Fešák pastevec

Stádo bylo slyšet zdaleka jednak díky zvučnému cinkání zvonečků a jednak díky úžasné akustice horského údolí. Zpoza zátočiny ukrývající se za vyprahlou srpnovou vinicí vyšel sympatický starší muž a za ním malé kozí stádo. V porovnání s některými "velkokapacitními" stády, která když procházejí údolím, provoz na cestách se na dlouhé minuty zastaví, jde jen o malé soukromé stádečko. Ale pastýř byl milý a jeho svěřenkyně fotogenické.

"Můžu si vás vyfotit?" zeptal jsem se lámanou řečtinou naučenou frází. "Samozřejmě! Proč by ne?" udělal energické vstřícné gesto rukou a zastavil své rázné a dlouhé kroky. Jako na povel se zastavilo i celé stádo.

 

"Co se děje?" ozýval se překvapený mekot členek týmu. "Proč stojímeeeee?"

"Ále, starej si s někým povídá. To bylo pořád spěchu, že chce být brzo doma a teď se tu vybavuje s takovým..." Kozy po mně zvědavě pokukovaly a chlapík se narovnal jako pravítko, jeho vrásčitá tvář koncentrující v sobě desítky větrných a slunečných let a tradiční tvrdé práce se upřímně usmála přímo do objektivu, jako by byl zvyklý pózovat odmalička. Růžová košile, černé kalhoty, černé boty, starobylé hodinky na řetízku. Jedno oblečení do města i na pastvu. Práce jako obyčejný svátek. Přes rameno kabát, dokládající brzký ranní a možná ještě noční start. Teď bylo pravé poledne a úbočí mohutného horského amfiteátru žhnulo srpnovou čtyřicítkou.

I když jsem se od té doby vrátil do horské oblasti poblíž vesničky Agios Ilias mnohokrát, starého pastýře v růžové košili jsem už nikdy neviděl. Osm let je dlouhá doba a mnohé se za tu dobu změnilo. Na místě kroutící se prašné kamenité cesty je dnes široká černá asfaltka. Bílá zvonička nad údolím (které chci věnovat speciální článek) byla vybavena moderními reproduktory, připomínající velké uši Karkulčiny babičky. Ale vinice na kamenitých úbočích hor jsou pořád stejné jako kdysi, pořád je okopávají stejné shrbené babičky v černém oblečení a políčka poskytují stejné maličké a přesladké kuličky hroznového vína téže barvy. A kozí stáda? Ta stále cinkají kolem dokola na vrcholcích místních hor stovkami zvonivých zvuků, které tvoří dohromady pozoruhodně melodický souzvuk.

Až pojedu na Lefkadu příště, vezmu si tuhle zvětšenou fotku s sebou a zkusím starého pána najít, abych mu fotku mohl věnovat. Zdejší lidé se dožívají vysokého věku, tak snad budu mít štěstí. Kdoví, třeba ho to potěší jako připomenutí světa, který už dnes vypadá dočista jinak, i když uvnitř se vlastně vůbec nezměnil.

Pozn.: Další články o řeckém ostrově Lefkada najdete ve speciální rubrice Črty z Lefkady.