O svatojánské noci a ztraceném měšci

Letos jsem se snažil být na svatojánskou noc plnou zázraků dobře připravený. Skály by měly otvírat ze soboty na neděli, přesně o půlnoci (kruciš - jde o půlnoc letní, středoevropskou nebo snad dokonce greenwichskou?) a na poklady se bude jistě stát fronta: Když jsou lidé ochotni stát přes celou noc frontu na zelené dotace na topení, co s nimi asi udělá vidina truhel plných zlata a drahých kamenů? Minimálně tradiční hledači štěchovického pokladu jsou určitě v pohotovosti. Žmoulám v kapse čelovku s náhradními baterkami; je prověřená, na Fudži mi udělala dobrou službu a dobré osvětlení je třeba, protože nikdy nevíte, kdy za vámi pohádkový Sezam zavře svůj dočasný vchod a vy se ocitnete v temných pohádkových útrobách o samotě a potmě. "Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!"

Hmmm, to je zajímavé, ještě před chvílí jsem měl v ruce kožený měšeček s namamoněnými kovovými padesátikorunami, které si dávám během roku stranou a na konci roku se za vytrvalost při jejich sběru odměním tím, že s měšcem u pasu dojdu do nějakého obchodu a nechápající prodavačce za výrobek přiměřené ceny položím měšec na stůl. "Odpočítej, kolik je třeba a jeden zlaťák si vezmi pro sebe, ženštino!" řeknu třeba hlubokým hlasem s příměsí divadelního patosu a s potěšením se dívám, co středověké móresy dokážou udělat s člověkem 21. století (naposledy mě vyprovodili pozdravem "spánembohem"). Ještě před chvílí jsem ten měšeček měl v rukou a teď je pryč!

 

Myšlenky na to, jaký poklad by se měl z lůna skal o svatojánské noci vyloupnout, se různí. Někdo dává přednost cizáckým diamantům, vlastenci a milovníci vojenství preferují české granáty, dobře si stojí i zlaté mince a cihličky, protože zlato si poslední dobou vedlo na burzách moc dobře. Osobně nemám vyhraněný názor, jen mám pocit, že pecháček jako já najde ve skalách - pokud vůbec něco - nejspíš truhlu plnou řeckých dluhopisů. Do kapsy si s sebou beru energetický gel. Kolik už bylo těch, kteří o svatojánské noci do skal úspěšně vstoupili a pak omámeni jasem bohatství a vyčerpáni představami, za co všechno se dá utratit, usnuli a zůstali ve skalách uvězněni celý rok.

Rozhodl jsem se kožený měšec najít. Není na žádném viditelném místě bytu, tedy jsem jej odložil někam mimoděk, když jsem dostal nápad s vyšší prioritou, co právě udělat. Možná jsem si ho odložil, když jsem věšel čerstvě vyprané prádlo, nebo při vaření večeře. Nahlédl jsem do ledničky i do trouby, dokonce i do knihovny, kam mám ve zvyku uložit, co mám právě při sobě, musím-li si něco urgentně přečíst. Prohlédl jsem úložné prostory a přitom jsem je uklidil, protože uznejte - kdy se do nich zase podívám? Snad až o příští svatojánské noci se tyto vnitřnosti mé domácnosti otevřou dokořán a vpustí mne dovnitř.

Přemýšlím-li upřímně, majetek je samozřejmě pěkný. Slušným diamantem rozhodně nepohrdnu a pěkně narostlý smaragd nebo rubín nevyhodím jen proto, že si začnu klást nepříjemné otázky o jeho původu (co když je jen výsledkem nějaké předražené pohádkové zakázky?). Ale přesto ve mně začíná klíčit pochybnost, zda o takové bohatství vlastně stojím. Dobře, pořídím si za svatojánské bohatství krásný dům s mnoha okny. Bude to stačit, abych jimi kolem sebe viděl to správné štěstí? A kdo má tak velký dům pořád uklízet, aha? A mýt ta nádherně veliká okna...

Svůj byt jsem prosmejčil horem dolem. Cestou jsem vyklidil spíž (co když jsem měšec odložil, když jsem tady odpoledne mlsal pár lžic medu?), pověsil jsem na ramínka všechny oděvy rozvěšené po židlích a křeslech a přerovnal jsem několik skříní, do kterých už jsem prokazatelně nenakoukl několik měsíců. Umyl jsem kompletně koupelnu a toaletu, protože co kdyby se měšec záludně schoval mezi čistící prostředky. Zkontroloval jsem několik tašek tříděného odpadu, jestli jsem měšec nezaměnil za zprohýbaně vyfouknutou plastovou láhev. Kdyby nic jiného, budu vědět, že měšec zatím neopustil můj byt a jednou se prostě někde ukázat musí. Ale svatojánská noc je mocná, kdoví, jaké zázraky nám doopravdy umí připravit. Ještě uklidit pracovní stůl, na něm také začíná být poslední dobou trochu nepřehledno a pro různé nepříliš lepé atributy hojnosti skoro není vidět to, co je na něm opravdu podstatné.

Čím více je čarovná noc v rozpuku, tím víc je mi jasné, že žádné pohádkové bohatství vlastně nehledám. Dochází mi, že se mi ta správná skála otevřela už dávno a já do ní - nejistým krokem sice, ale ochotně - vstoupil. Od té doby se svatojánské zázraky v mém životě odehrávají, ať už je právě svatého Jana Křtitele, svatého Petra, Máří Magdalény nebo dokonce Šimona či Aloise. A já stojím často před napohled obyčejnou skutečností s otevřenými ústy a vím, že žádost po ještě větším bohatství by už hraničila s rouháním.

Měšec s kovovými padesátikorunami jsem nenašel. Možná i v pohádkách platí příslušné zákony zachování a najde-li člověk jeden poklad, musí dát druhý do hry, aby ostatní mohli taky dostat svou šanci. Přestal jsem hledat. Můj byt je uklizený, jako už dlouho ne, a já onomu koženému měšci čerstvě nabytou nezávislost ze srdce přeju. V obchodě sice nebudu moct dělat středověkého haura, ale aspoň po nějaké době provětrám kreditku, jak se v technologiím zasvěcenému 21. století sluší.

Rozednívá se a já uklízím nepoužitou čelovku a energetické gely zpět do šuplíků. Ani v nich se můj uprchlý měšec neskrývá a já jsem docela rád, že kouzlo trvá. Ještě posnídám trochu mandragory, to nemůže nikdy škodit, a vyrazím vstříc dalšímu roku plnému pokladů, který - doufám - stylově zakončí příští kouzelná svatojánská noc.