O velké e-mailové inventuře

Počítač je pozoruhodný organismus, o kterém jen ti nejsušší suchaři dokážou říct, že nemá žádnou vlastní nezávislou inteligenci, žádné vlastní záměry a cíle a vlastní vůli. Snažím se svůj počítač respektovat coby nezávislou osobnost s vlastními potřebami, choutkami i zálibami, s vlastními trucy a obdobími depresí, kdy je dobré kolem něj chodit v tak velkých kruzích, jak to jen omezené prostory bytu dovolí. A zase naopak s obdobími tvůrčího vzmachu, které jsou srovnatelné s euforickými obdobími u lidí. Některé z výsledků takových počítačových manických stavů možná my, počítačoví laici, ani nepoznáme. Jiné ovšem mají tak fatální následky, že i naše neodborné oči dokážou ocenit morbidní krásu vzniklých spálenišť.

Občas ve vypjatých situacích svůj počítač oslovuji jménem. Protože je často schopen pracovat samostatně, říkám mu jednoduše: Sam. Sam se čas od času připomene, že je zapotřebí něco upravit, něco vylepšit, něco smazat, něco obnovit a já to přesně podle jeho pokynů udělám, nepřemýšleje zbytečně o tom, zda jde o krok nezbytný, žádoucí nebo tím Samovi jen udělám radost. Provedení Samových nápadů jen málokdy končí viditelnou katastrofou, což se ovšem nedá říct o mých vlastních nápadech. Určitě znáte takové ty záblesky lidského génia, kdy je člověk pevně rozhodnutý učinit něco dobrého a užitečného, jenže původní záměr relizací postupně degraduje, až se promění v noční můru a skončí to tak, že se horkotěžko snažíme alespoň přiblížit k výchozímu stavu. A přesně takový nápad jsem dostal o víkendu: Konečně si po letech vyčistím e-mailovou schránku. Jednoznačně skvělá myšlenka!!!

 

Samozřejmě, snažím se udržovat aspoň základní mailovou hygienu. Zřejmé blbosti a okatý balast se snažím mazat průběžně. Přesto se mi ale ve schránce postupně nashromáždilo kolem dvou tisíc zpráv a dopisů, které do kategorie balastu není možné bez podrobnějšího zvážení zařadit. Rozhodl jsem se tedy udělat o víkendu velkou e-mailovou inventuru, kdy každou zprávu ve schránce otevřu, přečtu, posoudím a vyřknu ortel samosoudce, proti němuž není odvolání. Palec diktátora nahoru nebo dolů. Nedemokratické, ale účinné!

Čistka probíhala skoro celý den. Snažil jsem se být poctivý a spravedlivý a ponechat si jen skutečné skvosty, které jednou tváří v tvář historii přesvědčí svou kvalitou. Po vysilující mnohahodinové dřině jsem počet zpráv zredukoval na 500. Ostatní šlo nemilosrdně do koše. A v ten okamžik zaúřadoval konečně Sam se svou chutí věci aktivně ovlivnit a nebýt jen tupým vykonavatelem cizí vůle. Cosi mi na obrazovce nabídl, zjevně šlo o jakési ulehčení celého procesu. Jsem zvyklý se Samem souhlasit, protože to se mnou většinou myslí dobře a snaží se mi pomoci. Jeho náměty pak někdy ani pořádně nečtu a spolehnu se plně na to, že mne Sam za čtyři léta spolupráce dobře zná a nenabídl by mi přece něco, s čím bych při plné pozornosti nesouhlasil! Podnět jsem tedy celkem bezmyšlenkovitě potvrdil tlačítkem OK. Teď, myslím, je ten pravý okamžik zdůraznit, že si svou e-mailovou poštu průběžně nijak nearchivuji a nezálohuji, i když jsem už často pomyslel na to, že by se mi to jednou mohlo nevyplatit.

Jakmile jsem stiskl tlačítko, začaly moje pracně vyselektované zprávy před očima mizet. Do čistícího procesu nešlo nijak vstoupit, nešlo ho přerušit. Jeden mail za druhým z těch, které jsem vyhodnotil jako to nejcennější, co mi bylo kdy doručeno do poštovní schránky, každá z těch krásných obálek s cenným obsahem a virtuální ozdobnou šňůrkou se vždycky obarvila, počítač chvíli přemýšlel a pak se objevilo upozornění, že "mail ten a ten byl odstraněn". Kdo je další na řadě? Nevěřícně jsem zíral na obrazovku s pocitem, jaký asi museli mít dispečeři černobylské elektrárny, když zjistili, že test zařízení (který navíc vůbec nebylo zapotřebí provést) nevede do očekávaných míst, ale úplně jinam, mnohem dál, do zákoutí, pro která se jen obtížně hledá slušný ekvivalent, a procesu přitom chybí šikovné tlačítko "storno".

Zkáza byla ve srovnání s předcházející namáhavou selekcí rychlá. Ostatně i alexandrijská knihovna jistě shořela rychleji, než by byly při generální inventuře zrevidovány a zaprotokolovány všechny její papyrové svitky. Ve schránce nezbylo nic; jen v koši zůstaly stovky těch méně důležitých zpráv, které jsem během dne odsoudil k trestu smrti. Zaplavil mne asi takový pocit štěstí, jako kdyby to jediné, co člověk najde po požáru při návratu na spáleniště, byl neporušený (a již dlouho nevynešený) odpadkový koš. "Dobré" maily nebyly k nalezení nikde. Zašel jsem si do koupelny potopit hlavu do studené vody a vydržel jsem pod hladinou dlouho.

Hlavou mi letělo, co všechno jsem ťuknutím do jediného tlačítka nechal zmizet ve zcela nechtěné čerfí díře: Dílčí svědectví o čtyřech letech svého života? Nejcennější dopisy, ke kterým utíkám ve chvílích, když mi není nejlíp, a ony fungují jako ta nejlepší možná medicína, která člověka vždycky znovu a znovu postaví na nohy, aby měl i nadále dost síly těšit se na všechno, co ještě přijde? To všechno jsem poslal jedním stiskem tlačítka k čertu! V tomhle, uznávám, doba skutečně pokročila; dřív bylo přece jen méně případů, kdy někdo všechny obálky s dopisy, které si lidé z nějakého důvodu schovávali, hodil omylem naráz do krbu. Dnešní moderní technika umožňuje lidem ztrácet paměť rychle a organizovaně a nespoléhat se přitom jen na nevyzpytatelnou náhodu.

S mokrou, studenou (ale zdaleka ne chladnou) hlavou, jsem se vrátil k Samovi, který na mne poblikával úplně klidně a obyčejně, jako by právě nenastala katastrofa srovnatelná s vyhynutím dinosaurů. Po chvilce zautomatizovaných hmatů a chvatů jsem oživil pohaslou obrazovku a ještě asi půl hodiny jsem horečně hledal. Co kdyby ještě existovala nějaká šance? Hledání jehly v senném stohu je proti podobné snaze tutovka, dokonce i pro člověka se sennou rýmou. Když jsem definitivně ztratil všechny naděje, vypnul jsem počítač a vmetl do tváře zrcadlu několik velmi nepěkných invektiv. Pak jsem musel na vzduch, i když právě šuměl májovým deštěm. Nemám tušení, kde jsem všude chodil a koho jsem potkal. Vzpomínám si ale bezpečně, na co jsem myslel: Na svou paměť, která kvůli mému hloupému zásahu již nikdy nebude tak bohatá jako dřív a bude se o některých informacích už navěky jen (stále slaběji a slaběji) dohadovat, místo toho, aby si je potvrdila v originálních a většinou nenahraditelných textech.

Ač nejsem počítačovým hráčem, v tu chvíli jsem dostal atavistickou chuť pustit si tu nejmorbidnější počítačovou střílečku umožňující rozsekat alespoň virutálně všechno, co se objeví na dostřel. Po spuštění si Sam spokojeně zavrčel, jako by se nechumelilo (nechumelilo se!), lišácky na mne mrknul a na obrazovce naskočila hláška oznamující něco v tom smyslu, že pro odstraněnou poštu byla vytvořena zcela nová složka, do níž byly všechny vymazané zprávy přesunuty. Zapomněl jsem na střílení a ověřil jsem si, že zprávy na uvedené adrese skutečně existují. Byly tam, na místě, kde jsem je už několikrát před tím marně hledal, stály ve spořádaném šiku a tvářily se netečně. Musel jsem do sebe kopnout panáka slivovice.

Není, myslím, bezúčelné ověřit si cenu svých věcí jejich nedokonanou tréninkovou ztrátou. Vyzkoušel jsem si to před deseti lety při povodni a teď díky chytrému Samovi i při velké e-mailové inventuře. Dobře jsem si uvědomil, že o to nejlepší ze své korespondence by člověk přijít neměl, na to jde o příliš cennou věc, i když možná napohled nenese bezprostřední plody. Není nezbytností, život se bez ní obejde, ale možná už bychom to nebyli úplně "stejní my" jako před tím. Už lépe chápu lidi, kteří po nějaké živelní katastrofě začínají bez remcání a bez pocitu nespravedlnosti stavět základy nového domu, ale neumějí se smířit se ztrátou obyčejných starých fotografií a pomačkaných dopisů.

Podíval jsem se znovu na Sama a zdálo se mi, že se jeho obrazovka potutelně usmívá. Řekl bych, že některé počítače kromě vlastní nezávislé inteligence, vlastních záměrů a cílů a vlastní vůle mají i vlastní svérázný smysl pro humor :-).