Pražský půlmaratón 2011

Od října, kdy jsem podnikl nevydařený "maratónský" výlet do Amsterodamu (články jsou pro případné zájemce k dispozici v rubrice Reportáže), jsem se na blogu ani jednou nezmínil o tréninku nebo chystané účasti na některých bězích. Bylo to především proto, že jsem si od října až do poloviny února nařídil úplný klid od běhání a navíc jsem se pustil do redukce váhy. V únoru jsem párkrát zkusmo vyběhl na kratší zkoušku, v březnu na několik delších a minulý týden na jednu zatěžkávací patnáctikilometrovou, která mi měla naznačit, zda je koleno po odlehčovací klidové kúře ochotné se zúčastnit dnešního Mezinárodního pražského půlmaratónu. No a protože koleno mlčelo, vyhodnotil jsem si to pro sebe optimisticky jako tichý souhlas a dnes ráno jsem bez většího tréninku (a také větších ambicí) nastoupil na start.

Kromě toho, že jsem neměl naběhaný dostatečný počet kilometrů, rozhodl jsem se situaci si ještě trochu ztížit a vpředvečer běhu jsem se v Plzni (a moc rád) zúčastnil výročního plesu k 20.výročí založení gymnázia, kde jsem měl tu čest a potěšení kdysi čtyři roky učit a dodnes na to v moc dobrém vzpomínám. Pravda, vyhlídka dnešních jednadvaceti jarních pražských kilometrů poněkud ubrala na mé chuti zmítat se na tanečním parketu v překotných rytmech 20.let minulého století (vida, teď mne napadá, že tu zanedlouho budeme mít zase dvacátá léta! Jestlipak zase přijde do módy charleston?) a stejně tak drasticky omezila počet přípitků s lidmi, se kterými jsem se do včerejšího večera často řadu let neviděl. Ač nerad, rozloučil jsem se nedlouho po půlnoci, protože jsem musel ráno velmi brzy vstávat, abych se ještě stihl vrátit domů a připravit se na běh. Výsledkem byl lehký a povrchní spánek v délce cca dvou a půl hodiny, což - jak se ukázalo - před tak náročným během určitě není dostatečné. Je zřejmé, že pokud to jen trochu půjde, propříště si podobný "dvojboj", takovou konjunkci Jupitera se Saturnem, raději odpustím.

 

Jestli se dnes něco vydařilo, bylo to počasí. Organizátoři půlmaratónu si letos objednali první opravdu teplý jarní víkend a byl to možná trošku šok, protože vůbec poprvé letos jsem běžel jen v tričku a ještě mi bylo horko a - jak normálně nemám vítr na trati rád - tentokrát jsem se slastně nechal ofukovat bočním chladnějším vánkem přicházejícím ze zastíněných městských uliček. Na slunci byl ale obyčejný hic. Na poslední chvíli jsem také změnil plán oblečení: Měl jsem připravené intenzivně brčálově zelené tričko z maratónu v Helsinkách, abych byl dobře rozeznatelný (někteří blogoví čtenáři mají ostatně s mými netradičními barevnými kombinacemi své osobní zkušenosti :-)). Ukázalo se ale, že organizátoři letos můj rákosníčkovský módní plán prohlédli a rozdali shodně brčálově zelená trička úplně všem mužským účastníkům. Nechal jsem tedy finské tričko doma a oblékl jsem si loňský tmavomodrý pražský model (mimochodem, i těch se nakonec ukázalo mezi 9500 startujícími docela dost).

Původní plán byl začít pomalu a rozvážně a postupně zrychlovat. Brzy jsem ale poznal, že ospalé tělo by se z počátečního pomalého tempa již neprobralo, takže abych ho rozpumpoval a ono v polospánku neodběhlo mimo vytyčenou trať, musel jsem začít rychleji, než jsem si přál. Po startu u Rudolfina se pestrobarevný had běžců a běžkyň tradičně mírně zpomalil u Karlova mostu, kde se silnice trochu zužuje. Sice se běží místy s nádhernými výhledy, ale minimálně do pátého, šestého kilometru je stejně nejvíc nutné se dívat pod nohy, protože se masy běžeckého moře jakýmsi El Niňo efektem promíchávají, ti rychlejší se snaží procedit dopředu a my pomalejší se snažíme po jejich "myškách" neupadnout. Tentokrát o žádném ledovém vichru, který tak často duje kolem Vltavy, nemohlo být ani řeči. Bylo prakticky bezvětří, jen na Palackého náměstí nás ovanul vítr od Afričanů běžících pekelným tempem v protisměru. Ten nejrychlejší z nich pak poprvé v dlouhé historii pražského půlmaratónu zaběhl čas pod jednu hodinu, což je pro mě nepředstavitelné, i kdyby mi nakrásně bylo povoleno jet na kole.

Poměrně rychle mi podle dechu došlo, že takové tempo můj utlumený organismus určitě nevydrží po celou trať. Sice mezičasy na pátém (31:19) i desátém kilometru (1:04:46) byly takové, jaké jsem si je před závodem představoval, ale bylo zřejmé, krize musí přijít stejně neodvratně jako v prostředí rozvinutého kapitalismu. Vše se rozbilo záhy - už na dvanáctém kilometru, kdy nohy a hlavně hlava vypověděly poslušnost a já přešel z normálního běhu do jeho indiánské podoby, ovšem v podání Indiána, který nedělá čest svému jménu Letící sokol a jeho ctižádostí je se ve zralém věku stát spíše Sedícím býkem a možná dokonce Járou Cimrmanem ležícím, spícím. Brzy mi bylo jasné, že na přiblížení se k loňskému času nemůžu při takové formě ani pomyslet a střídavě během a chůzí jsem absolvoval celou poslední třetinu trati. Do cíle jsem doklopýtal v zoufalém čase 2:38,39, což je můj třetí nejhorší půlmaratón v životě a jen pár minut mi chybělo, abych překonal i svůj nejstrašnější budapešťský čas, tam se ovšem tehdy běželo v 36 stupních ve stínu a že nebudou zrovna padat rekordy, se dalo celkem čekat.

Zajímavé letos bylo, kolik se objevilo mezi startujícími skupin, které se staraly o mladé lidi na vozíčku. Jeden vždycky jako rozražeč běžel trochu napřed a čistil cestu, tzn. žádal běžce, aby se rozestoupili a vozík mohl projet, ostatní se střídali v tlačení vozíku. Zvláštní: čím jsem běžel pomaleji, tím více jich bylo :-). A také jsem viděl několik účastníků z Japonska, kteří velkými nápisy a japonskými vlajkami na tričkách připomínali účastníkům závodu tragédii, která postihla nedávno jejich zem. S jedním z nich jsem se pokusil dát do řeči, ale vzhledem k naší zjevně nekompatibilní jazykové výbavě jsme zůstali pouze u vstřícných gest, úsměvů a úklon. Přece jen, moje japonská slovní zásoba neumožňuje rozvinutější dialog a Japonec by musel být extrémním příznivcem dadaismu, aby si dokázal z těch několika slov sestavenou větu náležitě vychutnat.

Nějakou dobu po doběhu jsem byl poněkud rozmrzelý, protože jsem si představoval čas asi o 12 - 15 minut lepší. S mírným odstupem ale začíná převažovat radost z toho, že obě kolena jsou pro delší běh opět použitelná, v což už jsem po podzimních problémech moc nevěřil, a navíc se toho podařilo docílit bez nějakého invazivního zákroku, který by mi lékaři pravděpodobně doporučili, kdyby neměli dost starostí se svým vlastním nepovedeným "odběhnutím" do západní Evropy. No a taky jsem si opět ověřil, že mám ještě pořád dost vůle dokončit nejen to, co jaksi samo dobře vychází, ale i to, co se příliš nevede, a neslibuje to tedy žádný převratný výsledek. Což je vlastnost, která je celkem praktická a může být často k užitku i ve zcela jiných situacích než je vytrvalostní běh.

No a pak jsem až daleko za cílem u úschovny zavazadel vidět zkolabovat jednoho běžce, který dobíhal jen malý kousek přede mnou. Prostě se mu nejspíš zatmělo před očima, jako v pohádce - mlha přede mnou, mlha za mnou - a už o sobě nevěděl, poroučel se z výšky svých bezmála dvou metrů na zem a první pomoc ho na speciálním vozíku vezla rychle do míst, kde je možné (doufám, že jen dočasnou) mlhu nejlépe a nejrychleji rozptýlit. Pamatuji se dobře na podobnou situaci, kterou jsem si vyzkoušel kdysi po doběhu jednoho maratónu: Najednou se začnou lidé okolo vás rozpíjet a jejich hlasy se začnou vzdalovat a vy - protože se vám něco takového vůbec nelíbí, máte radši úplně obyčejný svět s úplně obyčejnými smyslovými vjemy a nestojíte o žádnou hypnotickou avantgardu - se to vůlí snažíte odvrátit a moc to nejde. Tehdy jsem to s pomocí svých přátel po asi dvouminutovém boji ustál a od té doby mám pro tyto případy po doběhu vždy po ruce láhev s kolou, která (jak jsem si už několikrát potvrdil) - je-li aplikována včas, hned po prvním lehkém příznaku "cílové mlhy" - docela rychle (aspoň na mne) zabírá. Tak snad to s kolegou běžcem nakonec dopadlo dobře.

Teď mám pět týdnů na to, abych se zkusil dostat do lepší fazóny na pražský maratón. Jedno ale vím: Pokud bych se chtěl zúčastnit závodu, sobotu před závodem z poloviny prospím. Snad se vpředvečer státního svátku nebude konat zase nějaká významná společenská akce, které by pro mě bylo ctí, radostí a trochu i milou povinností se zúčastnit, jako tomu bylo tentokrát.

Snad jedině, že by se pan prezident rozhodl mne za cosi vyznamenat. Ale, bojím se, že moje Nedělní miniglosy zatím na Hradě takového renomé ještě nedosáhly :-))).