Nedělní miniglosy č.166

V zájmu lepšího zpřístupnění tradičních lidových úsloví mladé generaci přišel tým Českého hydrometeorologického ústavu se zcela novým výkladem přísloví "Březen - za kamna vlezem, duben - ještě tam budem." Podle nové interpretace platné pro období globálního oteplování se tak říká proto, že právě za kamny bývá na jaře chladivý stín, který dokáže dobře ochránit před tradičními březnovými a dubnovými vedry.

-----------------------

Hackeři z hnutí Anonymous napadli internetové servery české Poslanecké sněmovny, takže poslanci přišli na facebooku i o těch posledních několik přátel, kteří jim po vstupu do praktické politiky ještě zbyli.

 

Noční polštářová rekonstrukce

Obtisknu tvou vůni z paměti do polštáře,

z odrazu v okně pak obrysy tvé tváře,

duhovky očí, které se leskle potí

mrkají občas pro, ale často i proti.

Půlměsíc úst, co smát se nakažlivě umí

a hlava, která - když chce - všemu porozumí,

uprostřed polštáře pak vráska přemýšlivá;

u velkých obrazů už to tak, věru, bývá.

V bitvě polštářové dostal jsem velký dar,

tvým obrazem v damašku přesně na solar;

vojska moje vzdát se každou chvíli musí.

Paprsky noci už odevšad se řinou;

popsat však blíže i obraz pod peřinou,

na to už, promiňte, netroufnu si :-).

O vykutáleném pokladu

Přišla mi domů složenka. Vím, občas se to stává a většinou to nevěstí nic dobrého, ale tohle byla "hodná" složenka, složenka, jejímž prostřednictvím nás čas od času některé instituce odmění a pošlou nám peníze. Tu vrácený přeplatek daně, ondyno zase pár desetikorun za nedobrovolný odkup akcií ještě z kupónové prehistorie, žádná velká frekvence, ale ani sebemenší obnos, myslím, nedokáže přijít nevhod. Tuhle složenku jsem ale nečekal. Měla na sobě velký nápis ÚROKOVÁ POUKÁZKA a já musel ve změti čísel chvíli hledat, než jsem dokázal zaostřit na částku. Marně jsem přemýšlel, odkud by mi asi mohl pramenit nějaký úrok, protože ten většinou předpokládá jakési depozitum, které jsem si nedokázal vybavit. Navíc mi složenka přišla na adresu, kde jsem se zdržoval naposledy před dvaceti lety.

Překvapení. Úrok z pokladu hraběte Monte Christa, nejméně. Hltavě jsem přejížděl zrakem po modrobíle vyvedené ploše složenky: Evidenční číslo, číslo poukázky, číslo vkladového účtu (hleďme, zjevně mám kdesi utajený vkladový účet, tak dobře utajený, že se mi ho povedlo utajit i před sebou samým). Samá voda, samá voda… Datum zúčtování úroků… Přihořívá…No… A ve velkém políčku přivyklém jinak dlouhým mnohaciferným částkám stála osaměle maličká jednociferná jednička. Hoří! A aby nezůstala opravdu žádná naděje, text ve vedlejším poli pro jistotu překládá z arabské číslice do češtiny, byť vyvedené latinskými písmeny: "Jedna".

 

Nedělní miniglosy č.165

Poslanci, kteří opustili poslanecký klub Věcí veřejných a spolu s Karolínou Peake se snaží vytvořit vlastní poslaneckou frakci, jednoznačně odmítají, že by se stali přeběhlíky. "Nejsme ani přeběhlíci ani přelétaví lidé," řekl nám jeden z nich. "Připouštím ale, že jsme z potápějící se lodi Věcí veřejných museli přeplavat."

-----------------------

Předsednictvo Odborového svazu zřízenců požaduje, aby byla upravena právní definice tzv. nezřízeného života, která byla nedávno ustanovena pro potřeby českého zákonodárství. Podle názoru zřízenců totiž může být zmatečné, když nezřízeným životem žije podle nové definice i ten, kdo je každou chvíli úplně zřízený.

 

O myšlenkových a jiných rentgenech

Tento týden jsem byl nucen po mnoha letech navštívit "zdravotnického fotografa" neboli rentgen. To je takové to zařízení, kde dokážou nahlédnout pod povrch věcí a odhalit, co žárlivě střežíte pod slupkou svého těla. Rozhodl jsem se totiž nechat své zlobivé patě udělat fotky na pas; kdybych se náhodou rozhodl v létě vytáhnout paty z České republiky, tak aby nebyly na hranicích problémy.

Je zajímavé takhle nahlédnout do sebe, podívat se, jak je člověk ustrojen, prohlédnout si, jak důmyslně držíme pohromadě. Než na rentgenu pochopili, že chci pouze fotky paty, udělala mi místní laborantka - zřejmě puzena vlastním tvůrčím vzedmutím - několik fotek jiných zákoutí mého těla, zákoutí, která jsem sice vidět původně nechtěl, ale která jsou neméně zajímavá, a přijal jsem je tedy jako bonus, protože za ně zdravotníci nechtěli nic kromě mé trpělivosti a ochoty nastavit tělo zvědavým a nadmíru průrazným paprskům rentgenového slunce. Ani usmívat jsem se nemusel, ostatně vím, že podle nařízení pasového odboru Evropské unie jsou úsměvy stejně zapovězeny, snad abychom nemohli být podezíráni z toho, že svou budoucnost vidíme optimisticky. Lidé bez vlastní nezávislé dobré nálady jsou přece - když se to umí - mnohem lépe ovladatelní, než ti, kteří se dokážou usmívat, často skutečnosti navzdory. Moje pata se ovšem bojácně zařídila přesně podle evropských předpisů a neusmívala se na fotce ani trochu. Zdravotní i unijní byrokracie byly tedy spokojeny a slunění na improvizované rentgenové pláži za olověným paravánem čekalo dalšího na řadě.

 

Užívej si, co to jde (Whatever Works)

Víte, čím se liší příznivci Miloše Formana od příznivců Woodyho Allena? Především tím, že zatímco Miloš Forman nakonec natočil jenom několik filmů (byť skvělých), Woody Allen práská rok co rok další a další opus, takže jeho věrní diváci jsou na tom sice o něco líp, na druhou stranu už v tom při zpětném pohledu mají trošku guláš, zvlášť když témata se opakují v nesčíslných variacích. Mám to potěšení patřit k příznivcům obou režisérů a mohu tak říct, že oba přístupy mají něco do sebe. U Woodyho jsem prostě rád, že se můžu podívat na další film s inteligentním scénářem, který mě na několika místech skutečně umí rozesmát, který nepotřebuje ohromovat vizuálními efekty a který umí najít nečekané i v obyčejném.

Hlavní postava - samozvaný génius Boris Yelnikoff, neurotický, morousovitý a pesimistický stařec pohrdající skoro všemi a vším okolo, je typická allenovská postava. Samozřejmě mám radši ty, které si před kamerou "střihnul" sám pan režisér, ale Boris jako by jim z oka vypadl, jen byl o něco méně roztomilý, asi jako je stáří o něco méně roztomilé než "nejlepší věk". Do cesty se mu připlete mladičká venkovská krasavice na útěku ze svého venkovského domova a vznikne zvláštní a nepochopitelná symbióza dvou extrémně odlišných lidí.

 

Nedělní miniglosy č.164

Ukazuje se, že české vězeňství zastihl případ odsouzených poslanců Bárty a Škárky naprosto nepřipravené na paradoxy moderního politického světa. Žádná současná věznice totiž není schopna plnohodnotně zabezpečit výkon funkce poslance, kterou jim podle české ústavy není možné odepřít. "Je to pravda, v této věci jsme trestuhodně zaspali," připustil mluvčí Vězeňské služby ČR. "Proto jsme iniciovali okamžité zahájení výstavby specializované věznice, jejíž cely budou vybaveny nejmodernější videokonferenční technikou a plnohodnotným hlasovacím zařízením. Na každém patře budou k dispozici zasedací místnosti, aby bylo možné jednat i ve výborech, a aby se odsouzení poslanci nemohli cítit diskriminováni, ve vězeňské kantýně budou stejné ceny jako v poslaneckém bufetu." Jediným sporným bodem je, jaká má být kapacita nového zařízení. "Musíme být připraveni na vše, proto jsme se rozhodli dimenzovat novou poslaneckou věznici na 200 odsouzených. Podle některých méně optimistických názorů bychom nicméně neměli zapomínat na senátory."

 

Zač je v Pardubicích vinařský perník (Vinařský půlmaratón Pardubice 2012)

Když jsem si dělal v lednu své roční běžecké plány, dnešní datum jsem měl zatržené červeně. Dnes jsem totiž měl být v Pardubicích - poprvé na startu Vinařského půlmaratónu, na který jsem měl z předcházejících ročníků výborné reference. Když začaly mé letošní "Achillovy patálie", bylo mi nicméně jasné, že budu letos muset vzít zavděk aktuální módou (aspoň v podání české vlády) a kvůli zraněné patě škrtat a škrtat a škrtat. První na řadě byly bohužel právě Pardubice.

Je zajímavé, že ač jsem Pardubicemi většinou jen projížděl a moc se tu nezastavoval, dá se říct, že mě toto město v řadě souvislostí pozitivně ovlivnilo a mám ho spojené se spoustou vzpomínek. Už když jsem byl malé dítě, byly Pardubice mým nejoblíbenějším místem, které jsem osobně neznal, protože se mi moc líbilo, že mají ve znaku koně. Mezi nenápaditými heraldickými štíty, orlicemi nebo dokonce - považte, Plzeňané - velbloudy, se kůň vyjímal sympaticky nenabubřele.

 

O ztracené víle

Pozn.: Nedávno jsem tu psal v souvislosti s jednou knihou Miroslava Horníčka o jeho kladném vztahu k vílám a chramostejlíkům. Chramostejlíky zatím vynechám a schovám si je pro příště. Ale už teď přiznávám, i já mám víly rád. Nejen, že věřím, já vím, že existují, a existují dokonce rády a s chutí. Řekl bych, že je jich kolem nás plno, jen většinou nemáme čas anebo odvahu si jich všimnout.

-------------------------------------

Kapitán vstal od pracovního stolu a mladistvým krokem, který vůbec neodpovídal věku vepsanému bohatou sadou vrásek do jeho tváře, přešel rozlehlou kancelář a vzal si z věšáku svůj dost obnošený kabát . Za okny se už setmělo. Zdalipak někdy splní svůj dávný slib manželce, že jednoho dne přijde domů za světla? Pro dnešek už toho bylo dost. Ozvalo se ale zaklepání a než Kapitán stihl říct "Jděte k čertu!", což ho okamžitě po zaklepání napadlo, vešla Nižší šarže. "Pane kapitáne…" pravila bojácně. "Hmmm," zabručel Kapitán a jeho ruka s kabátem přerušila navyklý pohyb, na který se už dnes od odpoledne moc těšil. "Je tady jeden občan, který by rád…" Nižší šarže zaváhala a bylo vidět, že se ve své nebohaté slovní zásobě snaží klopotně najít odpovídající výrazy, "…který by rád ohlásil nález." A jako kdyby sám sebe musel přesvědčit, že to slovo je opravdu výstižné, dodal: "Ano, nález!"

 

Jarní přání

Pozn.: podává se svižně a optimisticky, nejlíp s úsměvem naladěným do Fis dur a s kremžskou hořčicí :-) No já vím, chtěl jsem původně napsat něco závažného, zásadního až převratného, něco opravdu světového a nepominutelného, co si trvalou kvalitou nezadá s tradicí Velikonoc, a zase mi z toho vyšla obyčejná rýmovačka. Tak třeba zejtra, ano? :-)

Že se to nedaří?

Že se to nesluší?

s jelity na duši

mít úsměv na tváři?

Není čas na "depku"!

Úsměv s ní zatočí:

Pár jisker do očí

a ze rtů kolébku.

Přeji vám odvahu,

k jarnímu úsměvu;

ať je vám do zpěvu.

Jaro je na tahu!

Nedělní miniglosy č.163

Podle specialistů na aukce starožitností se vzhledem k dramaticky rostoucí ceně vajec výrazně zvýšila odhadovaná cena Karlova mostu.

-----------------------

V castingu na titulní roli v připravované filmové pohádce Chytrá horákyně zvítězila podle očekávání strana Věci veřejné. "Vítězství bylo opravdu jednoznačné," řekl nám režisér právě natáčeného filmu o filmu o filmu. "Věci veřejné jako jediní dokázali při konkurzu brilantně zvládnout všechny tři povinné etudy: odchod - neodchod z vlády, úplatek - neúplatek i odposlech - neodposlech".

 

O sakuře a velikonočním bramborovém salátu

Dlouho jsem přemýšlel, jak nejlépe využít tři volné velikonoční dny. Mám objet celou širší rodinu, s každým posedět, popít a povyprávět? Mám podniknout spanilou jízdu na nějaké místo, které jsem chtěl už dávno navštívit? (Vida, word mi podtrhl slovo "spanilou", že by už jízdy a ženy nebyly takové jako dřív, nebo jim už dáváme jen zmodernizované přívlastky a spanilost už se nenosí?) Nebo mám z přítmí nejhlubšího šuplíku vytáhnout svůj dlouhý seznam všeho důležitého a podstaného, co je zapotřebí vykonat, a začít z něho konečně ubírat a odškrtávat? "Zmoudřet," praví - pokud se dobře pamatuji - první bod, po kterém hned následuje "začít žít tak, jak to většina lidí považuje na normální." To by přece bylo krásné a hned bych si jistě připadal o dost víc jako člověk. Ale lze se do něčeho tak závažného pustit o hladu? Jistě ne! Tak jsem se rozhodl, že - ať už budu o Velikonocích podnikat cokoli - udělám si k uctění svátků bramborový salát a něco k tomu, nevím ještě co, ale ten bramborový salát jistě ano, neb jsem na něj právě dostal neodbytnou chuť.

 

Miroslav Horníček: Vyznání

Každý má občas dny, kdy se věci nedaří úplně přesně tak, jak bychom si představovali. Naštěstí mám pro takové chvíle, které jsou přirozené a nevyhnutelné stejně jako chvíle opojného štěstí, svou poličku s knížkami. S knížkami, které jsem už četl několikrát a které můžu otevřít prakticky kdekoli, a to, co si tam přečtu, mě potěší. Mám rád knížky Miroslava Horníčka, ostatně už jsem tady na blogu psal o dvou z nich. Knížka Vyznání má podtitul …Mariánským Lázním v červnu a červnu v Mariánských Lázních. Ano, tomuto místu a tomuto času, ročnímu období, se vyznává člověk, který si do "svých" lázní v této době pravidelně jezdil dobíjet energii.

"Stoupám si stráněmi stránek a snažím se vyslovit několik díků, protože pravý čas díků člověk obyčejně promešká a lidská vděčnost je skoro vždycky pozdní. A jsou to, mají to být i Mariánské Lázně. To ony, to právě ony v tom prvním vzplanutí léta mne vždycky zastaví. Postůj. Aspoň ty, člověče, postůj, když nepostojí okamžik; třeba bys o to žádal sebenaléhavěji, třeba bys za to dával sebevíc."

 

Nedělní miniglosy č.162

V minulém týdnu dále pokračovala dezintegrace poslaneckého klubu strany Věci veřejné, protože poslanci postupně vyjadřují nesouhlas se směřováním vlastní strany. Dění ve Věcech veřejných je v hledáčku médií z celého světa od té doby, co se potomci starých Mayů shodli na tom, že až Věci veřejné opustí poslední poslanec, bude konec světa.

----------------------

Limuzína Audi, která odvezla lobbistu Romana Janouška z policejního výslechu, je evidentně zahalena rouškou tajemství. Automobil nejenže od roku 2007 používal Jiří Paroubek, ale vůz se stejnou poznávací značkou byl několikrát spatřen, jak parkuje na Petříně poblíž Hladové zdi, takže roste podezření, že jde o vůz tajemné sekty Hladových zednářů, mezi něž prý známý pražský lobbista patří. Janouškův advokát tuto skutečnost popřel, připustil ovšem, že jeho mandant občas poblíž Hladové zdi zaháněl žízeň.

 

Pražský půlmaratón 2012 - desatero poučení

Přestože - jak jsem v minulém článku popisoval podrobněji - se mi potíže s patou pokusily rozmluvit letošní účast na Pražském půlmaratónu, nakonec jsem si řekl, že když už jsem jednou přihlášený a nafasoval jsem startovní číslo, bylo by asi správné zúčastnit se závodu aspoň symbolicky. Jinak to ostatně ani nešlo: Od půlky listopadu jsem totiž vyběhl všehovšudy čtyřikrát a celkově jsem naběhal necelých 20 kilometrů. Vskutku optimální příprava na 21 km dlouhý závod! Snad proto se mi letos úplně vyhnula tradiční nervozita na startu. Vždycky těsně před startem se mě totiž zmocní neklid, plynoucí z nějakého očekávání. Není-li žádný trénink, nemůže být ovšem ani žádné očekávání, takže jsem jen tupě stál, zatímco všichni ostatní kolem mne se nervózně protahovali, poskakovali, uvolňovali svaly. Poučení č.1: Chcete-li být na startu závodu zcela klidní, rozhodně netrénujte!

Letos jsem se rozhodl stanovovat si cíle postupně. Prvním cílem bylo doběhnout alespoň na start. Ona se to zdá být ptákovina, ale letos se na start naštosovalo 11 000 účastníků, což se projevilo v tom, že - i když startovní čára byla před vchodem Filosofické fakulty, můj "startovní sektor" byl v Pařížské ulici poblíž mostu a trvalo nám víc než 8 minut, než jsme se vůbec dostali na start. Zmáčknul jsem si stopky a pochválil patu, která sice pobolívala, ale běhat s tím celkem šlo. Druhý splněný postupný cíl: Doběhnout k Národnímu divadlu, což byl první kilometr trasy. I když se nad Prahou proháněla černá mračna, ze kterých co chvíli spadlo pár kapek, organizátoři ohlásili, že by pár minut po startu mělo vykouknout sluníčko, tak jsem si nasadil sluneční brýle. Inu, sluníčko nevykouklo a brýle putovaly po pár kilometrech do kapsy. Poučení č.2: Organizátorům se nedá (zcela) věřit!