Štěstí

"Štěstí. Co je štěstí? Můůůůůška jenom zlatá!!!" slyším stále Jaroslava Marvana jako filmového profesora jazyka českého, kdykoli se hovoří o štěstí. Ale režisér Bohdan Sláma o štěstí nehovořil, ale rovnou o něm v roce 2005 natočil film. Moc dobrý film, který bych jistě zařadil mezi svých TOP10 filmů natočených po vzniku samostatné České republiky a mohu ho každému jenom doporučit. Jak ale natočit výborný film o mušce jenom zlaté, kterou si ještě navíc každý představuje docela jinak? Jak docílit toho, aby film vystavěný na celkem sentimentální kostře nebyl ve svém vyznění ani trochu sentimentální? Jak to udělat, aby z toho, co je ve skutečnosti křehké a nepostižitelné, co existuje jen v podobě lehkého jiskření uvnitř zešeřelé komory citů, neudělalo filmové zpracování sádrovou bustu? Inu, musíte to setsakramentsky umět, musíte zbláznit lidi kolem sebe, aby ze sebe vymáčkli to nejlepší, a taky musíte mít špetku… štěstí.

 

Základní osnova příběhu je poměrně jasná a točí se kolem tří hlavních postav, zahraných tak dobře, že všichni herečtí představitelé byli (poprávu) odměněni za své výkony Českými lvy. Dáša (Aňa Geislerová) je svobodnou matkou, která kvůli prohlubujícím se psychickým problémům nezvládá ani sama sebe, natož péči o své dva malé synky. Jen o pár pater panelákového bloku níže bydlí Monika (Táňa Vilhelmová), jejíž přítel odjel za prací do Ameriky a ona si neumí představit, jak to půjde v jejím životě dál. No a Tonda (Pavel Liška) je z pohledu většinové společnosti outsider, který obývá se svou postarší tetou polorozpadlý domek. Tím, co navede dosavadní vztahy mezi hlavními postavami na zcela jinou kolej, je skutečnost, že Dáša je převezena do psychiatrické léčebny a Monika s Tondou se rozhodnou o malé klučíky postarat.

V rodinách Moniky i Tondy vypadá na pohled vše dobře a uspořádaně. Drobným problémem je fakt, že oba rodičovské páry mají zcela jinou představu, jak by podle nich měly být jejich děti šťastné. Jak je to zvláštní, domnívá-li se někdo, že ví lépe, jak by ten druhý měl být šťastný. A jak to přitom vypadá jednoduše: Stačí přece, aby sdílel stejné hodnoty, stejné postoje… Vždyť je to tak pochopitelné, tak logické! Proč tomu není schopen porozumět? Dělá mi to naschvál? Jak si může takhle šlapat po svém štěstí?! A tak jsou Tonda s Monikou a dětmi postupně vytěsňováni až do nekomfortní oázy Tondova domku, kde nachází zvláštní narychlo vzniklá rodina pevnou půdu pod nohama ve vzájemném soužití, které balancuje na pomezí přátelství a lásky. Jak dlouho ale ten stav křehké rovnováhy, který je ve zpětném pohledu tak jasným - i když nesnadno dosažitelným - zosobněním skutečného štěstí, může vydržet? Co se stane, až se vrátí Dáša pro své děti? Vrátí se vše do starých kolejí a Monika odjede podle původního plánu za svým milým za oceán?

Celý příběh je vlastně zcela obyčejný, neokázalý, uvěřitelný. Mnoho diváků si asi dovede snadno představit, že by se dostali do toho obyčejného a přesto tak výjimečného světa, kde není nic nalinkovaného, nic nečpí po scénáristickém inkoustu, ale vše voní čerstvou skutečností. Každý jako by si snadno dokázal promítnout sám sebe do hlavních postav, umí si brýlemi svých vlastních prožitků prohlédnout pohnutky jejich jednání. Tak jako se vyjímá Tondou nadšeně stavěná nová koupelna v prostředí zanedbané ruiny, takový se zdá být mikrosvět dvou lidí spojených dohromady zvláštním předivem okolností a oboustranně zneklidňující vzájemnou náklonností v porovnání s nivelizovanou šedí panelákové společnosti vyznávající vše spořádané, co by se takzvaně mělo a slušelo. A my jako diváci Tondovi s Monikou fandíme, cítíme na nich, jak je důležité každému dopřát jeho právo na vlastní podobu štěstí. Teď jen abychom podobné právo dopřáli i těm, co nás obklopují v našem skutečném světě a které bychom občas možná taky s chutí svázali do kozelce našich vlastních "správných" představ o štěstí.

Tak výborný film, který získal celkem sedm Českých lvů několik ocenění na významných zahraničních festivalech (nejlepší film v San Sebastianu, Montrealu, Athénách a v Anges) a stal se jasně nejlepším českým filmem roku 2005, samozřejmě nutí k přemýšlení: Je štěstí možné vnímat "on-line" nebo si ho dokážeme vždy uvědomit až s odstupem? Je možné se pro ně vrátit podruhé do stejných míst? Je to pocit intenzivní nebo tiše rozjímavý? Zažili jsme ho někdy skutečně nebo se o něm dozvídáme jen z filmů, z románů a z vyprávění lidí, kteří rádi přehánějí?

Já jsem si každopádně pro sebe z filmu vzal, že jít svou vlastní cestou za štěstím by se mělo vždy a za všech okolností tak upřímně, jak jen jsme toho schopni. I kdyby se ta cesta zdála nezasvěceným očím na pohled sebenesmyslnější. Kéž bych to vždycky - stejně jako sobě - dokázal dopřát i těm, na kterých mi záleží!

Náměty k diskusi pro komentující:

Zažili jste vy osobně někdy to, co si ve svých snech představujete jako dokonalé štěstí?

Kterých pět českých filmů z doby po roce 1989 považujete za nejlepší?