O našich vzorech

Sociologové občas tvrdívají, že se během let překotně mění naše vzory. Většinou prý pochopitelně k horšímu, to už je u lidí takový zvyk: Posloucháte-li někdy stesky moralistů, musíte být překvapeni, že ještě zemská koule nepodlehla atakům stále koncentrovanější lidské zlotřilosti a drží vůbec pohromadě, zdá se, jako by vše minulé bylo jaksi automaticky lepší a poctivější, což mi tak úplně neladí. Někdo se děsí skutečnosti, že je dnes pro spoustu lidí vzorem známý hokejista, nicméně mně osobně je rozevlátý sportsman jako vzor pořád o dost milejší než třeba kdysi uměřeně vyhlížející Stalin. Ale vzory lidské jsou měřítkem příliš nestálým a individuálním, proto jsem si řekl, že by nebylo od věci prozkoumat nějaké stabilnější vzory, existují-li. A ony skutečně existují: Jsou to vzory gramatické!

Na první gramatický vzor jsem si vzpomněl, když jsem nedávno psal v jednom textu o nůši. Ano, to je přece jeden z dávných vzorů… Jak to do nás vtloukala naše češtinářka: "Žena, nůše, píseň, kost…" Pravda, dnes v době módních značek se už nůše moc nenosí a v první vzorové lize nehraje, protože její skutečná podoba a použití dnešním školákům moc neříká. Z baráže do první ligy postoupila růže, která nůši ochotně nahradila v příslušných učebnicích. Tedy: Žena, růže, píseň, kost… Jedná se ale ještě dnes o skutečné a stabilní vzory?

 

Řekl bych, že opravdovou ženu je možné za vzor nadále považovat. Zvlášť z pohledu mužů a zvlášť jde-li navíc o kost. Při pohledu do nabídky pražských květinářství bych se nestrachoval ani o budoucnost růže, tím spíš, že lze ženy při speciálních příležitostech růžemi zahrnout, zvlášť máte-li růží plnou nůši. Vzhledem ke stále se ztenčujícím zpěvným dovednostem široké populace však mám obavu, jak dlouho nám jako vzor vydrží píseň. Možná bych vzhledem k postupnému stárnutí populace doporučil zamyslet se nad použitím slova dáseň, i když oproti písni považují někteří jazykozpytci slovo dáseň za příliš bezzubé (zvlášť je tato skutečnost markantní, jde-li o píseň rapovou).

O budoucnost mužských vzorů naproti tomu nemám strach: Vždyť který muž by nechtěl být aspoň trochu (svým) pánem. A pro opravdové pány je kariérní výzvou, když se mohou stát předsedy anebo soudci. Jen u hradu mám určité pochybnosti. Co když někdo neopatrný podobně jako před nedávnem na Slovensku zažehne na hradě oheň, a hrad proměněný požárem ve zříceninu přejde do ženského rodu? Myslíte, že se to českým hradům nemůže stát? Já myslím, že ano! Nejsme přece stroje, že?

Statistici soudí, že venkov se postupně vylidňuje, město jako gramatický vzor by tedy mělo mít i nadále zelenou. Moře naproti tomu bude zbarvené do modra, ale i ono bude vždy bodovat svou majestátností a různorodostí života, i když se neblahou shodou okolností bude jednat o moře Mrtvé. Pravda, mohli bychom zapochybovat o tom, zda zrovna kuře, které znají lidé velkoměstského typu už jen jako urychlené, rozpláclé, dohněda ožehnuté tělíčko rotující na kovové jehle uvnitř grilu, je pro nás bůhvíjaký povznášející vzor. Na rozdíl od nůše nemá ale kuře ve své lize středních gramatických rodů konkurenci a je se svým jedním vypouleným okem asi věčným králem mezi slepými. No a úplně závěrem: Co myslíte, troufnul by si dnes - byť v době různých hypotéčních krizí a předražených bytů - někdo vůbec uvažovat o tom, že by z gramatických vzorů vystrnadil stavení, když se právě za tento vzor postavila kompletní asociace stavebních spořitelen? I když, mám-li být upřímný, jehličí by mi jako vzor bylo taky dost sympatické: Je příjemně zelené a popichuje.

Ať koukám kterýmkoli směrem, nevidím v gramatice moc důvodů ke změně. No vidíte to: A pak že jsme ve svých vzorech nestálí!