O kultu kulatých čísel

Je zajímavé, že lidé mají tendenci připomínat si jubilea a kulaté hranice. Jako by sté vydání časopisu mělo být významnějším než sedmdesáté třetí, jako by deset let ve společném manželství byl důležitější mezník, než řekněme dvanáct let a dva měsíce. Jako by rok 2000 byl důležitějším historickým předělem než třeba 1978. Jako by desátý uběhnutý maratón platil víc než osmý, i když člověk třeba sotva doklopýtal do cíle. Co nás tak fascinuje na kulatosti čísel, že tomuto trendu holdují i lidé zcela nekulatí, často jinak s ostře vyhraněnými až ostnatými názory a navzájem se špičkující? Měli bychom si kulaté mezníky připomínat nebo by nám měly být lhostejné, protože jejich vyzdvihování je zavrženíhodnou diskriminací těch ostatních, obyčejných, nedostatečně zaoblených?

Na některé kulaté příležitosti svého života se pamatuji, protože se přihodilo něco, co se běžně nepřihází: Desáté výročí svatby jsem např. oslavil zemětřesením. Ke třicátinám mi (ač neslávistovi) darovala fotbalová Slavie Praha postup do semifinále poháru UEFA (tzv."kulatý nesmysl" je ostatně dobrým symbolem kulaté příležitosti). A vzpomněl bych si možná i na první školní poctivě zakulacenou pětku.

 

Když jsem si kdysi zřizoval blog, nebylo mým záměrem dosáhnout žádných kulatých met, i když jsem si - to připouštím - celkem přál, aby si tu čtenáři připadali spíš jako na příjemně a zaobleně anatomicky tvarovaném křesle, než jako na jehlách. Ale rozhodně jsem si neuměl vůbec představit, že by tu někdy vyšel pětistý článek, kterým je ten dnešní.

O pětce a jejím školním významu již dnes byla řeč. K pětce ještě dvě nuly, které pohromadě kdysi znamenávaly toaletu a odděleně jsou pak jen matematickým vyjádřením ničeho. Dalo by se říct, že je snad lepší kulatou pětistovku nijak neanalyzovat a nepitvat, protože nesestává z ničeho obdivuhodného a pěkného. V nejlepším případě dvě nuly, které se neučily a dostaly za pět! A přesto pětisté vydání čehokoli může v civilizaci opájející se kultem kulatosti znamenat důvod ne-li k oslavě, tedy aspoň k malému připomenutí a ohlédnutí. Nemusí být tedy na škodu podniknout malou exkurzi do období předcházejících kulatých či jubilejních článků:

Kdyby se bývalo bylo slavilo, mohla se zde slavit padesátka již v dubnu 2009. Protože jsme v zajetí tématu kulatosti, dovolím si vám z tohoto období nabídnout článek O panu Bublinovi, což je, myslím, docela příhodně kulaté téma, co myslíte?

Stovka byla překonána na přelomu června a července 2009 a z tohoto období je asi nejkulatějším tématem povídání O jevech a čekání na duhu. Na to jsem si ostatně vzpomněl dnes ráno, kdy nad Dobřichovicemi vyklenulo nádhernou ranní duhu vycházející slunce. Kdybych měl při sobě foťák, mohli jste dostat k oslavě místo archeologickými odkazy prošpikované litanie jen stručný fotočlánek zachycující barevnou a nádherně zakulacenou slavobránu. Ale na kdyby se nehraje.

Dvoustovky bylo dosaženo v prosinci 2010 kolem Vánoc. Tady už je to s hledáním kulatých témat trochu horší, snad jen zlaté prasátko by splňovalo - bylo-li by dostatečně vykrmeno - očekávané parametry. Ale připomněl jsem si článek O naspořeném štěstí, který by možná mohl boubelatého zlatého vepře (přece jen - je léto a vánoční prasátka právě spí hlubokým letním spánkem) pro dnešek zastoupit.

Třetí stovka se neubránila ataku nájezdníků v červnu loňského roku podobně, jako se tehdy neubránila moje brada (notně kulatá, samozřejmě, abychom drželi tématickou linii aspoň nepřímo) nesmiřitelným břitům holicího strojku v článku O jizvách.

A konečně čtvrté stovky bylo dosaženo v loňském prosinci (nějak se nám ta jubilea dostala do pěkného rytmu červen - prosinec), kde už si žádné kulaté téma ani nepřímo z prstu nevycucám, tak aspoň přikládám odkaz na první z malé série haiku, které ostatně výrazným způsobem předznamenalo tu zatím poslední pátou stovku článků - Půlnoční haiku.

Předpokládám, že pětistovka je nejkulatější číslo, kterého bylo možné na tomto blogu dosáhnout. Dalším stupínkem v řadě podle pomyslného kariérního řádu vyznavačů kulatosti by byla tisícovka, což by znamenalo přihodit ještě druhou pětistovku článků a to si teď opravdu představit nedovedu. Minimálně stejně, jako jsem si na začátku neuměl představit tu první.

Tak aspoň využiji dnešní kulaté mety k tomu, abych poděkoval vám, milým čtenářům za vaši neutuchající a stále inspirující přízeň, které si moc cením a je pro mě velkým soukromým potěšením. Snad to tedy spolu aspoň s některými z vás i s vašimi případnými novými kolegy ještě nějakou dobu - v případě nouze i zcela nekulatě - vydržíme.