O nadějných reparátech

Přesně před týdnem se mi podařilo dostat sama sebe do běžeckých rozpaků při pražském půlmaratónu, když se z původně zamýšleného radostného proběhnutí v krásném prostředí stala upachtěná honička v duchu motta: "Utíkej co nejrychleji, dokud to jde, nebude to dlouho trvat!" (viz článek z 2.dubna). Přemluven krásným počasím, rozhodl jsem se proto udělat si dnes malý reparát. Mám totiž v okolí Dobřichovic naměřenou trasu půlmaratónu, kterou si čas od času proběhnu, když chci vědět, co od sebe v nějakém delším běhu můžu aktuálně čekat (výsledek mi s železnou pravidelností potvrzuje, že nic). No a protože je jen těžko možné představit si lepší podmínky (pravda, nemuselo by u Berounky tolik fičet), řekl jsem si, že pro reparát je to asi ten nejlepší možný termín, pokud si ještě do květnového maratónu chci trochu spravit pošramocené sebevědomí.

Tak jsem hned ráno vystartoval do nádherně rozkvetlé jarní krajiny s úmyslem vypustit do čerstvého nárazovitého povětří během týdne nastřádanou nenáladu, rozladěnost, připozachmuřenost a přetlak v omezeném prostoru se tísnících myšlenek, podobně jako japonští atomoví inženýři teď musí občas upustit do ovzduší radioaktivní páru, když chtějí - stejně jako já - nastavit uvnitř pošramocených reaktorů aspoň jakous takous rovnováhu. Společně pak doufáme, že ty naše vypouštěné neřády ve volné přírodě nikomu moc neublíží, protože dřív než to stihnou, řídíce se přísnými přírodními zákony každý podle svého vlastního poločasu rozpadu prostě vychcípají, ať už jde o radioaktivní jód nebo o lidské přechodné splíny. 

 

Běžel jsem, rozhlížel jsem se po všech těch krásách vůkol, jak jsem měl původně v úmyslu už před týdnem, kdy jsem ale nakonec spíš vytřeštěnýma očima jen upřeně hleděl pod nohy na šedý asfalt. Dnes to bylo něco jiného, protože vnější podmínky a vnitřní rozpoložení mi umožňovaly nejen se rozhlížet a vdechovat jarní kyslík, ale také tiše přemýšlet o věcech a lidech kolem sebe a o tom, jestli jsem - kromě toho dnešního půlmaratónského - vlastně někdy skládal opravdový reparát.

Pokud jde o školy, podařilo se mi opakovat zkoušku vlastně jen jednou. Bylo to v době, kdy jsem nějak na své vysokoškolské učení neměl čas, protože jsem právě měl práci s přípravou účasti velké skupiny svých tehdejších spolužáků (včetně sebe) v televizním Videostopu. To pro mě bylo samozřejmě mnohem zajímavější než nějaké učení, takže jsem ze zkoušky vyletěl jako bojové letadlo s kolmým startem hned poté, co jsem se sám přiznal, že nedokážu odpovědět ani na jedinou z položených otázek, a zblbnutý detektivkami jsem naivně doufal, že přiznání bude vzato v úvahu jako polehčující okolnost. Ale tehdy byla oprava jednoduchá a rychlá, stačilo se aspoň týden soustředit na učení a vše bylo napraveno, reparát byl rychlý a úspěšný. No a při tom přemýšlení se mi začalo zdát, že i reparát běžecký se zdá být na dobré cestě, protože je vždycky dobré znamení, když vám při běhu letí hlavou úplně jiné myšlenky, než kolik ještě asi zbývá kilometrů do cíle. Tentokrát jsem málem při tom přemýšlení o reparátech zapomněl zmáčknout stopky v půlce trasy: Ukazují čas 1:12, rozběhnuté je to tedy pomaličku, přesně jak jsem to chtěl původně udělat před týdnem.

Po Berounce se honí vlny způsobené neposedným větrem, který se mi opírá zase na chvíli do zad. Kdyby tak bylo vždycky, když člověk udělá nějakou pitomost, možné si udělat podobný reparát, který proběhne k oboustranné spokojenosti a vy si z něho do života odnesete v indexu krasopisnou a zaslouženou jednušku. Ale bohužel, takhle to většinou nefunguje a v těch opravdu důležitých věcech bývá často jen jeden pokus, někdy ani to ne! A pak až s velikým odstupem si člověk (někdy) uvědomí, že to měl "tenkrát" udělat o chlup anebo dočista jinak. Jó, kdyby tak tehdy věděl, co ví teď, hned by si objednal reparát a všechno by šlo rázem jako po drátkách. Ale pozdě Kdybycha honit!

Kupodivu, tělo mi dnes nijak neumdlévá, tak zkouším ve třech čtvrtinách trati (to už jsem minulý týden snad ani nešel pěšky, to už jsem se jen tak meresjevsky plazil) trošku zrychlit. Jde to. Začínám věřit, že se ten dnešní reparát povede. Ostatně jak si tak - okysličovaný čerstvým povětřím - můj mozek přemýšlí, najednou jako by ho začaly napadat různé příležitosti pro reparáty. Věci, které se kdysi nepovedly, lidi, kteří nám z nějakého důvodu zbytečně vypadli ze života, myšlenky, které jsme nakousli a nedovedli do konce… Kdyby člověk trošku chtěl, vhodný prostor pro užitečný reparát by si našel každičký den. I když jsem ke konci ještě o něco zrychlil tempo (přesně podle mého plánu byla poslední čtvrtina běhu nejrychlejší), i přesto mě napadlo několik užitečných reparátů pro příští dny. Možná bude taková snaha k ničemu, ale co my víme… Berounka mi zprava našeptává filosofickou poučku, že nevstoupíš dvakrát do téže řeky, což neochotně připouštím, ale skutečný reparát není přece pokus něco vrátit do minulosti, ale spíš zkusit něco opravit při vědomí věcí minulých i těch současných. Ale zatím jde jen o nejasný záměr, pokus, chuť… Co z toho všeho vzejde a co se z těchto ingrediencí dá ukuchtit za polévku, to se teprve ukáže.

Probíhám cílem a mačkám stopky, které mi ukazují čas 2:22:34. Tak to je maličko jiná káva než ta, kterou jsem rozlil minulý týden po kočičích hlavách pražských ulic. Co víc bych si ještě přál: Šestnáct minut k dobru, posílené sebevědomí, chuť do dalších kilometrů, klouby - zdá se - v pořádku, duševní rovnováha zas aspoň na pár okamžiků nastolena, zplodiny nedávných nenálad již jsou rozpuštěny v zemské atmosféře na neměřitelné koncentrace. Nejsou žádní zranění ani nebylo nutné nikoho evakuovat. A ještě návdavkem několik nápadů na další reparáty v hlavě. Tenhle dnešní z nich byl určitě nejjednodušší.

Ale někde se začít musí.