Pavla Smetanová: Pod cypřišem se sklenkou ouza

Mám rád knihy s příběhem. Nemyslím teď s příběhem uvnitř, v obsahu knihy, ten samozřejmě také není na škodu, jde mi teď ale spíš o příběh vnější, s knihou spojený. Občas ho ukrývají věnování, ze kterých se můžete dozvědět, kdo a k jaké příležitosti knihu daroval, a taková darovaná kniha, ať už je o čemkoli, ten příběh - třeba pozapomenutý - nese už provždy. Knížku Pavly Smetanové mám také spojenou s příběhem, a proto se přiznávám, že nejsem a nechci být žádným "objektivním" hodnotitelem nebo dokonce - nedej bože - recenzentem, to slovo se mi trochu příčí v krku, když chci psát o knížce, ke které mám vztah, o knížce, kterou otevírám a čtu rád. Vždyť každá knížka na vztahu se čtenářem stojí a četba knihy, ke které se vám kladný vztah nepodaří navázat, je víceméně k ničemu, i kdyby byla "recenzenty" stokrát přímo zbožštěna.

Rok 2009 byl pro mne v mnoha ohledech přelomový. Kromě mnoha jiných důležitých věcí jsem se také přestěhoval a založil si na zralá kolena vlastní blog. Ještě naposled jsem zašel do knihovny v Rokycanech, vrátit knížky a doplatit nemalou částku na pokutách. Jenže to bych se nesměl podívat do jednoho z regálů. Jako by tam na mě ta knížka čekala. Voněla novotou a vzdáleně mořem a jmenovala se Příběhy z olivového ostrova aneb Když na Korfu kvetou mandloně. 

 

Na Korfu jsem několikrát byl a na ostrov mám mnoho krásných vzpomínek, tak jsem prostě takové nabídce nemohl odolat, i když jméno autorky mi tehdy ještě nic neříkalo. Knížka se mi ale moc dobře četla, jednak jsem popisovaná místa většinou znal, jednak jsem se dočetl hodně zajímavého o řeckých reáliích a o řecké duši. A úplně nakonec jsem v knížce našel i odkaz na webové stránky, které jsem si dovolil navštívit a od té doby je navštěvuji pravidelně a rád. Pavla Smetanová od té doby vydala dvě další knížky, které už jsem si jako pravidelný návštěvník jejího blogu nemohl nechat ujít: Korfu bez průvodce a docela čerstvě i Pod cypřišem se sklenkou ouza.

Vedle dvorku je malá kavárnička, kam skoro nikdo nechodí, a její židličky jsou věčně prázdné. Kdoví, jak její majitelé přežívají. Sem tam někomu ze sousedů uvaří kávu, vymačkají čerstvý pomerančový džus nebo namíchají nějaký koktejl, a pak na tácku odnášejí do vedlejších obchodů. Vedle nás bydlí staří albánští manželé. Paní žije většinu času na ulici. Má zde postavené dvě židle, jednu pro sebe a jednu pro některou z kamarádek ze sousedství, která si sem přijde na chvíli poklevetit. A když je sama, natáhne si svoje obtloustlé nohy na druhou židli, do klína si dá nerezovou misku s nakrájeným melounem, který s hlasitým mlaskáním pojídá, a sem tam něco pokřikuje na kolemjdoucí známé. Přes poledne si dává několikahodinovou siestu a po šesté už zase usedá na své oblíbené místo. Často si říkám, jak je dobře mít sousedy, kteří vědí úplně všechno. Tuhle Adonisovi někdo ve vzteku ukopl zrcátko od motorky zaparkované před domem a sousedka hned hlásila, kdo to byl, jak vypadal a jakou měl značku. Tihle sousedé jsou lepší než hlídací pes nebo bezpečnostní zámek. Sousedka se otáčí nahoru a vidí mě v okně, zamáváme na sebe a zdravíme se.

Léto pomalu ubíhá. Zvony od svatého Spyridona začaly hlasitě odbíjet konec mše.

Krátké příběhy jsou vlastně každodenní postřehy autorky z reálného života na Korfu viděné z různých úhlů: Pohledem manželky (řecký manžel Adonis je v mnoha ohledech vskutku neodolatelný), pohledem matky (z Janýska a Ofélie už jsou dnes zdatné literární postavy, na jejichž nová dobrodružství a zážitky se čtenáři těší), pohledem cizinky v řeckém prostředí (je moc zajímavé porovnávat vlastní "turistické" zkušenosti s pohledem člověka, který je stálou součástí života na ostrově, ale ponechal si schopnost dívat se na něj z částečného odstupu), pohledem zákazníka (co myslíte, které služby je lepší využívat u nás doma a které v Řecku?), pohledem tlumočníka (kdo by měl lépe umět přetlumočit našinci některé složité a v médiích právě hodně propírané aspekty života v Řecku?), pohledem průvodkyně (jak jen občas dokážeme být jako turisté - no, řekněme úsměvní) a v neposlední řadě i pohledem nadšené hudebnice (hudba přece k Řecku neodmyslitelně patří). No a troufnul bych si říct, že všechny ty dílčí a v mozaice jednotlivých příběhů pěkně propletené pohledy, splývají v jeden jednotící široký pohled - pohled normálně a pozitivně uvažujícího člověka, který má své názory dobře srovnané a ví, kdy žasnout, kdy se rozčílit a kdy už nezbývá, než se smát.

"Janýsek zase po příchodu domů vykřikoval rozčileně: "Mami, zítra máme ve škole opravdické volby." Měl se volit předseda třídy, jeho zástupce a jakási malá sekretářka. Volby to měly být malé, protože ve třídě je jen třináct dětí. Na druhý den jsem se po škole ptala, jak volby dopadly. "Vyhrál to Alex, protože si vymyslel takový trik. Přinesl strašně dobré čokoládky a řekl, že kdo ho zvolí, ten dostane jednu před volbami a jednu potom. A tak ho volili skoro všichni kromě holek." Zamyslela jsem se: I ty, Jani, jsi ho volil?" "No jasně, mami, ty čokoládky byly strašně dobrý," odpovídal nevinně. "A kdyby ti žádnou čokoládku nedal, volil bys ho?" Jannis se zamyslel: "Ne, to rozhodně ne, pořád si hraje na velitele, asi bych býval volil Nikose." "A koho volil Theofilos?" vyptávala jsem se dál. "Nikoho. Nechtěl si to u nikoho rozházet, tak řekl, že stávkuje," ledabyle odpověděl Jannis, hodil tašku do kouta a běžel ven.

Mám rád knížky s příběhem a když jsou to knížky, ze kterých navíc čiší pozitivní vidění světa, mám je ještě radši. Drobné příběhy Pavly Smetanové, ať už jsou laskavé nebo s přídechem ironie, jsou viditelně postavené na lásce k lidem a k místnímu prostředí, které - i když si v mnoha ohledech zaslouží kritiku, zůstává pořád pozoruhodným "rájem na zemi". Aspoň pro takové lidi, o kterých se v knížce píše, a pro autorku to, myslím, platí dvojnásobně.

Těším se na další týdny. Těším se na návštěvu Prahy. Potřebuji se setkat s některými přáteli, posedět v českých hospůdkách, zajít za kulturou. A pak - pak se zase budu těšit sem, na náš krásný ostrov. Protože i od ráje na zemi potřebuje člověk sem tam alespoň malý odstup.

Když jsem kdysi do rokycanské knihovny vrátil první knížku o ostrově kvetoucích mandloní, knihovnice byla ráda dvakrát: Jednak se bála, že svou knihu už nikdy neuvidí, protože jsem ji vrátil snad po půl roce, jednak díky mě knihovna jistě splnila a překročila "plán pokut" :-). Tak doufám, že za ty peníze koupili i novou knížku, která si najde dalšího okouzleného čtenáře a všechno poběží ve stejném duchu dál. Já každopádně, jakmile jsem zvládnul nastavení oblíbených stránek na svém blogu, jsem do nich Pavlu Smetanovou - Ostrovanku - nemilosrdně zařadil :-).