O zcestovalé zelenině

Dostal jsem včera docela obyčejnou chuť si o víkendu něco dobrého uvařit. Nakoupil jsem pochutiny různého druhu a skoro úplně nakonec mě napadlo, že potřebuji ještě dokoupit cibuli. Mám cibuli rád. Ne, že bych patřil k těm, kteří ji v syrové podobě přichroupávají ke krajíčku suchého chleba ve vlaku, jak už jsem to taky viděl, ale je pravda, že moje vaření se bez cibule obejde jen málokdy. Ale třeba bílá, neobyčejně šťavnatá cibule, kterou si pravidelně vozím z návštěv Řecka (ano, někteří lidé si z Řecka vozí napodobeniny antických památek, já cibuli :-)), se dá jíst klidně i syrová a pořád je to delikatesa. Takovou cibuli, kdyby tak měli u nás v obchodě! Došel jsem tedy do úseku ovoce a zeleniny a rozhlédl se. Ano, takhle cibule dole v bedně vypadá moc pěkně - není sice tak bílá, jako moje vytoužená řecká kráska, ale jistě svou roli při mém kuchtění zastane na jedničku. Už jsem měl cibuli zváženou, když jsem si všimnul pro mne docela zásadní věci: Cibule byla dovezena z Uruguaye.

 

Nevím, jestli máte nějakou osobní zkušenost s touto jihoamerickou zemí. Já žádnou. Vím jen to, že když se tam konalo v roce 1930 první mistrovství světa ve fotbale, z Evropy dorazily pouhé čtyři týmy, protože jen ty byly ochotny štrádovat se přes moře (letecké spojení tehdy prakticky neexistovalo) takovou dálku. Odvaha mé cibuli tedy, zdá se, nechybí. Chápu, měl bych asi vzít zavděk tím, že místo poloplesnivých českých zbytků loňských tuzemských zásob, mě poctila svou návštěvou kvalitní cibule - světoběžnice. Ale přesto mi na té situaci bylo něco nesympatického. Rozhlédl jsem se kolem sebe a užasl jsem: Brambory z Maroka, jablka z Peru, víno z Chile, česnek z Číny… Zelenina, kterou kdysi můj dědeček i táta pěstovali na domácím záhonku a hnojili tuzemským hnojem, stejně jako ovoce, které bez problémů dozrávalo na stromech v zahradě, pochází teď skoro výhradně z dalekých zámořských krajů. Konečně mi došel důvod zmíněných nesympatií. Jde nejspíš o obyčejnou závist: Proč by hergot měla být kdejaká zelenina zcestovalá víc než já? Proč by mi měla zahraničními nálepkami na svých kufrech připomínat mé zápecnictví, které mi zatím dovolilo jen jedinkrát vytáhnout paty ze staré a dříve nejspíš i dobré Evropy.

Pravda, zmíněná invaze zelovocových imigrantů ze všech kontinentů s čestnou výjimkou Antarktidy, může být brána i pozitivně. Dnes si přece můžete jít koupit v kteroukoli roční dobu i ryze sezónní výpěstek. Těžko však chápu, proč mám v mrazem jiskřícím lednu hořet touhou po jahodách. Cožpak si ještě z dětství nepamatuji, že v pohádce o dvanácti měsíčkách bylo podobné přání symbolem pýchy a šikany? Ale předpokládám, že dnešní děti to vidí maličko jinak, a měsíčkové sami místo posedávání kolem ohně objíždějí reklamní castingy. "Lednové prefabrikované jahody za červnové šťavnaté ceny!" Maruška by dnes jen valila bulvy!

Samozřejmě chápu, že podlehnu-li z nějakého důvodu neodbytnému nutkání zahazardovat si se svým životem a ochutnat fugu, pravděpodobně bude z Japonska, protože ve Vltavě čtverzubci z nepochopitelných důvodů stále ještě nezdomácněli. Nevyžaduji nezbytně ani to, aby v obchodech byl celoročně dostatek avokád a ananasu z Polabí. Co je exotické, ať klidně exotickým zůstane. Proč by ale měly české veverky louskat lískové oříšky z Kalifornie a v tradičních českých švestkových knedlících by měly hostovat švestky z Karibiku? Proč si nevychutnáváme vše v tom správném a nejlepším čase určovaném po věky přírodou a podléháme pocitu, že máme na vše právo, kdykoli si zamaneme?

Omlouvám se odvážné uruguayské cibuli, opatrně ji kladu zpět do bedny s cizokrajnými nápisy a v záchvatu staromilského tradicionalistického splínu si kupuji olomoucké syrečky a třeboňského kapra. A budu tiše doufat, že jihočeská rybka neprožila svá jinošská léta někde v deltě Mekongu.