O tom, jak dovedeme vytvářet nebezpečno

Pan Werich kdysi říkával, že kde je blbec, tam je nebezpečno. To když někdo řekne, natož taková persóna, jakou byl Jan Werich, většina diváků se směje. Ano, mnoho z nich má své bohaté zkušenosti s takovým nebezpečnem, které kolem sebe zmíněný blbec šíří. Jako by tahle barikáda měla jen jednu stranu: Všichni jsme často objekty působení takových nepěkných sil, ale - nejspíš z vrozené skromnosti - ostýcháme se přisvojovat si na vzniku těchto sil zásluhy. Kdo tedy vlastně všechno to všudypřítomné nebezpečno vlastně vytváří? A kam se všichni ti "blbci" poschovávali, že nejsou vidět?

Jasný návod pro hledání původců nebezpečna dal už jeden z Werichových hereckých partnerů Miroslav Horníček. Ten Werichovo jednoduché úsloví tvořivě doplnil slovy: "Ale hranice blbosti neprochází mezi lidmi, ale lidmi!" To když vezmeme na vědomí, hned jako by se všichni poschovávaní rozvíječi nebezpečen najednou poodhalili, jako kdyby ztratili své jinak bezpečné mimikry, díky kterým je blbec v nás za normálních okolností neviditelný a na pohled zcela splývá s naší standardní vizáží rozumného a uvážlivého člověka.

 

Když pohlédnu do zrcadla a nechci hned ukvapeně a povrchně hodnotit, co doopravdy vidím, uklidňuji se někdy tím, že třeba pod tou nepříliš lákavou slupkou prvního plánu někde hluboko ve svém doupěti podřimuje moudrost. Možná jindy jen lehce dříme, ale poslední dobou si jasně uvědomuji, že prochází fází hlubšího spánku a je obtížné ji probudit. Na uvolněné místo se ale hned tlačí řada zájemců a blbost bývá v takové frontě čekatelů velmi, velmi průbojná. A pak se - s údivem dokořán otevřenými ústy - najednou přistihuji, že kolem sebe úspěšně vyvolávám nebezpečno.

Někdy to bývá jen nenápadný proces, lehké vlnky na jinak klidné hladině rybníka. O tom, že šlo o nebezpečno, se dozvídám až se zpožděním a někdy vůbec ne. Kdo že to tehdy zavinil, ptám se sám sebe a dostižen nemilou odpovědí, nasucho polykám: Aha, to já… Kdo by to byl do sebe řek? Jindy je blbost mého konání okamžitě zřejmá, někdy jen mně, jindy i ostatním. Přesto se s tím v dané chvíli nedá nic dělat: Ústa dopoví nakousnutý nesmysl, ruce dokončí nezadržitelné gesto. Nebezpečno triumfuje na pozadí s ozvěnou chrápající moudrosti.

Ale to vše bývají drobnosti, přechodné lapálie, bezvýznamnosti, na které my i ostatní brzy zapomeneme. Někdy se však povede skutečný majstrštyk blbosti. Něco, co hrozí opravdovým nebezpečím - ne pro nás, kteří bychom si ho jako původci zasluhovali vychutnat až do dna, ale pro ostatní, kteří přišli k naší blbosti jako slepí k fujaře. Často jsou to ti nejbližší, často ti, se kterými to paradoxně myslíme líp než sami se sebou. Ale důsledky našich blbostí se nijak nezmenší, pokud na jejich počátku stojí upřímnost, dobrý úmysl nebo vroucí cit.

Teď právě si vychutnávám, jaké to je, když se člověku taková bota vydaří ještě lépe než loupežníku Rumcajsovi, když byl ještě švec. Užívám si nepříjemný pocit, že jsem svému nebezpečnu úplně zbytečně vystavil lidi, které mám rád. Protože co jiného je blbost, než schopnost ublížit druhému, aniž my sami bychom z toho měli jakýkoli užitek? I když občas podlehnu dojmu, že už se dobře znám, musím připustit, že pravdu mají ti, co tvrdí, že život přináší každý den novou lekci. Někdy nevýslovně krásnou a povznášející, jindy přetrpké chuti. Tak aspoň spoléhám na to, že tahle lekce vlastní (byť v nejlepší víře míněné) pitomosti, probudí konečně toho starého moudrého spáče, na kterého si ještě dobře pamatuji z dřívějších dob.

Až budu mít zase někdy příště neodbytnou chuť šířit kolem sebe nebezpečno, snad si vzpomenu na dnešní pocity a třeba se podívám na blog a přečtu si s odstupem tenhle článek (vážení páni administrátoři, ať vás prosím ani nenapadne ho odstranit!). Jenom se bojím, že až to na mě doopravdy přijde, něco takového mě ani nenapadne.

Pokud - moji milí čtenáři a návštěvníci - vy sami jste vůči vytváření nebezpečna popsaného druhu kolem sebe imunní, tenhle článek nebyl věnován vám. Snad některý z těch příštích pro vás bude přínosnější.