Podle doporučení pana Horníčka mám i já ve své knihovně speciální oddělení, kde jsou knížky, o kterých vím, že je mohu kdykoli otevřít na jakémkoli místě a začtu se. Znám je, každou jsem už nejméně jednou (ale spíše víckrát) přečetl , můžu se k nim vždycky vrátit a ony mne nezklamou. Většinou tuto polici využívám v okamžiku, kdy potřebuji trochu spravit chuť po nějakém "kulturním" zážitku anebo prostě chci z nějakého důvodu nabýt lepší nálady, než právě ve skutečnosti mám.
Jednou z takových knih je i Spolčení hlupců. Četl jsem ji kdysi dávno, když poprvé vyšla v češtině a líbila se mi tehdy natolik, že si nadlouho zajistila místo ve zmíněné polici. Ale znáte to, počet pěkných knížek roste se čtvercem času a tlak na místo mezi knižní elitou roste, a tak mě napadlo, že bych mohl ohmataný román nahradit něčím současnějším. Jen se ještě do knížky podívám, jestli bude přeřazení "ze zrn do plev" bezbolestné. Knížku jsem si četl celý týden při cestě do práce a z práce a znovu - jako kdysi - se mi stávalo, že jsem se při četbě nejenom usmíval, ale musel jsem se i nahlas smát, takže jsem svému veskrze podmračenému okolí musel připadat jako podivín. Možná bych se mezi podivnými románovými postavami bláznivého a přesto uvěřitelného příběhu z New Orleans docela dobře vyjímal.
Postavou dominantní a jednoznačně ze všech nejpodivnější je Ignácius Reilly. Otevřeně říkám, že kdyby se mi někdo podobný začal plést do skutečného života, nejspíš bych to nezvládl a raději bych se přestěhoval na druhý konec zeměkoule. Jako literární postava je však kouzelný a nenapodobitelný a jeho nesporná reálná nesnesitelnost se místy mění snad dokonce v určitý druh sympatie. Výstřední vzdělaný třicátník žije celé dny povětšinou v omezeném prostoru svého staromládeneckého pokoje, kde před televizí ironicky lamentuje nad morálním úpadkem moderního světa ve srovnání s čistotou a řádem života ve středověku. Každý Ignáciův výlet za hranice domu, kde žije jen se svou matkou, která zasvětila život péči o své přerostlé dítě, hrozí stát se řetězcem neuvěřitelných situací, protože Ignácius je svým zjevem, názory a chováním vysloveně přitahuje.
Masitý balón hlavy obepínala zelená lovecká čepice. Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně. Zpod mohutného černého kníru vystupovaly plné, vakovité rty, v jejichž faldovatých koutcích hnízdil nesouhlas a drobky smažených brambůrků.
Ignácius je ztělesněním konfliktu, s nikým ze současného světa nedokáže souhlasit, nikoho nedokáže vystát. Každý člověk je pro něj jen dalším důkazem, že civilizace směřuje nutně nejkratší cestou do záhuby, protože nectí dobrý vkus a mravnost a trpí nedostatkem smyslu pro teologii a geometrii. Nikdy nepracoval, nechává se život svou matkou. Jeho největším dobrodružstvím je pravidelná návštěva kina, kde dává průchod svému znechucení světem.
"Pro Kristovy rány!" zařval Ignácius, neschopen se již déle mírnit. Kukuřice se mu rozsypala po košili a navršila se v záhybech kalhot. "Který zvrhlík tenhle potrat režíroval?" Když se počala rozvíjet milostná scéna, vyskočil ze sedadla a produsal uličkou pro další kukuřici, ale když se vrátil na své místo, dvě velké růžové postavy na plátně se právě chystaly k polibku. "Určitě jim páchne z úst," oznámil Ignácius přes dětské hlavy. "Hnusí se mi pomyslet, k jakým nemravnostem se už tahle ústa propůjčila!" "Musíme něco udělat," řekla lakonicky žena za bufetem správci kina. "Bere ho to čím dál víc." Správce povzdychl a vykročil uličkou k místu, kde Ignácius mumlal: "Ach, bože, teď si ke všemu po těch svých okorunkovaných a hnijících zubech přejíždějí jazyky."
Střet s uťápnutým policejním pochůzkářem Mancusem odstartuje na první pohled nahodilý (ale při bližším pohledu zcela logický) sled ztřeštěných příhod, kde vše souvisí se vším a drobné jednotlivosti se posléze vždy spojí do většího celku a zapadnou do sebe jako dobře sestavené puzzle. Po šoku ze střetu se strážcem zákona Ignáciova matka popije v blízkém baru něco piva a při snaze odjet se svým gargantuovským synkem domů poničí jeden z okolních domů. Způsobenou škodu je nutno zaplatit, ale peněz se nedostává. Dochází tedy k nejhoršímu a Ignácius si přes svůj vehementní odpor musí najít práci. Spíše omylem se mu podaří být přijat do obskurní oděvní firmy Levyho kalhoty. Po krátkém období, kdy se zdálo, že je vše na dobré cestě ale nečekaně činorodý Ignácius zosnuje povstání dělníků proti špatným pracovním podmínkám a zcela vykolejí zatuchlý svět firmy.
"A toto poneseme v čele!" vykřikl Ignácius do řídnoucího potlesku. Dramaticky odtrhl prostěradlo a jediným máchnutím je rozprostřel. Mezi žlutými skvrnami bylo vysokými tiskacími písmeny napsáno červeným fixem slovo KUPŘEDU. Pod ním pak umně pokrouceným modrým písmem stálo: Křížová výprava za důstojnost mouřenínů.
Ignácius je po neúspěšném pokusu o vzpouru logicky vyhozen a v nouzi se uchytí jako pouliční prodavač párků. Ani v nové roli si ale nevede příliš úspěšně, nejlepším zákazníkem je totiž on sám a před ostatními nečetnými zájemci o párek v rohlíku dokáže své uzeniny tvrdě bránit:
"Je mi líto," odfrkl Ignácius. "Zbývá mi pouze několik málo párků a s těmi musím šetřit." "Šetřit? Pro koho?" "Do toho ti nic není, nezvedenče. Proč nejsi ve škole? A přestaň mě laskavě obtěžovat. Ostatně nemám drobné." "Mám čtvrtdolar," ušklíbly se tenké bělavé rty. "Nemůžu ti prodat párek, mladý muži. Je ti to jasné?" "Co blbneš, vole?" "Kdo je u tebe vůl? A vůbec, copak je normální chtít už takhle brzo odpoledne párek? Svědomí mi nedovoluje, abych ti ho prodal."
Po večerech Ignácius spisuje své pamflety proti civilizaci, snaží se vymyslet, jak dosáhnout věčného celosvětového míru a snaží se oponovat své bývalé známé Myrně Mynkoffové, která se svým ztřeštěným revolucionářstvím snaží prosadit v levicově intelektuálních kruzích New Yorku. Kvas šedesátých let právě začíná. Nad Ignáciem se ale postupně stahují mračna, protože jeho matka si najde známost a rozhodne se svého nezdárného syna umístit v psychiatrické léčebně. Má ještě Ignácius vůbec nějakou šanci se zachránit nebo ho tzv. moderní společnost definitivně udolá?
Ignácius ale není zdaleka jedinou postavou hodnou pozornosti. Dalším z panoptika postaviček je například nešťastný a nepříliš schopný obchůzkář Mancuso, který kvůli svým špatným výsledkům musí snášet permanentní ústrky z řad svých kolegů i obyčejných lidí. Je tu osazenstvo skoro pořád prázdného baru Noc rozkoše, jehož majitelka Lana Leeová vede podivné obchody. Jsou tu manželé Levyovi, kteří již spolu nedokážou normálně komunikovat a pouze si dělají naschvály,přesto dokáží budit zdání dobré americké rodiny. Jsou tu zcela neuvěřitelní zaměstnanci Levyho kalhot Gonzales a osmdesátiletá slečna Trixie, která se stále není schopna vymanit z péče paní Levyove a odejít do penze. A čtenář se zúčastní i exkurzí do světa homosexuální komunity a v podobě zajímavě glosujícího polopříživníka Jonese se mu dostane i pohledu očima černošského obyvatelstva (jsme přece v New Orleans).
Tak se na pozadí bláznivého příběhu z neworleanských ulic před očima čtenáře postupně obnažuje skutečnost života v USA přelomu padesátých a šedesátých let se všemi společenskými silami a aktuálními žhavými tématy v podobě úsměvné sice, ale v důsledcích vlastně vážné satiry, před jejímiž ostny se nezachrání ani jedna z románových postav. Nikdo tu není normální, nenarazíte ani na jednoho kladného hrdinu, i když paradoxně většina postav vyvolává jisté sympatie, častěji je to ale spíš lítost. Jako by se v popisovaném prostředí někam poztrácely přirozené lidské vlastnosti a obyčejný život se před našima očima proměnil v grotesku. Situace vyhrocené do krajnosti ale kupodivu čtenářům umožňují průhled do reality, která se ukrývá v podobě kulis na pozadí. No a o paralely se současností také není nouze.
Pomyslel na elektrické smažicí pánve, plynové sušičky, mechanické mixery a šlehače, opékače topinek a motorizované grily, které snad bez přestání vířily, mlely, tloukly, chladily, syčely a brojlovaly v lunární kuchyni jeho manželky Rity. Kdykoli se v televizi objevila reklama na nějaký nový kuchyňský spotřebič, paní Mancusová ho koupila, ač byl jeho účel sebepochybnější.
Autor stále balancuje mezi komedií a tragédií. V knize ještě nakonec většina postav odehraje své party bez větší úhony. Bohužel, autor úhony došel již v necelých 32 letech, kdy spáchal sebevraždu, ke které bezesporu přispělo i vytrvalé odmítání jeho rukopisu nakladateli. Symbolicky se tak stalo právě na konci tolik opěvovaných a pocitem svobody prodchnutých šedesátých let. Kniha vyšla až víc než deset let po jeho smrti a stala se velkou událostí a bestsellerem, v roce 1981 získala řadu ocenění včetně prestižní Pulitzerovy ceny posmrtně udělené autorovi. Ale i beze všech cen můžu knihu za sebe rozhodně doporučit všem, kteří ji ještě nečetli, všem, kteří se rádi pobaví stylem, ale navíc přitom umějí přemýšlet nad velmi nejednoznačným obsahem.
Inu, Spolčení hlupců si svou pozici na výběrové polici udrželo, noví adepti se zatím budou muset spokojit s méně prestižní adresou. Třeba to vyjde příště.
Pozn.: Literární postavu Ignácia Reillyho jsem v roce 2013 využil ve své povídce Vražda u krbu, se kterou jsem se úspěšně zúčastnil soutěže o nejlepší krátkou povídku (rozsah do 1800 znaků) na téma "Setkání s literární postavou".
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za váš komentář a těším se zase brzy na shledanou.