O chvále povodní

Ač se to ještě před nedávnem zdálo skoro nepředstavitelné, sněhu kvapem ubývá z ulic, zahrad, lesů i luk a úměrně tomu se naplňují vodou místní řeky. Vidím to každý den na Berounce, která po víkendové módní přehlídce letošní kolekce ledových ker decentně vystoupila z břehů, jen jako by se herečka po představení přišla poděkovat za potlesk nadšeného obecenstva před oponu. Nakouknout, uklonit se a zase pěkně zpátky.

Ale kdykoli vidím řeku vylévající se - byť jen trochu - z břehů, nemůžu si nevzpomenout na vlastní zážitky z velké povodně roku 2002, kdy jsme opouštěli dům dost nakvap a za pomoci hasičů, protože se nám poklidná a nepříliš udržovaná zahrádka znenadání proměnila v bouřící Orinoko. "Tady", říkával jsem návštěvám později, "mohl místo zahradního grilu stát pomníček." A opravdu mohl, i když se mi nakonec místo sebe podařilo na zápraží domu utopit pouze foťák. Když voda opadla, byl jsem přesvědčený, že zdevastovanou zahradu nemůže už nikdy nic postavit na nohy. Ale stačilo odnosit naplavené balvany a harampádí a - kupodivu - zahrada se opět po velmi krátké době vlastními silami zazelenala do dříve nevídané krásy. Rostliny a keře, které se svými drápky udržely v hlíně, se narovnaly tak, jako již dlouho ne, jejich květy se otevřely a celá zahrada se obrodila. Tam, kde bývaly čtyři květy, jich teď bylo patnáct, kde jich dříve bývalo sto, nedaly se spočítat. Kdybych ten rozdíl neviděl na vlastní oči, nevěřil bych.

 

Čas od času nejen zahrady, ale i lidi postihne taková povodeň. Sice ne ta skutečná s proudící bahnitou vodou a plujícími kmeny, jen povodeň imaginární, která ale umí svými víry taky dost dobře obrátit ustálený život na hlavu. Někdy je to tím, že příliš napršíme sami sobě, až pak máme co dělat, abychom našli správné záchranné stéblo, jindy dopřejeme z přemíry snahy přespříliš svého deště někomu jinému. A taky občas spustíme nečekaně husté sněžení a jsme nadšení z toho, jak čerstvě napadaný bělostný sníh nádherně jiskří a jak dobře se čerstvým závějím podařilo překrýt nepořádek našeho světa. Ale sníh nakonec - ostatně jako i v té letošní jinak na sníh přebohaté zimě - roztaje, zmizí i sebemocnější závěj a lavinové pole, přijde obleva a naše řeky vystoupí z břehů. Někdy jen maličko a spokojí se jen s varovným zašploucháním, které teď slýchám z údolí Berounky, jindy jde o tisíciletou vodu, kterou už nikdy nezažijeme. Spočineme v úžasu nad silou toho živlu, nad dravostí proudu a neuvěřitelnou energií kolotající vodní masy. A pak už nám většinou nezbývá než sčítat škody a znovu v potu tváře odklízet naplavené balvany a harampádí.

Ale nikdy předem nevíme: Třeba právě tohle byla povodeň, která přinesla na naši zahradu to správné životadárné bahno, jehož působením se vše, co bylo zdravé, jen posílí a zazelená dosud netušenými nádhernými odstíny, a jen to staré, nahnilé a neživotaschopné odnese proud daleko do moře. Možná jen díky tomu odhalíme dosud v přítmí se ukrývající bohatá zákoutí našich zahrad, kde jsme nikdy předtím nebyli a jen žasneme, že je něco takového u nás doma k vidění. Třeba díky tomu zjistíme, že keř, do kterého bychom to nikdy neřekli, po takovém obrození dokáže rozkvést omamně vonícími květy a posléze dokonce vydat plody. No a třeba neobjevíme vůbec žádné novoty, jen si lépe uvědomíme, jak by nám naše zahrada chyběla, kdybychom ji neměli.

Než začneme sami v sobě podle poslední módy stavět vysoké betonové hráze proti svým vnitřním povodním, ať už jsou z vody, sněhu nebo z emocí, zkusme zapřemýšlet, jestli zrovna železobeton nebude vypadat v zahradách s tak křehkými rostlinami jako pěst na oko a jestli se tím nezbavujeme možnosti jednou užasnout nad zázrakem znovuzrození.

Já jsem každopádně připravený: Až to jednou zase přijde, budu si rozhodně líp držet foťák!