O řecké bouřce

Nedávno jsem četl článek, ve kterém se autoři rozplývají nad převratnou možností získávat energii "vysáváním" bouřkových mraků. Kromě toho, že díky takové energii si budeme moci ještě víc na všechno posvítit a ještě víc si přihrát různé naše polívčičky, podaří se nám - jak tvrdí jacísi experti "zbavit se tímto způsobem jednou provždy těch nepříjemných bouřek, kterých se tolik lidí bojí". Inu, nepatřím k těm, kteří se bouřek bojí. Svůj postoj k nim bych nazval okouzleným respektem jako je tomu ostatně u všech přírodních sil, které si dělají, co chtějí, a na mínění člověka se zatím (naštěstí) moc neohlížejí. Z rozpoutaných živlů, které jsem takto "ochutnal" jako přímý aktér, se mi v konkurenci požáru, povodně a zemětřesení bouřka zdá ještě jako celkem přijatelná alternativa. Ale je docela možné, že mám o bouřkách díky našemu zdejšímu mírnému pásmu a díky existenci hromosvodů, jen zkreslené mínění.

Většina bouřek, které jsem zažil, byly totiž bouřky celkem přátelské. Zahrozily, pravda, často po nás sekly svými svítícími ohlušujícími drápy, až oči i uši zaléhaly, ukázaly nám, že kdyby jen o něco více chtěly, mohly by natropit pěknou paseku, ale pak většinou odešly spolu se svou mateřskou oblačností potěšit i další místa a další lidská obydlí. A tak jsem musel za svou nejmohutnější dosavadní bouřkou vycestovat až do Řecka, kde jsem zažil rozběsněnou bouřkovou noc na mém milovaném ostrově Lefkada.

 

Bouřka tehdy přišla od západu, tedy ze strany, odkud je městečko, kde tradičně při svých cestách na Lefkadu pobývám, chráněno pásmem vysokých kopců. Dlouho tito naši mohutní ochránci útokům nabitých mraků odolávali. Zpoza kopců se již vpodvečer ozýval vzdálený rachot, nad čepičkami hor se vařily vzdušné proudy, ale mraky se stále ne a ne dostat za pevnou obrannou zeď. Celý večer v městečku ještě proběhl celkem normálně, jen časté záblesky osvětlovaly i po setmění siluetu pohoří a černočerná mračna nakukovala čím dál odvážněji za okraj obranné linie. Nedivím se jim, i já bych moc chtěl nakouknout do tak malebné zátoky s mile chaoticky se rozrůstajícím městečkem. Rachot postupně sílil a blesky vytrvale a s čím dál větší vehemencí dopadaly na nastavené štíty, až nakonec těla našich hrdinných Lakedaimonských nápor živlu nevydržela, jejich kopí i víra ve vítězství otupěly a podmračené hordy konečně našly kýženou cestu.

Bouřka přišla asi v půl druhé v noci, tmavá elektrizující mračna obsadila naši zátoku bez jediného výstřelu (což by odpovídalo spíš tradiční situaci v české kotlině) a setrvala na této nevyžádané návštěvě až skoro do šesti do rána. Za normálních českých bouřek mi nedělá problém usnout a spát. Často se ráno překvapeně probudím a slýchám vyprávění sousedů o tom, jak zase v noci bouřkový živel vyváděl při cestě z nebeské hospody. A já si pak vždycky pomyslím: "Ale to přece nemohlo být nic velkého, když mě to ani neprobudilo!" Ale v řecké bouřce se mi usnout nepodařilo. Naopak, když bouřka dosáhla maxima, byl jsem opravdu nervózní a uklidňoval jsem se aspoň tím, že jsem počítal blesky bičující zátoku. Třicet osm, třicet devět,…, a čtyřicet. Čtyřicet blesků za pouhou minutu! Ale ne takových blesků, na kterých mne kdysi dávno můj táta učil počítat, jak je bouřka daleko. S takovými blesky, jaké byly tady, jsem to měl spočítané natošup, protože všechny blesky byly hned vzápětí následovány svými hromy, jako kdyby jeden bez druhého v tomto hříšném spojení nedokázali existovat. Neuvěřitelné divadlo pro oči i uši, srdce milovníků i odpůrců takového umění tepalo až vysoko v krku. Ještěže jsme tu v městečku, v civilizaci, kde jsou domy vybaveny hromosvody. A že musel každý hromosvod schytat během více než čtyřhodinového představení nějakých blesků!

Kolem šesté ráno se začal bouřkový lomoz umravňovat, proudy nebeské vody slábnout a světlo elektrických výbojů začalo být vytlačováno světlem vycházejícího slunce. Za chvíli začal na Lefkadě normální horký zářijový den, slunce se opřelo do vyčerpaných mraků a po chvíli nás na zpáteční cestu do mírného podnebného pásu přišla vyprovodit stejně azurová obloha jako každý jiný den. Češi vyšli ze svých pokojů se zelenomodře nevyspalými tvářemi a tmavými kruhy pod vykulenýma nervózně těkajícíma očima. Řekové naopak vstali růžolící a odpočinutí po dobrém a zdravém spánku. "Co že se v noci dělo? Ale to přece nemohlo být nic velkého, když nás to ani neprobudilo!" Když jsem se rozhlédl po okolí, zjistil jsem, že ani jediný z domů v okolí nemá hromosvod. I když jsem jinak příznivcem poznávání, některé informace je lepší dopředu nevědět.

Představuji si, že třeba budu jednou jako stoletý stařec vysvětlovat mladé generaci, co bývala ta podivná a romantickými legendami opředená bouřka, která se přece teď už z mraků běžně vysává normálním bouřkovým vysavačem. Nikdo z nich už nebude vědět, co je to blesk a jejich otcové už jim nikdy nepředají tu zbytečnou informaci, že každé tři vteřiny zpoždění hromu za bleskem znamená bratru jeden kilometr. A Slováci si budou muset změnit hymnu, protože té současné nebude nikdo rozumět.

A já si vzpomenu na dávnou řeckou bouřku a budu věřit, že ještě existují na světě místa, kde z domů bez hromosvodů a zázračných energetických vysavačů lidé dodnes vzhlížejí k nabité obloze s respektem k silám, které kdysi vládly tomuto světu.