Skleróza

Zklamaně za sebou zavřel dveře tak prudce, až nezvykle bouchly. Jeho žena v křesle zvedla oči od časopisu a pohlédla na něho s otázkou. Opětoval její pohled omluvně a beze slov svedl bouchnutí na průvan, ač všechna okna byla zavřena a opatřena mříží proti zlodějům. Spokojena s odpovědí se vrátila k řádkům rozhovoru s jakousi právě populární osobou.

"Máš?" zeptala se instantně.

"Přes léto mají o sobotách zavřeno, mělas pravdu," musel uznat. Každé léto tomu tak bylo. A jako každý rok, i letos věřil, že tomu bude jinak.

"Každé léto je to tak. Říkala jsem ti to." Měla jako obyčejně pravdu.

"Mělas pravdu," zopakoval pro jistotu.

"Zbytečně ses těšil." Obrátila list.

"Ano, těšil jsem se."

"Můžu ti tam zajít v pondělí," ani při této nabídce se na něj nepodívala, "jestli budeš chtít."

"Těšil jsem se dneska. V pondělí budu mít jinou práci." Jako každý pracovní týden.

"Stejně bys mi neuměl dopředu říct, co chceš půjčit."

Nikdy to neuměl. Nikdy nešel do knihovny s předem vytvořeným plánem.

"Asi neuměl."

 

Bavilo ho prohlížet si ohmatané hřbety knih. Objevoval nová jména, objevoval názvy, kterým se ve své fantazii pokoušel přiřadit děj. Nesmyslně. Ani většinou nechtěl zjistit, o čem kniha skutečně je. To nesmělé a krátké nakouknutí do fantazie mu stačilo.

"Mluvila jsem dnes ráno s Veronikou."

Třeba název Stokrát víc. Kolik jen toho sliboval! Bylo to o sportu? O tom, jak přijít vhodnou investicí k penězům? Nebo je to romantika pro ženy? Eseje o budoucnosti světa? Nebo nějaký historický dokument? Nebudeme se bát vlka nic.

"Nemá to chudák holka jednoduché."

Kdo má? A kdo je vůbec Veronika?

"Kdo je vůbec Veronika?" zeptal se mimoděk, protože myslel na všechny požitky, o které ho dnes zavřená knihovna připravila.

Podívala se na něj překvapeně: "Žertuješ?" Jeho nevýrazná tvář nenasvědčovala žertu.

"Přece Veronika, tvoje sestra!"

Polkl. Tahle Veronika ho nenapadla.

"Jo ta?" Pravda, Veroniku už taky dlouho neviděl. Vlastně na ni už dlouho nepomyslel.

Veronika, Verunka. Jak se asi má?

"Jak se má?"

"Nemá to holka, chudák, jednoduché. Mluvila jsem s ní dnes ráno."

Kdepak se asi potkaly? Dřív se ženy setkávaly u kašny při nabírání vody. Napadlo ho, že stále ještě neopravil kapající kohoutek v kuchyni. Kolikrát už to slíbil?

"Viděly jsme se v trafice," odpověděla mu na nepoloženou otázku.

"Aha." Co asi dělaly v trafice?

Odměřeně ho pozorovala.

"Nechceš se mě zeptat, co jsem dělala v trafice, že ne?"

Na takto položenou otázku nešlo odpovědět kladně. Vlastně ho to ani nezajímalo.

"Co píšou?" pokusil se marně odvést hovor jinam.

"Šla jsem ti pro tvoje cigarety! Kdybys zase zapomněl!"

Jedny cigarety pro mě, šestero časopisů pro sebe. A proč by měl zapomínat? Jako kdyby někdy zapomněl na cigarety!

"Jojo. Chci říct - to přece vím."

Zakuckal se jen při pomyšlení na cigaretu.

"Jsi zlato."

Vrátila se zpět ke křídově zbytečným stránkám.

Přistoupil ke knihovně.

Proč vlastně chodí do knihovny, když jeho vlastní knihovna je plná nepřečtených knih? Je to snad tím, že u nich ví, o čem přibližně jsou? A že zná - aspoň od slyšení - jméno autora? Pocítil krátkodechou hrdost na to, že většinu knížek si sám koupil. No… Některé možná taky dostal. Vlevo za sklem se blyštily ošoupané a potrhané hřbety knížek po babičce a po strýci faráři. Taky zdědil, musel mlčky připustit.

Očima proletěl police od stropu dolů. Opojný pocit z letící fantazie se nedostavil. Knihy byly seřazeny podle velikosti a nepřirozeně dokonale zbaveny prachu, aspoň dole, kam šlo bez problémů dosáhnout.

"Tak si vem něco z naší knihovny," nabídla mu. "Stejně se tu na to jenom práší."

Teď řekne, že s tím má pořád jenom práci.

Neřekla nic. Asi narazila v časopisu na zajímavou pasáž.

Projel očima řady knih zdola nahoru a až u stropu se zarazil o neznámý černý hřbet. Název zpočátku nemohl přečíst, oči už taky nejsou, co bývaly. Takto na dálku bez brýlí přečetl pouze počáteční velké P, na zbytek nápisu si musel nasadit brýle. Není to tak dávno, co to šlo i bez nich.

S brýlemi prohlédl. Nápis se přiblížil, vystoupil z mlhy a zaskvěl se v plné kráse: Podezření!!! Titul probudil jeho zájem. Co by to jen mohlo být? Detektivka? Literatura faktu? Kdo koho asi podezřívá? A proč? Fantazie se začala vznášet jako bublina, nadýmala se a …

"Stejně s tím mám jenom práci," dořekla naučenou frázi.

…splaskla.

Nenechal se odradit a začal vyfukovat další.

Vida, co tu všechno máme! Kdo by to byl řekl? Autorovo jméno mu něco vzdáleně připomínalo, ale neuměl ho nikam zařadit. Němec? Nor? Američan, který emigroval z Rakouska pár dní před anšlusem?

Sáhl by po ní, ale kniha shlížela na dění v pokoji z nejvyššího fochu, z míst těsně pod stropem. Příliš vysoko na obyčejné sáhnutí.

"Jsi zlato. Kdybych tě neměl…"

Otočil se k manželčinu křeslu, zda od něj žena neočekává pokračování věty. Neočekávala.

Přisunul si své křeslo a stoupl si na něj. Ještě pořád nedosáhl. Měl rád vysoké stropy, ten prostor na dýchání. Ale křeslo nestačilo. Musel skočit pro schůdky. Vzpomněl si, že naposledy používal tyhle schůdky před několika lety při malování. Zvrátil hlavu a podíval se na zašedlý strop. Před mnoha lety.

"Tak co?" ozvalo se od křesla.

"Prosím?"

"Kdybys mě neměl, tak co?" Tak přece očekávala.

Vyloudil vděčný obličej a mávnul rukou: "…ani představit!"

Stačilo jí to? Otočila stránku a přes rameno spatřil celostránkovou křížovku.

Knihy tam nahoře byly úplně v bezpečí, bez schůdků se k nim prostě nešlo dostat. Knihy v těchto místech - to byla skutečná vyšší společnost: Knihy o malířství, o hudbě, fotografické publikace, prostě to, co běžný čtenář nebere do ruky každý druhý den. Tady si knihy mohly žít vlastním nerušeným životem, mohly se ztrácet a nacházet dle libosti, pokud by si některá vyrazila na několik let dlouhou procházku, nikdo by ji nepostrádal a nikdo nehledal. Podezření, to by mohlo být… Stroj představivosti se znovu rozjel do vyšších obrátek.

S příšerným skřípotem schůdky rozložil. Vylezl nahoru, s trochou násilí knihu vytrhl z lepkavého objetí okolních knih jakoby bránících své Podezření před nečekaným vpádem již zapomenutých dobyvatelů, kteří po létech nicnedělání přispěchali uplatnit svá historická práva. Chvíli si nahoře pod stropem četl školometské shrnutí na obálce knihy. Opravdu by bylo možné to vše v knize najít? Uspokojen slezl zpátky na zem, složil schůdky, odnesl je zpět do komory, vrátil se a zálibně se na knihu podíval. Jako by zavřená městská knihovna byla pro dnešek zapomenuta.

"Nespadni," připomněla mu s malým zpožděním žena.

Podíval se na ni, ale oči měla vpité do barevných obrázků a do černobílých čtverců křížovky. V tajence je další z nesmrtelných výroků neznámého filosofa. Nebo naopak. Nějaká tragická historka tentokrát nebude?

"Ondřej taky takhle lezl, spadl a pak ho půl roku bolela záda." Bez historky by to nebylo ono.

Záda mě bolí už dvacet let, povzdechl si. A kdo je sakra Ondřej?

"Kdo je to Ondřej?"

Bez pohnutí hlavy zvrátila překvapeně oči jeho směrem.

"Nevíš, kdo je Ondřej?" nechápala.

"…tedy, samozřejmě že znám.…možná spíš kterého z těch Ondřejů, které znám, myslíš? …" Neznal zjevně ani jednoho.

"Přece manžel Veroniky!"

"No jasně," plácl se do čela. To je přece ta holka, co to chudák nemá lehké. "Hned jsem si to myslel." Ondra, Ondráš. Asi ani on s Veronikou, jak ji znám, to nemá, chudák… Ostatně, může ještě říct, že ji vůbec zná?

"Měl bys s tou svou pamětí něco dělat."

Jo, jo, chce to trénink, že ano?

"Chtělo by to soustavný trénink," pokračovala. Ano, soustavný bude ještě lepší.

"Málo, ale pořád. Každý den. Proč myslíš, že luštím křížovky?"

Vida! Tohle vysvětlení ho nenapadlo. Myslel si vždycky spíš, že je to forma odpočinku, kratochvíle z přemíry volného času a on je to přitom soustředěný soustavný trénink. Asi na tom s pamětí opravdu nebude dobře, protože si kupříkladu nemohl vzpomenout, že by jeho žena měla někdy něco se svou pamětí. Byly dokonce okamžiky, kdy se mu její paměť zdála být dobrá až příliš.

"Lehká skleróza může prospívat duševnímu zdraví jedince," odvážil se projevit vyhraněný názor. Někdy i duševnímu zdraví manželského páru, napadlo ho, ale to už neřekl nahlas. I tak hned zalitoval. To jsou právě ty drobnosti, které by mohla, kdyby se trochu snažila, zapomenout. Kdyby měla formát, mohla by se aspoň tak tvářit. Ale to ona ne! Ona si to teď bude pamatovat týdny a jakmile se naskytne šance, jízlivě mu to připomene. Kdyby seděl u počítače, zmáčkl by ikonku Zpět.

"No ty to musíš vědět líp!"

Špetka dobré ironie nikdy nezaškodí.

Podezření. Od koho tu knihu asi dostal? Nezdálo se mu, že by si ji koupil, nevěděl, jaká pohnutka by ho ke koupi mohla přimět. Obálka knížky nestála výtvarně za nic, skutečně se to nedá brát jako prostředek ke zvelebení bytu. Ostatně kdyby to byla kniha ozdobná, neskryl by ji až nahoře u stropu. Autora pohříchu neznal. Zarazil se: Opravdu od něj nikdy nic nečetl nebo si na to jen nemůže vzpomenout?

Otevřel knihu podle zvyku úplně vzadu a spatřil několik od leva doprava se snižujících přeškrtnutých čísel. Nejvyšší bylo 199.-, nejnižší - úplně vpravo - 12.-. Jak snadno lze nabýt podezření, že ceny myšlenek jdou dolů! Koupili mu ji snad tehdy v práci? Čas od času mívali jeho kolegové podobné záchvaty ušlechtilosti, které dovedně kompenzovali neušlechtilým alkoholem. Nebo jeho lakotní příbuzní? Ti by ale vše vygumovali a ponechali jen cenu nejvyšší. Možná by vygumovali i tu a někde by si sehnali nálepku s ještě vyšším číslem.

Nevěděl. Kdyby si nebyl jistý, že knihovnu kdysi sám stloukal, řekl by, že tu kniha omylem zbyla od dřívějšího majitele. Měl by aspoň takové podezření!

"Dosna na čtyři," ozvalo se z křesla.

"Kana", odvětil automaticky. Nevěděl ani co je dosna, ani co je kana, jediné, co věděl, že z nějakého tajuplného důvodu je kana dosnou a obráceně a že je tomu tak právě v křížovkách, asi jako když jen v pohádkách může vyskočit babička vlkovi z břicha.

"Co to vlastně je taková kana? Jak to vypadá?"

Zkus si vybavit dosnu a máš to! poradil by poťouchle. Ale poťouchle se s křeslem nemluví.

"Takové dlouhé…a…do šířky. Ne moc." Tvářil se, jako by se náruživě začetl a je pouze roztržitý. Teď se zeptá, jak jsem to myslel, blesklo mu hlavou. Vůbec nevěděl, co na takovou otázku odpoví.

Jen zakroutila hlavou. "Do šířky?" Ale dál téma nezkoumala a přešla k dalšímu sloupci.

Začetl se opravdu. Nezdálo se to být špatně napsané, i když vstoupil skoro na konec příběhu a neznal souvislosti. Jen jazykem. Když chtěl otočit list, z knihy vypadl lístek. Zachytil se v proudu vzduchu, chvíli na vzdušné vlně obstojně surfoval a pak zamířil popsanou stranou ke koberci. Zákon namazaného chleba.

Shýbl se pro něj. Záda ho už bolí jubilejních dvacet let, ale shýbl se. Zvědavost a … Podezření. Celá stránka byla popsaná drobounkým písmem a pod každým odstavečkem bylo připsané číslo stránky. Jeho drobným písmem! To znamená, že musel knihu číst - a to docela podrobně, když si celé pasáže vypisoval. Zavzpomínal. S tužkou v ruce nečetl knížky už řadu let. Škoda, že si k poznámkám nezapsal datum. Nebo aspoň rok!

Knížka vyšla před mnoha lety. Rukopis poznámek nebyl stejný jako jeho dnešní, ale byl bezpochyby jeho. Co kdyby si vzal oba rukopisy do práce grafolog, co by asi poznal. Jak se za těch několik (kolik?) let změnil on sám. Pozorně si prohlížel rukopis a snažil se v něm laicky najít hlavní rozdíly. Je to písmo dynamičtější než dnes (ostatně byl on sám někdy dynamičtější?)? Je v písmu více optimismu než dnes? Vzpomněl si na to, co mu kdysi říkal jeho známý grafolog - vše, co je pod linkou, dolní kličky ypsilonů, jéček a géček, vypovídá o sexuální aktivitě. V tomhle textu ještě nějaké dolní kličky jsou. Mimoděk pohlédl směrem ke křížovkám a k sexuálnímu objektu na osm! Pravda, i bez pohledu do svých aktuálních poznámek by předpokládal, že dnes už se ve svém rukopise dostává pod linku jen zřídka. Ale dělá si dnes ještě vůbec poznámky rukou?

"Co tam pořád děláš?" ozvalo se z křesla. Podezřele dlouho byl potichu. Jako odpověď ho napadlo neslušné slovo na pět, které ale už ze svého domácího slovníku vyřadil krátce před svatbou. "Nic důležitého." Docela společensky přijatelný ekvivalent.

Já jen, že venku začíná pršet." Šedesát let po válce a venku si docela klidně prší!

Co ho na celé věci nejvíc štvalo, byl fakt, že si opravdu upřímně nepamatoval, že by kdy knihu byť jen viděl otevřenou, natož že by ji četl. Možná má jeho žena pravdu a měl by paměť více cvičit. Ani on to nemá jednoduché. Jako ta holka, co ji před chvílí jmenovala. Ta…. No….Jak jen bylo to jméno….?

"Říkala jsem si, že bychom je mohli oba pozvat na příští víkend na oběd."

Koho? Byl opět přistižen jako uličník u čerstvě rozbitého okna. Vzhlédl od stránek knihy, podíval se ženě bezelstně do očí a přidušeně polkl, až to bylo slyšet. Ani nestihl říct otázku nahlas, tak mu koukala ze zmatených očí.

"Přece Veroniku s Ondřejem," dodala nevěřícně. Proč zrovna příští víkend, nebyli tady přece už roky? "Nebyli u nás už roky!" vysvětlila mu. Nejvyšší čas, pomyslela si, jinak by na jejich existenci definitivně zapomněl.

"Dobrý nápad," přitakal. Musí to být už velká holka, pomyslel si, ale nahlas to raději neřekl, protože si na poslední chvíli vzpomněl, že už naposled jí bylo hodně přes čtyřicet. Manželka se na něj podívala s oprávněným podezřením, ale důkaz jí chyběl.

"Přes čtyřicet," zopakoval bezmyšlenkovitě nahlas. "Letos už ten Medard kape přes čtyřicet dní." Zatrápeně mokré léto!

Musím sundat prádlo, podotkla manželka a chvilku zůstala bez hnutí, aby mu dala příležitost být galantním a nabídnout se pro tento vlhký úkon. Jen pokýval hlavou a rukou udělal takové gesto, které bylo možné vyložit neutrálně jako "Nemám nic proti," nebo jenom prostým "Nuže tedy…" ale ona si ho vysvětlila jako "Tak už se nezdržuj…" a se silou o něco málo větší než obyčejně za sebou zavřela dveře. Dneska je tu ale průvan, pomyslel si, obhlédl s podvědomým podivem všechna zavřená okna a vrátil se ke knize, ke svému Podezření.

Líbilo se mu listovat knihami odzadu. Napřed si přečetl, jakým písmem je text vytištěný a kdo je za něj redakčně odpovědný. Nikdy netušil, za co všechno vlastně takový odpovědný redaktor odpovídá, ale tušil, že pokud on jako čtenář bude s knihou nespokojen a nenajde autora osobně v telefonním seznamu, aby mu mohl o své nespokojenosti povědět přímo, může zpravit odpovědného redaktora, který to při první příležitosti autorovi vyřídí.

Pak si s chutí přečetl poslední kapitolu, aby věděl, jak to celé dopadlo, a z pointy se pokusil zrekonstruovat předchozí děj. Tohle ho bavilo, každá kniha tak nabývala netušených variant, příběhy byly při každém prolistování jiné, protože on do těchto rekonstrukcí vždy promítal své aktuální pocity. Šlo o obdobu obráceného postupu, kterým četl knihy v mládí, kdy si naopak domýšlel konce a vyústění příběhů. Už si přesně nepamatuje, kdy došlo k téhle změně, ale od té doby listoval knihami zásadně odzadu a pomalu se prokousával od důsledků k příčinám, protože takový postup považoval za svobodnější.

Otevřely se dveře. Stála v nich manželka s košem plným prádla, Se zmoklými vlasy a - jistě jen vlhkem - nakrabacenými vráskami uprostřed čela pro něj byla zosobněním Medarda, svatého patrona výčitky, o kterém nevěděl zhola nic, znal jen to jeho podivné jméno a to, že v normálních letech prý kapává po čtyřicet dní. Omluvně se na ženu usmál a ta - vidouc že větší pomoc od něj nemůže čekat, poodešla zpátky směrem ke koupelně. Znovu se potvrdilo, že dnes průvan úřaduje více než jindy, protože dveře dnes již podruhé bouchly s neočekávanou silou. Uklidněn faktem, že prádlo je v dobrých rukou, opět se začetl. Jen pár vět, možná odstavec… Přičichnout k ději, zachytit závan vzduchu zvířeného procházejícími postavami a pak zase o pár stránek dál. Tedy vlastně blíž. Prolistovává se postupně k samému počátku, k tomu velkému třesku celého příběhu, jako by se prokopával k truhle s pokladem. Nevnímal, co se děje kolem, v hlavě si konstruoval svou vlastní opojnou zápletku. Autor by se možná v hrobě obracel. Zarazil se: Až teď ho napadlo, že třeba autor ještě žije a obracet se může leda tak na kanapi. Třeba je dokonce mladší než on sám.

Obrátil poslední stránku. Zůstává pouze titul knihy, kapitálkami napsané PODEZŘENÍ. A věnování úhledným ženským písmem. Na tak drobné písmo už jeho dnešní oči nestačí, tak si nápis musel prohlédnout zblízka. Vydechl překvapením. "Slávkovi", četl stále více roztřesený text, "milující Líza". Vzhlédl od kratičkého textu a nebyl schopen uklidnit třesoucí se ruku jinak, než že knihu položil na stolek. Promnul si oči pod brýlemi. Líza…. Ta paměť, sakra… Rukopis se mu zdál být povědomý, ale nedokázal ho přiřadit ke konkrétní osobě, stejně jako jméno. Pustil knihu a ta se automaticky zaklapla, jako by chtěla zůstat nadále sama se svými tajemstvími. Proto se knize kdysi tolik věnoval, proto ji víc studoval než četl, proto ty výpisky. Na té knížce mu muselo hodně záležet a až teď začínal tušit, proč.

Líza! Zkoušel listovat v paměti a vzpomenout si na ženy a dívky, které mu vstoupily do života a s nimiž se dostal tak daleko, aby to mohlo vést k tak jednoznačnému věnování. Milující Líza. To přece nemohla být náhodná známost na pár dní. Ale i kdyby mohla, na žádnou známost na pár dní (či nocí?) se nemohl upamatovat. Po několika minutách marné námahy mu došlo, že na tomto orloji bude jen velmi málo apoštolů. Vzpomněl si jen na dvě vážnější známosti a - měl-li být vůči sobě upřímný - ani v jednom případě si nebyl úplně jistý jménem. Ta první - to byla Jarka. Určitě Jarka! Byl si skoro jistý. Nebo Jaroslava? Jarmila? No, koneckonců, zvažoval pragmaticky, to teď není úplně to hlavní. Jestli to byla Jarka nebo Jarmila, určitě by se nepodepsala jako Líza. Ano, teď se mu vybavilo druhé jméno: Byla to Věra. Nedokázal zatím ke jménu přiřadit úplně přesně tvář, ale rysy obličeje se začínaly postupně vynořovat. Věra to taky nebyla, protože ani té určitě neříkal Lízo. Věře vždycky říkal… zarazil se…Věře přece říkával Mílo. Proč, to už dnes nevěděl. Ale když říkal Věře Mílo, nemohl říkal Jarce Lízo? …. Počkat!! Mílo možná říkal Jarce, to by znamenalo, že šlo spíš o Jarmilu, ale jak potom říkal Věře? A to byly jen dvě! Jak se v tom mohou vyznat ti, co měli dívek třeba deset?! Otřásl se hrůzou při tom pomyšlení.

V myšlenkách se svými dávnými láskami a se zavřenou knihou na stolku v něm postupně narůstalo docela obyčejné podezření: Opravdu zapomíná! Zapomíná už natolik, že není schopen si vybavit dívku, která ho nejspíš upřímně milovala - natolik, že byla ochotna dát možná svých posledních dvanáct korun na to, aby mu koupila hodnotnou knihu. Nejenže zapomněl, že knihu dostal, nepamatoval si ani na to, že už ji četl, dokonce nedokázal v paměti udržet ani dívku samotnou a to, nezlobte se na mne, to už je opravdu zlé, to už přestává být legrace! Není moc věcí v životě, které stojí za to si zapamatovat. Co už by to mělo být, když ne milostný vztah? Milující Líza. Lehká skleróza prý může prospívat duševnímu zdraví jedince. Teď už si přestává být jistý, zda definitivně nepřekročil křehkou hranici od prospěšné lehké sklerózy k zásadnějším paměťovým ztrátám, které mohou vést až…. Nechtěl ani domyslet.

Musel to být ale krásný vztah! Soudil tak z toho, že ho neznámá milující Líza oslovovala Slávku, což normálně neměl moc rád a dokázal to odpustit opravdu jen blízkým přátelům a blízkým krásným ženám. Tedy krásná a milující! Jak jen na ni mohl zapomenout? Ani jeho vlastní žena mu Slávku nikdy neříkala, pro ni byl vždy Jaroslav. A to je třeba říct, že si kdysi byli opravdu velmi blízcí. Mimochodem - co s tím prádlem v koupelně dělá? Už je tam skoro půl hodiny! Takový krásný pár to mohl být - s Jaroslavou. Jaroslav a Jaroslava, to by neznělo špatně, kdyby to skutečně tehdy byla Jaroslava a ne Míla.

"To prádlo už je dávno pověšené," ozvalo se opět od křesla. Tak vida, ani si nevšiml, že se manželka z koupelny už vrátila. Nějak se zapletl s krasavicí Lízou ve své mysli. "Kdybys byl té dobroty a pokusil se ho neshodit do vany, byla bych moc ráda." Nezdálo se, že by na něho měla poslední dobou velké nároky. A taky asi nemá přílišná očekávání. Je vidět, že se znají opravdu dost dlouho. Jak dlouho vlastně…? Začal nervózně procházet po pokoji. Už mu bylo jasné, že krásná neznámá nebyla ani Jarka ani Věra, musela to být nějaká třetí, v hlavě už si konstruoval, jak asi mohla vypadat. Vůbec netušil, kdy k tomu románku mělo dojít. Před dvaceti lety, před pěti? Znal už v té době svou manželku? Měla Líza tmavé vlasy nebo byla blond? Líza, zvláštní jméno, třeba to mohla být cizinka (kde by ale přišel k cizince?). Že by to byl někdo z práce? To si přece dávno zakázal! Byl s rozumem v koncích.

"Jsi tam vůbec?" Podivné studené ticho vanoucí od knihovny přimělo manželku vstát od jen částečně rozšifrované tajenky, ze které zatím mezi jednotlivými písmeny neprosvítalo žádné velké filosofické moudro. Opatrně nahlédla do pokoje. Stál v rohu a tvářil se přistiženě. Ano, to je to pravé, byl přistižen manželkou se svou Lízou in flagranti v jedné místnosti. Jediné, co ještě stihl, bylo hodit na zavřenou knihu rozložené prostírání. Manželka si toho samozřejmě nemohla nevšimnout. Proč to dělá? Není mu něco? Bledězelená barva v jeho tváři taky nevěští nic dobrého.

"Není ti něco? Nevypadáš dobře."

Nevěděl, co má říct? Měl říct: Nic mi není, když mu bylo - to by mu neprošlo, natolik ho manželka zná, netrvalo by dlouho a věděla by o Líze víc, než on sám - což by zase nebyl takový problém, protože on o ní ví jen to, že se jmenuje Líza a že byla nepochybně velmi, velmi krásná. Měl to říct otevřeně? Ne, nikdy by to nepochopila. V lepším případě by to skončilo tichou domácností. V horším ho nechá zavřít na psychiatrii, aby si lépe vzpomněl nebo na své podezření radši zapomněl úplně.

"Už se těším." Vyblekotal.

"Prosím?" Nechápala. "Na co?" Tonoucí se chytá i stébla.

"No přece…. Dobrý nápad…… Ondřej a Veronika….. Ten příští víkend….. Myslím…."

"Hmmmm." Jaký Ondřej a Veronika? chtěla vyhrknout, protože to ji teď vůbec nezajímalo. Udržela se na poslední chvíli.

Ukázala prstem na látkové prostírání nedbale pohozené přes podezřelou knihu. "Co to je?" Vykřičník byl v otázce slyšet lépe než otazník.

"Nic důležitého." Řekl to s takovým akcentem, že dokonce i ji napadlo, jestli ve skutečnosti nemyslí nic důležitého na pět.

Poodhrnula cíp látky. Jenom se mu to zdálo nebo ji to opravdu překvapilo?

"Kde jsi to vzal?" To kdyby věděl!

"Už si to moc nepamatuju. Koupil, dostal nebo tak nějak." Koupil, dostal nebo tak nějak. Jiných variant už moc není. "Nebo snad zdědil?..." zkusil dodat poslední variantu. Po kom asi! Po strýčkovi faráři? Boží prostoto! To není nejlepší výmluva.

Nebo našel. "Máš pravdu, s tou pamětí bych měl něco dělat. Nějakou nevyluštěnou nemáš?" Pokusil se o úsměv.

"Koupím ti ji v pondělí v trafice." Jak tušil, otevřela knížku podle svého zvráceného zvyku hned na první straně. Teď! Teď nabude podezření. Přivřel oči v očekávání domnělé katastrofy. Nějakou dobu se nedělo nic. Svět se na chvíli přestal točit kolem své osy.

"Odkdy nakupuješ v antikvariátu?"

Nerozuměl přesně. A tenhle tón jejího hlasu nečekal, možná ani neznal. Neuměl ho rozkódovat, vyluštit tajenku.

"Má to razítko z antikvariátu ve městě."

Ještě chvilku mu to nedocházelo. Z antikvariátu - to by ovšem znamenalo, že…. V prvním okamžiku se začal smát, nahlas, to už se mu dlouho nestalo, i když to dříve dělával často. Vrací se k dřívějšímu normálu nebo začíná opravdu bláznit? Smích trval jen krátce, tak dlouho, než přešel v intenzivní pocit ztráty. Ztratil přece svou krásnou vysněnou Lízu, Lízu s tmavými dlouhými vlasy, zelenohnědýma očima… Čím více se od něj vzdalovala, tím ji viděl jasněji, svítila podivným důvěrně známým a příjemným světlem. Do končícího smíchu jako by se mu v oku zaleskla neodbytná slza smutku po něčem, co kdyby existovalo, mohlo být tak krásné, až z téhle podivné kombinace světla a slzí vznikla uprostřed obývacího pokoje duha.

Přistoupil k manželce a políbil ji. "Jdu se na chvilku projít."

"V knihovně mají zavřeno," připomněla. Kdy naposled ji políbil tak vřele?

"To vím."

"A v antikvariátu nejspíš taky."

"Nevadí." Nepotřebuje do knihovny ani do antikvariátu. Potřebuje jenom být chvilku sám, aby se rozhodl, zda je mu veselo nebo do pláče. "Až se vrátím, opravím ten kohoutek." Třeba to po patnácté konečně vyjde. Odešel.

Zamyšleně hleděla na knihu a propadala se v čase stejně jako před chvílí její muž. Kolik je to vlastně let? Otočila list a pousmála se při pohledu na věnování. Tak je to pravda! Tři slova jejím dřívějším rukopisem, tři slova jako němí svědci něčeho, co už vlastně úplně zapomněla. Jak se asi ten rukopis za poslední léta změnil? A uvědomila si, že už si nepamatuje přesně, jestli byl Slávek tmavovlasý nebo blonďák, jen ví, že se do něj bláznivě zamilovala a že jí říkal - kdovíproč - Lízo a jí se to líbilo. Pohladila knížku po koženém hřbetě, jako Slávek kdysi hladíval ji. Prolistovala se bezmyšlenkovitě až k několikrát přeškrtnuté ceně. Knížka notně devalvovala, ale to ještě nic není proti tomu, jak šly dolů ceny akcií jejich tehdejší lásky. Stačí pár dní a celoživotní úspory jsou pryč! Jestlipak si Slávek ještě někdy vzpomene na ni? Třeba když nesl tu knížku prodat do antikvariátu.

Otočila se automaticky ke dveřím, za kterými se nakvap obouval její muž rozradostněný a zároveň rozlítostněný laciným vysvětlením. Jen aby neměl nějaké podezření, pomyslela si. Kdyby mu jen došlo, jakými cestami se tahle knížka ve svém hodnotu postupně ztrácejícím životě musela ubírat!

Se skřípotem rozložila schůdky, vyšplhala se po nich až úplně nahoru. Na rozdíl od svého muže neměla ráda vysoké stropy. Ondřej taky takhle lezl, spadl a pak ho půl roku bolela záda, napadlo ji. Musela si stoupnout na špičky, aby vložila knihu do mezery v nejvyšší řadě. Když už se vyšplhala až sem, aspoň setře prach. Zarazila se: Jen aby se mu něco nestalo! S tou jeho pamětí se to stále horší, jednou vyběhne ven a zapomene cestu zpátky. Nesmí mu v pondělí v trafice zapomenout koupit nějakou lehčí křížovku. Musela se usmát, když si ho představila, jak sedí v křesle a usilovně přemýšlí, až soustředěním kouše tužku. Uvědomila si, že se mu dopředu směje za něco, co ona sama běžně dělá, takže lehký úsměv se z její tváře zase ztratil.

"Do šířky?" vzpomněla si. Dlouhé a do šířky? Jak to vlastně myslel?