Už jste někdy viděli infračervenou Vydru?

V loňském roce jste mohli být svědky mých prvních pokusů s infračervenou fotografií (viz několik starších příspěvků z rubriky Fotočlánky). Letos konečně nastal čas zkusit vyfotit víc než jen jednotlivé pokusy. A protože jsem chtěl vyzkoušet, jak se v této části spektra fotí tekoucí voda, a protože jsem chtěl potěšit jednoho neobyčejného člověka, který má fotky proudící vody rád, vyrazil jsem o cyrilometodějském svátku udělat pár fotek na Vydru. Na jediný den trochu třeskutý výlet, ráno skoro šest hodin cesty tam, pár kilometrů pochůzek s výběrem vhodných obrazů, tři hodiny intenzivního focení s neustálým balancováním se stativem na kluzkých kamenech a večer skoro šest hodin cesty zpátky. V mezidobí občas silnější a občas slabší, ale nikdy zcela neustávající déšť, kolem proudy natěšených svátečních turistů zhluboka vdechujících šumavský chráněný vzduch 1. pásma národního parku. A nádherná řeka, jíž se v malebnosti u nás málokterá vyrovná.

 

Jak už jsem kdysi popisoval, infračervené fotky nesnášejí spěch. To, na co stačí u běžných fotek několik tisícin vteřiny trvající mžik, s tím infračervená fotka zápolí několik minut. Několik minut nenasytně hltá záření nesené proudící vodou, aby ho pak mohla vydat v podobě zhuštěného a zvláštního obrazu. Nikdo z lidí nemá vlastní nezprostředkovanou zkušenost s tím, jaká je podoba infračerveného světa. A tak záleží jen na fotografovi, jaké svědectví vydá, kde zůstane u černobílé transkripce a kde okoření obraz nádechem (vždy nereálné) barvy. Vyberte si sami, co je vám osobně bližší.

Až mi jednou někdo řekne, že vypadám omšele, vzpomenu si na kameny porostlé skromným mechem. Čekali byste zelenou barvu? Ale kdeže, jste přece na exkurzi v infračerveném světě!

 

Nic jiného, než stále dokola se opakující vzorec: Voda, světlo, kameny... Na první pohled nic složitého.

 

Prolínající se proudy občas připomínají propletence mašlí nebo nepokojné stuhy moderních gymnastek.

 

Amfiteátr s parterem, balkony, i s místy k stání až pod stropem. Velký lustr dnes svítí jen zpoza těžké a stěží průsvité opony a místy se dokonce zdá, že úplně prošvihl představení.

 

Kupodivu, na celkem komplikované cestě se nakonec voda vyzná i bez složitých dopravních značek a semaforů. Je to doklad vysokého nebo naopak nízkého stupně civilizace?

 

Uznávám ovšem, že voda to nemá na cestě do údolí jednoduché: Část se veze v hlavním proudu, část se hýbe jen líně a jakoby z donucení. Některá voda zabloudí a v kamenitém bludišti zoufale hledá cestu zpátky.

 

Nebojte se o vodu, ona si nenatluče. Vždycky, když skáče z větší výšky, padá do přistavených prachových peřin. Nic pro alergiky, i když jsou to peřiny pouhým okem neviditelné.

 

Z výletu jsme si přivezl i fotografie standardní, barevné, a tedy lépe odpovídající naší zkušenosti. Ale to už je jiný zážitek, jiný příběh a také jiný fotočlánek.