Planetárium

Hladce oholený

kráčím po pobřeží vesmírného moře,

plavu vzduchoprázdnem

nedozírné ceny

ve slunečním větru

a mám dnes trochu těžkou hlavu

z beztížného stavu.

Z oběžné dráhy

koukám se k tobě do Velkého vozu

kapesním teleskopem

na Ryby, Berany i Váhy

a soukám své neoholené věty.

Na bedrech půlku světelného roku

a velkorysou půjčku, která

zruinovala i Jupitera.

Dívám se zpříma

do hlubokých očí svého mikrofonu

na pád i vzestup Říma.

Žádný div, že srdce váží tunu

na Neptunu.

A někde v dálce

za Marsem, Merkurem či za Uranem,

ticho zakousnuté do lýtka

plyšového medvídka.

Stokrát jsme padli, stokrát vstanem,

než naši urnu

vysypou kdesi u Saturnu.

Hlas se mi okouzleně třese:

Jak skvostný obraz v skromném rámu!

Prostě tak, jak se sluší

na Venuši.