O odcházejícím chirurgovi

Skoro každý den slyším ve zprávách o tom, jak lékaři podávají v nemocnicích houfně výpovědi a připravují se na odchod západním a jižním směrem. Kromě toho, že nemám rád vydírání a tohle jím odpudivě zavání, na podstatu věci nemám vyhraněný názor a nechci si ho vytvářet na základech mediálních píár strategií obou stran sporu. V zásadě uznávám, že kapacity by se měly topit v penězích a ti běžně kvalitní (profesionálně i lidsky) lékaři by rozhodně neměli finančně strádat. Potíž je jako obyčejně v tom, že za kvalitní lékaře se považují všichni, což ne zcela souhlasí s mými osobními zkušenostmi, byť se paradoxně snažím z čistě sebezáchovných důvodů lékařům spíše vyhýbat.

Jako laik nedokážu posoudit, zda lékaři léčí správně, podobně jako neumím vyhodnotit, že se horolezci v Himalájích vydali k vrcholu tou správnou cestou. Co si ale posoudit troufám, je to, jak vstřícně zacházejí se svými pacienty. A v této oblasti to, obávám se, notně kulhá. Mnoho lékařů jsem zaplaťpánbůh v posledních létech při výkonu práce neviděl, ale na jednoho si přesto dobře vzpomínám. V souvislosti s nátlakovou akcí českých lékařů jsem si ho opět po pár letech vybavil v obnovené premiéře a jeho kolegové mi jistě prominou, že z nedostatku jiných vzorů ho budu brát za modelový příklad frustrovaného lékaře, po jehož odchodu naše zdravotnictví po dlouhé těžké nemoci konečně exne.

 

Jak už jsem o sobě několikrát sebekriticky napsal, nejsem nikterak manuálně zručný. Leč občas jsem okolnostmi donucen navzdory své nešikovnosti některé nepříliš kvalifikované práce provést. Takto kdysi vyvstala nutnost převézt hromadu velkých kamenů z místa, kde jejich přítomnost postrádala smyslu, na místo, kde měly cosi zpevňovat. Vozil jsem kameny v obyčejném kolečku a vždycky jsem je v cílovém prostoru z kolečka vysypal úžasným způsobem, který připomínal nadhoz ve vzpírání. Několikrát to bylo o fous, už už hrozilo, že se mi nepodaří kolečko převrátit správným směrem a kameny se poťouchle svalí na moji stranu barikády, ale vždy se mi nakonec podařilo docílit svého. Až při poslední várce se situace vymkla kontrole.

Možná to bylo dáno chybou techniky nadhozu, možná ubývajícími silami, možná při vědomí blížícího se slastného odpočinku polevila moje koncentrace. Poslední kolečko jsem správným směrem nevysypal. Po chvíli tance se vzepjatým kolečkem v metastabilní rovnováze se zdivočelý nástroj svalil mým směrem a jedním kovovým držadlem zblízka polaskal moje žebra. Od té doby se mi svět už nezdál být tak krásný jako dřív a rozvážné hluboké vdechování vlahého vzduchu pozdního jara se rázem proměnilo v mělké a překotné oddychování přehřátého psa.

Z vyprávění vím, že žebra zlomená a žebra naražená bolí přibližně stejně. Pokusil jsem se tedy vyslovit hypotézu, že v mém případě půjde jistě jen o žebra naražená, ale mohl jsem ji říct jen tichounce, protože hlasitou řeč můj hrudník neumožňoval. Neumožňoval ostatně víc věcí: Nemohl jsem zakašlat, nemohl jsem zvednout ruce nad úroveň hlavy, nemohl jsem otáčet trupem, nemohl jsem vypnout hruď k připnutí státního vyznamenání. Přesto jsem si řekl, že moje kosti jsou jistě natolik pružné, že odolaly pokušení prasknout. Uklidňoval jsem se tím celý měsíc. Když však žebra ani poté nejevila známky zlepšení, odhodlal jsem se zajít na chirurgii. Nerad a prozatím naposled.

Pár hodin jsem poseděl v čekárně, kde nás postupně peskovalo několik sester, poté jsem se odšoural na rentgen a pak - na sklonku ordinačních hodin - jsem byl konečně uznán za hodna vejít do ordinace k samotnému Lékaři. Ten mi dal jasně najevo, že ordinační hodiny jsou příliš dlouhé a mohly by být kratší, kdyby nebylo na světě tolik simulantů. Prohlížel si bez velkého zájmu můj rentgenový snímek, na kterém jsem vypadal opravdu šik, a konstatoval, že nechápe, proč jsem do ordinace chodil, když nemám nic zlomeného. Poučen literární klasikou, čekal jsem, že mi předepíše klystýr a vypláchnout žaludek, a měl jsem nepříjemný pocit, že na rentgenu mi museli odhalit aspoň nějakou zvlášť ošklivou infekční chorobu, protože si mě pan doktor držel na distanc a z vrozené slušnosti se mne zdráhal jakkoli dotknout. Ale nakonec si zřejmě řekl, že mi dá poslední šanci a zeptal se mě, jak se mi to domnělé (toto slovo bylo řečeno s akcentem na všech slabikách) zranění projevuje. Zasípal jsem, že například tak, že si vůbec nemůžu zakašlat, protože bych se v ten okamžik pominul bolestí. Pokýval hlavou a vypsal mi recept, který jsem sice nedokázal přečíst, ale podle délky a složitosti použitých slov jsem s úlevou usoudil, že to nejspíš nebude chinin.

Potěšen slovy doktora, že na kontrolu chodit nemusím (kdybych byl v lepší kondici, jistě bych nemohl přeslechnout lékařův těžký sarkasmus) a natěšený na farmakologický zázrak jsem pílil do lékárny, kde mi přesně podle pokynů v receptu vydali dobrý zahraniční lék na odkašlávání.

Po dalších třech týdnech se žebra rozhodla se mnou smířit, když jsem jim svatosvatě slíbil, že již nikdy nebudu vzpírat. Od té doby se snažím léčit výhradně popíjením vlažného čaje, takže šetřím našemu zdravotnictví (aspoň zatím) milióny, a za mé peníze odvedené na zdravotní pojištění může simulovat a mého oblíbeného chirurga zbytečně obtěžovat několik dalších lidí.

Jako optimista od přírody věřím, že i bez chininu dostatečně zahořklý pan doktor v dnešní vyhrocené době taky podal výpověď a již si ve slovnících našel anglický a německý výraz pro výplach žaludku. A nemocnice pokrčí rameny a z nouze bude muset konečně zkrátit ty příliš dlouhé ordinační hodiny, takže simulanti na chodbě si jednou provždy odvyknou předstírat zlomeniny.