako "oživlých obrazů", kde mnoho záběrů je možné jen zarámovat, a vznikne tak samostatné černobílé umělecké dílo, které je možné si třeba pověsit na zeď.

Viděl jsem mnoho historických filmů z celého světa, ale žádný z nich neměl takovou autenticitu jako Markéta Lazarová. Jako divák jsem překročil bludný kořen a propadl jsem se z kina přímo do doby, o které film vypráví. Nic nebyla jen atrapa, vše bylo opravdové, ze sněhu skutečně mrazí, zvuk se zařezává do uší, tvář vám bičuje skutečný vítr, když někdo tasí meč, musí se počítat s tím, že doopravdy poteče krev. Neumím si představit věrnější a poctivější zachycení dávné doby.

Když jsem byl na Markétě Lazarové poprvé v kině, mezi dvěma díly tohoto více než tříhodinového filmového eposu byla dokonce přestávka, během které si několik desítek návštěvníků mohlo skočit zakouřit nebo se napít. A já jsem zjistil, že i ostatní lidé jsou nejistí podobně jako já: Kde jsme se to ocitli a co tu děláme? Proč nás někdo takhle neurvale přenesl zprostřed středověkého příběhu a středověkých reálií sem do nějakého podivného města, kde se svítí elektřinou a jezdí tu automobily? Natolik umí Markéta Lazarová své diváky pohltit, pokud nejsou nedočkaví a jsou ochotni přistoupit na tempo vyprávění.

Jen jedna malá a nejspíš zbytečná poznámka nakonec: Myslím, že všechny filmy, o kterých jsem tu psal, si zaslouží - pokud je to jen trochu možné - být spatřené ve skutečném velkém kině, nejen na obrazovce přenosného počítače nebo televize. Pocházejí totiž z doby, kdy dobří filmaři právě jedině s takovou projekcí počítali, filmy jsou na to dimenzované a některé jejich úžasné vlastnosti se jinak nemohou úplně rozvinout. Tak pokud budete mít příležitost, nenechte si ji ujít, i když jste už film v menším formátu viděli (jedná se o tak známé věci, že by mě skoro překvapilo, kdyby tomu tak nebylo). Nemůžu vám samozřejmě zaručit, že se právě vám tyhle filmy budou líbit, ale můžu dát ruku do ohně, že jsou zatraceně dobré! :-)