O fotbale a laciném chlebu

Ten den si pamatuju jako dnes. Venku drobně ale hustě pršelo a já - tehdy teenager v rozpuku - jsem se už nemohl dočkat další porce zápasů fotbalového mistrovství světa. Nezajímalo mě, že jsou právě prázdniny, ale jenom a jenom to, jak bude hrát odpoledne tým Peru a jestli postoupí do dalších bojů domácí Španělé. Každý den jsem si zapisoval své postřehy i zajímavosti ze zákulisí fotbalového svátku, které jsem dával dohromady ze všech možných informačních zdrojů, internet tehdy ještě pohříchu nemaje. Fotbalem jsem tehdy doslova žil, polovinu sestav zúčastněných týmů jsem znal nazpaměť a upřímně jsem se styděl za výkon našeho tehdejšího týmu, který nedokázal dát na frak ani slaboučkému Kuvajtu. Všechny výsledky svých "odborných" rozborů jsem zapisoval do velké a tlusté rukopisné knihy, která nejspíš ještě bude ležet někde tady ve skříni.

A tehdy - s myšlenkami přímo v centru fotbalového veškerenstva - jsem dostal ránu, ze které jsem se dlouho nemohl vzpamatovat. Když jsem se pustil do řeči se svým tátou, abych zjistil jeho názory na formu dvou týmů, které byly ve fotbalovém kolotoči ten den právě na řadě, a obohatil je mými myšlenkami velkolepého fotbalového odborníka, táta na mě vzhlédl od své práce a řekl mi šokující větu: "Vždyť je to přece jedno. Chleba stejně lacinější nebude!!" Zůstal jsem úplně opařený. Takhle mluví muž, kterého jsem vždycky bral jako celkem poučeného sportovního fanouška? Jak může jen tak v klidu naklepávat svou kosu, když kdesi daleko jde právě o tak osudové věci, jako jestli bude vyřazeno Alžírsko a kolik nádherných gólů nasázejí svému dalšímu soupeři kanárkoví míčoví kouzelníci z Brazílie? Nechápal jsem, jak může takový člověk, který nesdílí mé celoprázdninové fotbalové opojení, a místo toho ho nesmyslně zajímá, jak posekat obyčejnou zahradu, být vůbec mým otcem!!

 

Vzpomněl jsem si na to právě v těchto dnech, kdy se k útoku na svůj vrchol připravuje letošní fotbalové mistrovství Evropy, po Evropě putují desetitisíce lidí za svými milovanými týmy do Polska a na Ukrajinu, a po hospodách a v internetových diskusích se s groteskní vážností řeší, jak neschopný je ten či onen trenér nebo hráč, kdo měl být určitě střídán, v kom se skrývá naděje do budoucna a kdo je naopak už dávno za zenitem. I letos jsem se nakonec asi po týdnu rozpaků přidal jako občasný přihlížející k miliónům fanoušků na celém světě, když se mi podařilo někde hluboko najít pár doutnajících uhlíků zbylých po planoucích vatrách mého dávného mladického nadšení. Stačí trochu zafoukat, aby se ohýnek rozhořel, zdaleka ne tak jako kdysi, ale přece plápolá tak, že se u něj dá ohřát i ve studeném povětří ekonomických a politických krizí a korupčních kauz. A tak se těším fotbalovými dovednostmi skvělých hráčů, občas mě chytnou pořádné emoce, když vidím radost na straně vítězů a zoufalý smutek v očích poražených, zalesknou se mi oči, když slyším naši hymnu a nasávám úžasnou energii stadionu narvaného rozverně pomalovanými fanoušky v dresech svých idolů.

A pak si vzpomenu na ta strašná tátova slova zpřed mnoha let a dojde mi, že ani dnes kvůli výsledkům dosaženým na zeleném hřišti nejspíš nebude lacinější chleba (spíš naopak, když sleduju všechny ty drahé reklamy v každé kratičké přestávce) a to, co se právě teď tváří jako důležitý pupek světa (nebo přinejmenším Evropy) během pár hodin či dnů pokorně a neodvratně ustoupí tomu, co má v našem životě skutečný význam. Třeba skalám s poklady, které se otevřou zítra o svatojánské noci, třeba úžasným lidem, na které dnem i nocí myslíme a které máme rádi, a koneckonců třeba i té obyčejné nemoderní trávě na zahradě - tak nepodobné krátce a šmrncovně střiženému fotbalovému trávníku, kterou už by se slušelo konečně posekat.

Tak se usmívám nad vším tím pokračujícím mediálním fotbalovým rumrajem, s potěšením si čtu tak důležité zprávy jako kdo dostal druhou žlutou kartu a který zákrok si zasloužil odpískat penaltu, a přemýšlím, co by si o mém současném laxním přístupu asi myslel můj (prozatím neexistující) syn, kdyby ten můj úsměv viděl. "Ne, tenhle člověk, který se neumí pro tak úžasnou hru, jakou je fotbal, doopravdy pořádně a z plného srdce nadchnout, přece nemůže být mým otcem! V tom musí být nějaké velké rodinné tajemství."

Obávám se, že mé ranní tlachací fotbalové opojení bude muset ustoupit věcem obyčejnějším, protože ještě před odjezdem na dovolenou do Jeseníků musím skočit nakoupit. Schválně, na kolik asi po českém čtvrtfinálovém fotbalovém úspěchu zlevnil chleba? :-)).