O rozesmívání Boha

Pozn.: Kdo na můj blog chodí častěji, dobře ví, že mám rád témata na pomezí snu a reality. Proto když byla za téma týdne vyhlášena Budoucnost, bylo mi jasné, že tentokrát musím přispět aspoň malou troškou, protože co jiného spojuje sen a skutečnost lépe než právě budoucnost?

"Jestli chceš rozesmát Boha, vyprávěj mu o svých plánech do budoucna," řekl mi Woody Allen, když jsme spolu byli naposledy ve snu na rybách. "To je děs, už zase cituješ sám sebe," vytkl jsem mu, ale namítl, že on jako klasik si takovou výstřednost může dovolit. "Co se tu dá ostatně dělat jiného, když sis vysnil takovou pitomost jako rybaření!" Chápu ho, rybaření asi nepatří mezi koníčky velkoměstského intelektuála jeho typu, ostatně ani já na ryby nechodím, a to, že se mi rybaření nabouralo do snu, považuji za drobnou jízlivost mého snového dispečera. Ale pro jednou se to dá vydržet, zejména proto, že se poslední dobou dispečer činí a program se oproti dřívějšku o několik tříd vylepšil, tak mu nebudu vytýkat sem tam nějakou tu naschválnůstku. Aspoň se pocvičím v centrální manhattanštině a Woody ode mne naopak pochytí dobřichovický dialekt. A dobrá slovní zásoba na téma "Ryby a jejich výsostná pozice ve zvířetníku" se třeba někdy může hodit, kdo ví.

 

Ale jinak má Woody jako obyčejně pravdu: Nejen Boha, někdy i sám sebe rozesměju, když si vzpomenu na své bývalé plány do budoucna, a že už jich bylo. Z některých nezbyla ani cihla, jako by celou tu kdysi důmyslně vyprojektovanou stavbu rozchvátili shánčliví spoluobčané jako nehlídané skladiště barevných kovů. A přitom jsem byl vždycky upřímně přesvědčený, že základy jsou dostatečně hluboké, materiál kvalitní a statika spočítaná s nemalou rezervou. No a pak se smíchy otřese indiskrétně připonaslouchající země a z původních smělých architektonických křivek zbyde jen hromádka sutin. "To bylo moc dobré!" plácá se Bůh do stehen a s Woodym si navzájem ukazují zdvižené palce.

"Mám-li si vybrat mezi tvou společností a společností Boha," povídá zasmušile Woody, "radši si pustím desku s dobrým jazzem." Ani jeden chytat ryby neumíme a těžko se divit, že nám ani tuhle noc neberou. "Stejně na mě poslední dobou kašleš," uchyluje se filmový klasik k výčitkám. "Zdám se ti tak maximálně jednou za měsíc, nezvedáš mi telefon, a když už nám to konečně jednou vyjde, nesmyslně tu blbneme u vody s žížalama." Nad slovem žížala trochu přemýšlí, protože pravá manhattanština pro tohoto živočicha kupodivu nemá pojmenování. A znovu má pravdu, posledních pár měsíců ho zanedbávám, protože mívám o dost zajímavější program; jak jsem už řekl, ten nový snový dispečer je opravdu třída! Kdo něco takového mohl tušit? Snad Bůh, což by mne ostatně u vševědoucí bytosti nemělo překvapovat. Ale vlastní peníze bych si na to nevsadil!

"Budoucnost už není, co bývala," vede Woody dál depresivní dialog se zrcadlovou vodní hladinou a bere si tak do úst jiného klasika, což sice nevypadá úplně fér, ale mezi klasiky se to prý smí i bez nákupu autorských práv. Je to povzdech nebo varování? A věřím, že má i do třetice pravdu a já propříště - když už ne celou stavbu, uchráním před rozpoutanými živly budoucích přítomností aspoň projektové nákresy. "Taková to byla úžasná a smělá konstrukce," budu říkat nad ohmatanými kresbami. "A to si to ještě račte představit v příslušném měřítku!"

"Tak co, máš pro mě zase nějakou dobrou anekdotu?" zjeví se mi nedočkavě samotná Nejvyšší instance. Sen se definitivně propadá do surrealismu, když zjišťuji, že Woody se uraženě rozplynul v ranní mlze a Bůh má knírek ne nepodobný Salvátoru Dalí. Zhluboka se nadechnu. Nesmím ho zklamat, když ke mně vážil tak dalekou cestu, takže musím být upřímný, ale nejsem natolik odvážný, abych potrhlé výrobky svého podvědomí vyřkl nahlas. Asi je opravdu vševědoucí, pomyslel jsem si, protože nastavil ucho alespoň k pošeptání. O opravdu dobré anekdoty je v nebi zjevně nouze. A tak se zrodila další nádherná, fascinující, se zatajeným dechem šeptaná stavba, nad kterou i Michelangelo s Le Corbusierem, vášnivě diskutující na břehu tohoto snového bezrybníka o možnostech renesance brutalismu, bezostyšně sliní závistí.

"Ty nikdy nezklameš," slzí můj VIP posluchač smíchy a pozorný Dante Alighieri ukrytý v nedalekém rákosí narychlo nahazuje do svého zápisníčku bodový scénář Božské komedie. "Až mi zase jednou nebude do skoku, určitě se zastavím," poplácá mě božskou rukou po zádech. Jak jen je v té dobré náladě nepodobný svým občas podmračeným a často kárajícím klonům, kterými nás zásobují dnes a denně církve a kazatelé celého světa.

Nevím, jak ten váš, ale můj Bůh se směje. Kéž by mu to vydrželo i do budoucna.