Od ultrazvukového vrnění k Winternitzově vile

Za normálních okolností si návštěvu zajímavých míst plánuji a občas mi pár měsíců či let trvá, než ji uskutečním. Dnes jsem ale navštívil místo, u kterého od okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o jeho existenci, až po návštěvu, uplynula jen půlhodina a sehrálo tu roli hned několik náhod:

Náhoda první: Dnes jsem absolvoval svou první dávku ultrazvuku. Ne, neotěhotněl jsem, ale začínám podnikat určité kroky proti své krásné ostruze na patě, kterou jsem si vysloužil v zimě. Musel jsem jít z práce už ve čtyři, což je oproti jindy nehorázně brzy.

Náhoda druhá: Měl jsem s sebou kousek sobotních Lidovek, kdybych musel na ošetření čekat. Nakonec jsem měl právě jen čas na to, abych si prohlédl obrázek k jedinému článku. To vypadá jako nějaký interiér z myšlenkové dílny známého architekta Adolfa Loose! Podobně členěný prostor je přece v jeho Mullerově vile ve Střešovicích...

 

Náhoda třetí: "Pane Vápeníku, ještě chviličku počkejte, hned přijdete na řadu..." Malá chvilka času přesně na přečtení onoho jediného článku. Jediný týden je přístupná Winternitzova vila z roku 1932 nad Smíchovem, o jejíž existenci jsem, dobrý Bože, neměl dodneška ani tušení. Škoda, že se tam nedostanu, od čtvrtka bude už vila veřenosti opět nepřístupná, protože v ní nejspíš už budou bydlet noví nájemíci.

Náhoda čtvrtá: Ultrazvukem jsem si na patu vrněl celkem jenom 5 minut a bylo hotovo. Teprve půl páté... Dokdy že je dnes otevřeno? Do šesti? Tak jedem! Proč to nezkusit? Sice je škoda, že nemám foťák, ale mobil bude muset pro dnešek stačit. Blogoví návštěvníci prominou zhoršenou technickou kvalitu obrazu.

Lehce po páté jsem už vcházel do zahrady pozoruhodného funkcionalistického domu se dvěma patry rozlehlých teras:

Ze zahrady je dobře vidět, jak je bílá obytná kostka nápaditě prosvětlená různými okny. Nikdo nikomu nebrání, aby si pořizoval fotografie, nejsou tu žádné zákazy, návštěvníci se chovají celkem slušně i bez viditelného dozoru drába.

 

Z horní terasy se otevírá daleký výhled na pražské centrum (dobře rozpoznatelné je Národní divadlo a Týnský chrám). Na druhé straně domu je výhled jen na okolní domky, ale v době výstavby vily zde byl pouze pás vinic. Ale zelené barvy pro potěchu oka je kolem dokola ještě dost.

 

V celém domě jsou vystavena výtvarná díla většinou mladých výtvarníků, ale nejkrásnějším exponátem je vila samotná, výtvarníci mi prominou, ale vystaveným dílům jsem moc pozornosti nevěnoval. Na fotce je vchod do domu, krásně prosvětlený prostor je pro výstavu zajímavých artefaktů jako stvořený.

Hlavní a bezesporu nejkrásnější místnost domu je "dvouúrovňová" a to je ještě odtud přímý vchod do přilehlých prostor v dalších podlažích. Členění prostoru je přirozené, nápadité a dalo by se říct "typicky loosovské" :-). Přímo v srdci místnosti také stojí pokladnička na dobrovolné vstupné.

 

Vždycky se mi líbilo, jak Loosovy domy mají vtipně propletená podlaží. Co myslíte - kde je přízemí, kde první a druhé patro?

 

Vila je zajímavá i tím, že nejde o žádné muzeum, ale ve vile se normálně bydlí. Inzerát je k dohledání na internetu i s cenou měsíčního nájmu. Přiznávám, že kdybych měl onu částku, vypravil bych se radši opět na měsíc do Japonska, než abych tu měsíc bydlel. I proto jsem byl moc rád, že jsem dům mohl projít skrznaskrz, aniž bych si ho musel pronajmout :-). Kdo z vás by měl podobnou choutku, výstava ve Winternitzově vile je k vidění už jen dva dny, do středy 6.6. v době od 12:00 do 18:00 na adrese Na Cihlářce 10, Praha 5, pokud budete chtít použít MHD, nejlepší je asi nastoupit Na Knížecí na autobus 137 a vystoupit na stanici Malvazinky.